Okupant

Vojenská okupace je dočasná kontrola nad cizím územím, které nepřísluší pod formální svrchovanost okupující mocnosti.^[1][2] Takto ovládané území je okupované území nebo okupační zóna. Okupace představuje dočasné nepřátelské převzetí kontroly nad svrchovaným územím ze strany vojenské moci cizího státu, a to mimo právní hranice jeho vlastního území. Od anexe či kolonialismu se liší právě svou zamýšlenou dočasností. V řadě případů okupant na obsazeném území zavádí vojenskou správu, avšak takový krok není nezbytným znakem okupace.^[3][4]

V případě, že ozbrojené síly jedné ze znepřátelených stran obsadí část území druhé strany a jsou schopny je udržet a vykonávat zde své pravomoci, jedná se o okupaci. O okupaci jde i v případě, že se okupující mocnost nesetkává s ozbrojeným odporem.^[5] Svojí dočasnou podstatou se vojenská okupace odlišuje od kolonialismu nebo anexe.^[6] Nejedná se tedy o připojení daného území k státnímu území okupační mocnosti, nýbrž o prozatímní výkon státní moci.

Rozdíl mezi anexí a okupací poprvé formuloval švýcarský filosof a diplomat Emerich de Vattel ve svém díle Zákon národů^[7]. Toto rozlišení se stalo součástí mezinárodních právních norem po napoleonských válkách a později bylo zakotveno v Čtvrté úmluvě druhé haagské konference^[8] a Čtvrté ženevské úmluvě^[9]. Podle druhého vydání knihy The International Law of Occupation (2012) od Eyala Benvenistiho spočívá moderní mezinárodní právo okupace na principu nezcizitelnosti státní suverenity prostřednictvím jednostranného aktu cizí moci. Z tohoto principu vycházejí základní právní omezení, která mezinárodní právo ukládá okupační moci.^[1]

Podle Čtvrté ženevské úmluvy z roku 1949 se její ustanovení vztahují i na případy částečné nebo úplné okupace území smluvní strany, a to i tehdy, pokud okupace nečelí ozbrojenému odporu. Úmluva chrání osoby, které se během konfliktu nebo okupace nacházejí v moci strany konfliktu nebo okupační mocnosti, aniž by byly jejími příslušníky. Účinnost úmluvy na okupovaném území obecně končí rok po ukončení vojenských operací, avšak okupační mocnost zůstává po dobu výkonu vládních funkcí vázána některými ustanoveními. Chráněné osoby nemohou být zbaveny této ochrany v důsledku institucionálních změn, dohod s okupační mocností ani anexe okupovaného území. Úmluva tak zakotvuje zásadu, že okupace nezakládá legitimní nárok na suverenitu ani nezbavuje obyvatelstvo právní ochrany.^[9]

Forma správy, prostřednictvím níž okupační moc vykonává vládní autoritu nad okupovaným územím, se označuje jako vojenská správa (military government^[10]). Její vznik není podmíněn formálním vyhlášením ani přítomností určitého počtu osob – rozhodující je faktické zbavení původní suverenity a převzetí kontroly ozbrojenými silami. Jak poznamenává William E. Birkhimer, právoplatné zavedení vojenské správy nevyžaduje žádné prohlášení vítězného velitele, a přestože vyhlášení a zveřejnění pravidel správy může být praktické pro obyvatelstvo, není právně nezbytné. Samotná vojenská přítomnost okupanta postačuje jako oznámení, že pravidelná (civilní) správa byla nahrazena správou vojenskou.^[11]

Povinností okupující mocnosti je zejména obnovit a zajistit v maximálním možném rozsahu veřejný pořádek a bezpečnost, zabezpečit dostatečné zásobování potravinami, lékařskou péči a zajistit administrativní fungování okupované oblasti, spolupracovat s místními orgány a informovat obyvatelstvo o všech přijímaných opatřeních. Musí dále umožnit fungování civilní ochrany a dát jí k dispozici nezbytná zařízení. Okupující mocnost nese i náklady na správu země, pokud vybírá místní daně. Dále nesmí požadovat po civilním obyvatelstvu výkon prací za jiným účelem, než je zabezpečení potřeb jejich sil a veřejných služeb, ani nutit místní policejní složky k účasti na vlastních vojenských aktivitách. Vyžadovat věcné prostředky od místního obyvatelstva smí okupující mocnost jen pro účely zabezpečení svých sil a administrativního personálu, a to za náhradu. Dále je okupující mocnost povinna zachovat stávající systém prosazování práva (tj. policie a soudy), je-li to v souladu s požadavky mezinárodního práva a obecně uznávaných standardů, jakož i s bezpečnostními ohledy; zavádět nová trestní pravidla je možné jen pokud je to nezbytné k prosazení mezinárodního práva, zabezpečení řádné vlády a bezpečnosti okupačních sil.^[5]

Podle E. Benvenistiho může okupace skončit různými způsoby: ztrátou faktické kontroly (např. pokud okupační moc přestane být schopna vykonávat svou autoritu), upřímným souhlasem zákonného suveréna (ať už sesazené nebo domácí vlády) v rámci mírové dohody, nebo převedením moci na místní vládu, která je schválena obyvatelstvem prostřednictvím referenda a získala mezinárodní uznání.^[1]

• V průběhu první světové války okupovalo Německo Belgii, východ Francie a západ Ruska. Rakousko-Uhersko okupovalo Srbsko a Černou Horu.
• Sovětská okupace východního Polska v letech 1939–1941.
• V průběhu druhé světové války okupovalo Německo a Itálie většinu Evropy, nicméně o skutečnou vojenskou okupaci šlo v případě Belgie, severní části Francie, Řecka, Srbska a částí SSSR, ostatní území byla pod civilní správou (např. Protektorát Čechy a Morava nebo Norsko) nebo v nich vládly loutkové režimy (např. vichistická Francie, Slovenský štát nebo ustašovské Chorvatsko).
• Po druhé světové válce bylo Spojenci okupováno Německo, Rakousko a také Japonsko.
• Od Šestidenní války v roce 1967 Izrael okupuje palestinská území Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy a syrské Golanské výšiny. Jedná se v současné době (2025) o nejdelší vojenskou okupaci v novodobé historii.^[12]
• V srpnu 1968 začala okupovat Československo vojska Varšavské smlouvy, tvořená vojáky Sovětského svazu, Bulharské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky a Maďarské lidové republiky.
• Od roku 2014 Rusko okupuje ukrajinský poloostrov Krym a východní část Ukrajiny.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Military occupation na anglické Wikipedii.

• Okupace
• Seznam okupací a okupovaných území
• Stanné právo
• Válečný stav

• Obrázky, zvuky či videa k tématu vojenská okupace na Wikimedia Commons
• Téma Okupace ve Wikicitátech
• Slovníkové heslo okupace ve Wikislovníku
• Encyklopedické heslo Okkupace (vojenství) v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích

Zdroj