Obléhací prak

Rekonstrukce tří trebuchetů
Schema výstřelu trebuchetu

Trébuchet [trebišet][1] (také trebus, triboke, trabuchetum, trabocco, blida) byla obléhací zbraň pracující na principu vahadla (nerovnoramenné páky a protizávaží), nikoliv tedy torzního momentu jako u jiných katapultů. Jedná se o velký „dalekonosný katapult“ dřevěné konstrukce, určený k likvidaci zejména budov a hradeb, použít jej však bylo možné i k rozbití těsných formací pěchoty.

Princip fungování

Trebuchet vrhá i poměrně těžké projektily po balistické křivce. Tento druh praku měl společné dlouhé dřevo na ose se pohybující jako kyvadlo, jehož jedno rameno bylo dlouhé a slabší, druhé krátké a silnější, na němž bylo zavěšeno či připevněno velké zatížení, obyčejně kamení. Takovéto kyvadlo bylo zavěšeno v silných vidlích z klád, postavených na silném roubení. Na konci dlouhého ramene byla na háku a provaze zavěšena kůže, na kterou se kladly vrhané projektily, vesměs tedy až centový kámen. Dlouhé rameno, které ve stavu nenapjatém následkem zatížení druhého konce trčelo přímo do výše, se přitahovalo provazem a rumpálem až k zemi. Následně bylo jednoduchým zařízením po úderu puštěno tak, že se v okamžiku vyhouplo do výše, a dvojí silou, jednak zatížením, jednak pružností dlouhého ramene, a na kůži položený projektil byl vržen obloukem do dálky[2].

Zaměřování se seřizovalo větším nebo menším zatížením, přibližováním nebo vzdalováním od cíle, a zvláště pak váhou tělesa, které bylo vrháno[2]. Experimentální pokusy prokázaly, že trebuchety byly velmi přesné zbraně. Při pokusech v Runneburgu (hrad v obci Weißensee ležící v Durynsku v Německu) byl rozptyl po sobě následujících vrhů pouhých 20 cm. Při rozdílných klimatických podmínkách byla přesnost dopadu s 10m rozptylem. S takovouto přesností je pravděpodobné cílení střelby na jednotlivé objekty ostřelovaného místa[3].

Zajímavosti

Trebuchet v Runneburgu

První

Jako projektily se také využívaly zápalné soudky či otepi slámy napuštěné olejem k šíření požárů. Zcela netradiční munici představovaly soudky plněné mršinami, zdechlými zvířaty či žumpou. Stalo se tak např. při obléhání hradu Karlštejna r. 1422 husitskými vojsky, která naházela do hradu během půlročního obležení až na 2 000 kusů takové munice[4]. Jednalo se o jakousi biologickou zbraň, šířící infekce mezi obleženými.

Druhá

Někteří odborníci se domnívají, že trebuchet byl vynalezen na přelomu starověku a středověku, ale většina zastává názor, že byl vynalezen ve 13. století a byl používán jako jedna z hlavních obléhacích zbraní v pozdním středověku, než jej v průběhu 15. století vytlačila obléhací děla. Určitou přechodnou renesanci zaznamenaly při dobývání Střední Ameriky, když je Hernán Cortés použil namísto nedostatkových děl, např. při dobývání Tenochtitlánu. Jejich použití však bylo pouze dočasným nouzovým řešením, jakmile byl na kontinent přesunut dostatečný počet děl, byly trebuchety zapomenuty.

Třetí

V roce 1779 si britské síly bránící obležený Gibraltar vyrobily trebuchet, ale ten patrně do bojů významně nezasáhl.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Zajímavé dotazy - Ústav pro jazyk český. www.ujc.cas.cz [online]. [cit. 2021-02-13]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b TOMAN, Hugo. Husitské válečnictví za doby Žižkovy a Prokopovy. Praha: Nákladem jubilejního fondu Král. České Společnosti Náuk, 1898. Dostupné online. S. 301. 
  3. ↑ KOSCELNÍK, Petr. Obléhání hradu Karlštejn roku 1422. In: KRIŠTUF, Petr. Archeologická studia: sborník z 1. studentské konference katedry archeologie FF ZČU v Plzni. Plzeň: Západočeská univerzita, 2010. ISBN 978-80-7043-949-4. S. 87–98. 
  4. ↑ SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl 6. Podbrdsko. Praha: Argo, 1995. S. 47. 

Související články

Externí odkazy

Zdroj