Oleg Makarov

Oleg Grigorjevič Makarov
Oleg Makarov na sovětské poštovní známce (vpravo)
Oleg Makarov na sovětské poštovní známce (vpravo)
Kosmonaut RKK Eněrgija
Státní příslušnost Sovětský svaz SSSR/Rusko Rusko
Datum narození 6. ledna 1933
Místo narození Udomlja poblíž Moskvy, SSSR
Datum úmrtí 29. května 2003
Místo úmrtí Moskva
Jiné zaměstnání Inženýr
Čas ve vesmíru 20 dní, 17 hodin a 20 minut
Kosmonaut od 1966
Mise Sojuz 12, Sojuz 18a, Sojuz 27, Sojuz 26, Sojuz T-3
Kosmonaut do 1987
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oleg Grigorjevič Makarov (rusky Макаров, Олег Григорьевич; 6. ledna 1933 obec Udomlja poblíž Moskvy, dnes Tverská oblast – 29. května 2003 v Moskvě) byl sovětský konstruktér a kosmonaut ruské národnosti. V kosmu byl třikrát, vždy jako palubní inženýr. V roce 1973 letěl do vesmíru v lodi Sojuz 12, v roce 1978 pracoval týden na orbitální stanici Saljut 6. Na Saljut 6 se vrátil ještě v roce 1980 při misi Sojuzu T-3.

Život

Mládí a výcvik

Otec byl důstojníkem a rodina, tedy Olegova matka, on sám i sestra cestovali podle míst otcova zařazení. Žili v Povolží, pak ve Ferganě, v Kalininské oblasti, v NDR. Musel měnit i základní školy a pak s otcovým souhlasem odjel sám studovat do Moskvy. Absolvoval Baumannovu vysokou technickou školu (1951–1957) a stal se konstruktérem komponentů kosmických lodí ve Výzkumné konstrukční kanceláři č.1 (OKB-1) vedené Koroljovem. Do týmu kosmonautů OKB-1 byl zařazen v roce 1966. Zpočátku do páté skupiny civilních specialistů, později byl členem skupiny pro plánované lety k Měsíci. Když tento program předčasně skončil, pokračoval v přípravě pro lety na Sojuzech.

Lety do vesmíru

Poprvé vzlétl ve funkci palubního inženýra z Bajkonuru v kosmické lodi Sojuz 12 v září 1973, spolu s ním letěl Vasilij Lazarev.[1] Prověřovali nové systémy lodi a na Zemi se vrátili po dvou dnech.[2]

Poté byl jmenován do záložní posádky Sojuzu 17.

Znovu se Oleg Makarov pokusil odstartovat do vesmíru s Vasilijem Lazarevem 5. dubna 1975 na lodi Sojuz, později označené jako Sojuz 18-1. Druhý stupeň nosné rakety správně ukončil svou činnost, nepodařilo se jej však oddělit od zbývající části rakety a proto musel být let ve výšce 192 km přerušen. Kosmonauti se vrátili po strmé balistické dráze, při návratu dosáhlo přetížení hodnoty 20,6 G. Po 21 minutách a 27 sekundách od startu přistáli v pohoří Altaj u hranice s Čínskou lidovou republikou. Tento pokus nebyl uznán letem do vesmíru, kosmonauti neměli nárok na vyplacení obvyklého bonusu za provedený vesmírný let.[3]

Druhý oficiální let proběhl v roce 1978 v kosmické lodi Sojuz 27. Makarov letěl spolu s Vladimirem Džanibekovem jako návštěvní posádka na orbitální stanici Saljut 6. Zde se se členy základní posádky Saljutu 6 Jurijem Romaněnkem a Georgijem Grečkem plnili zadané úkoly. Pro cestu zpět si vyměnili loď a vrátili se v Sojuzu 26 po 6 dnech.[4]

Potřetí vzlétl z Bajkonuru v Sojuzu T-3 v roce 1980. Letěl spolu s Leonidem Kizimem a Gennadijem Strekalovem opět na orbitální stanici Saljut 6. Zkoušeli nový typ lodě a provedli opravy na Saljutu.[5]

Po letech

Ve vesmíru strávil během tří letů celkem 20 dní. Měl s manželkou jedno dítě. V roce 1987 odešel z týmu kosmonautů zpět do firmy NPO Eněrgija. Zemřel ve svých 70 letech na infarkt myokardu.[6]

Odkazy

Reference

  1. ↑ CODR, Milan. O kosmických dnech a nocích. Praha: Práce, 1987. Kapitola Saljut 4, s. 28. 
  2. ↑ Sojuz 12 [online]. Malá encyklopedie kosmonautiky (MEK), rev. 2001-10-20 [cit. 2010-06-28]. Dostupné online. 
  3. ↑ FILIP, Michal. Sojuz 18-1 [online]. Malá encyklopedie kosmonautiky (MEK), rev. 2001-9-8 [cit. 2010-07-24]. Dostupné online. 
  4. ↑ HOLUB, Aleš. Sojuz 27 [online]. Malá encyklopedie kosmonautiky (MEK), rev. 2001-10-21 [cit. 2010-07-24]. Dostupné online. 
  5. ↑ CODR, Milan. Sto hvězdných kapitánů. Praha: Práce, 1982. Kapitola Oleg Grigorjevič Makarov, s. 156. 
  6. ↑ VÍTEK, Antonín. … A JEDEN BÝVALÝ KOSMONAUT ZEMŘEL. KOSMOS - NEWS. Červen 2003, čís. 44. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-03-27.  Archivováno 27. 3. 2008 na Wayback Machine.

Externí odkazy

Zdroj