Obléhání Budína (1541)

Obléhání Budína (1541)
konflikt: Malá válka v Uhersku
Trvání 4. května – 21. srpna 1541
Místo Budín, Uhersko
Souřadnice 47°28′ s. š., 19°3′ v. d.
Výsledek Osmanské vítězství
Strany
Habsburská říše Osmanská říše
Velitelé
Wilhelm von Roggendorf†
Jeromos Záray† 		Sulejman Nádherný
Šehzade Mehmed
Šehzade Selim
Šehzade Bájezíd
Hadım Sulejman Paša
Damat Rüstem Paša
Semendireli Mehmed-beg
Biskup Jiří Martinuzzi
Bálint Török
Síla
31 000–50 000[1][2][3][4] 52 000[1][2][3][4]
Ztráty
~20 000 Neznámé
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obléhání Budína (4. května – 21. srpna 1541) skončilo dobytím města Budína, historického hlavního města Uherského království, Osmanskou říší, což vedlo k přibližně 150 letům osmanské nadvlády v částech Uher. Toto obléhání, součást tzv. Malé války v Uhrách, představovalo jedno z nejzásadnějších osmanských vítězství nad Habsburskou monarchií během osmansko-habsburských válek (16. až 18. století) v Uhersku a na Balkáně. Kromě vojenského významu se tento konflikt stal i symbolickým bodem obratu, který ovlivnil mocenské uspořádání ve střední Evropě.

Pozadí a přípravy

Po bitvě u Moháče se Uherské království rozdělilo mezi Osmanskou říši, postupující z východu, a Habsburskou monarchii, která získala titul uherského krále. Osmanský vazal Jan I. zemřel v roce 1540 a jeho mladý syn Jan II. byl korunován pod regentstvím jeho matky Isabely Jagellonské a biskupa Jiřího Martinuzziho. Sulejman Nádherný souhlasil s touto korunovací pod podmínkou, že Uhersko bude i nadále platit daně osmanskému sultánovi, což však Habsburkové neakceptovali. V rámci příprav na konflikt byl Ferdinand I., rakouský arcivévoda a Habsburk, nucen shromáždit armádu čítající 50 000 mužů složenou z jednotek z Rakouska, německých knížectví, Čech, a uherských sil. Již v roce 1530 se pokusila rakouská armáda pod velením Wilhelma von Roggendorffa dobýt Budín, avšak neúspěšně – přestože městské hradby byly poněkud slabé, strategická poloha hradu komplikovala jeho dobývání. V roce 1534 biskup Jiří urychleně nechal hrad opevnit, aby ochránil město před dalším útokem, a krátce před svou smrtí v roce 1540 Jan Zápolský vydal poslední příkazy obráncům, aby dodržovali sjednané podmínky a neuznávali Ferdinanda jako vládce celého Uherska.

Přípravy zahrnovaly i finanční opatření – v roce 1541 Ferdinand zvýšil daně a vyzval uherskou šlechtu ke spolupráci, což však zároveň vyvolalo neshody a vnitřní rozpory mezi uherskými velmoži.

Průběh obléhání

Habsburská ofenzíva

V létě 1541 shromážděná habsburská armáda pod velením Wilhelma von Roggendorffa zahájila obléhání Budína. V jejích řadách byly jednotky rakouských, německých, českých a uherských vojáků, avšak vedení ostrohu bylo značně chaotické a několik útoků skončilo katastrofálními ztrátami. V prvních dnech se vojska soustředila na obléhání města, přičemž byly podnikány pokusy o podkopávání hradních zdí a bombardování pomocí devíti těžkých děl, která byla rozmístěna tak, aby zničila obranné stavby (např. věž Erdélyi) a přerušila zásobovací cesty města. Již 3. května dorazil von Roggendorf do oblasti Óbudy, kde rozmístil svůj tábor a zahájil přípravné útoky. Jeho vyslaní velitelé (včetně krakovského probošta a kanovníka) měli vyjednávat s královnou Isabelou o možném předání hradu výměnou za návrat do bezpečí, což však vyvolalo podezření a vedlo k dalšímu napětí.

Mezitím se obranné síly v Budíně reorganizovaly. Obranu vedl biskup Jiří, který se osobně zapojil do bojů a aktivně dohlížel na opravné práce hradních zdí. Mezi klíčové postavy patřil též hrabě Bálint Török, velící obranným jednotkám, a další významní důstojníci, jako například budínský hrabě Orbán Batthyány a Bálint Markos, kmotři mladého krále Jana II. Obránci rozšířili obranné linie – na území Budína byly postaveny nové zdi, baštové věže a dokonce se vybudoval obranný systém na Gellértově hoře, který měl chránit dodávky vody a zásob přivážených po Dunaji.

Příchod osmanských posil a rozhodující bitva

Na pozadí rostoucího neúspěchu habsburské armády se Sulejman Nádherný rozhodl osobně zasáhnout a vyrazil se se svými posilami. Jeho uvolněná armáda, zahrnující 6 362 janičárů, dorazila k Budínu 21. srpna 1541 a okamžitě se pustila do boje proti von Roggendorfově vojákům.[5] V rozhodující bitvě byla habsburská armáda drtivě poražena – zhruba 20 000 mužů bylo zabito nebo se utopilo v řece a samotný von Roggendorf, který byl zraněn, zemřel o dva dny později.

Sulejman I. pozval mladého krále Jana II. Zikmunda spolu s uherskými velmoži do svého stanu, zatímco osmanští vojáci, převlečení za „turisty“ obdivující architekturu Budína, se tiše vkrádali do hradu. V pravý moment, na znamení sultána „Ještě bude černá polévka!“, osmanské jednotky vytasily své zbraně a zbavily stráže veškeré zbroje. Všichni velvyslanci byli zbaveni zbraní, s jedinou výjimkou – Bálinta Töröka, kterého Sulejman považoval za potenciálně nebezpečného protivníka, a proto byl zajat a poslán do pevnosti Jedikule, kde zbytek života strávil v zajetí.

Bojové střety a taktické manévry

Úvodní dny a přípravné útoky

Během prvních dnů se vojska Habsburků pokoušela o soustavné bombardování hradeb a budování obléhacích stavení, aby zlomila obranné linie města. Na Gellértově hoře byly rozmístěny těžké dělostřelecké pozice, které měly zásadní úlohu při útocích na brány a věže, zejména u Vídeňské brány a na Erdélyiho baště. V této fázi se rovněž uskutečnily pokusy o podkopávání hradeb – Habsburkové vyhloubili několik jam, avšak obránci okamžitě zareagovali nasazením svých hornických jednotek, které útoky neutralizovaly.

Zintenzivnění bojů

Od začátku května se boje stupňovaly. Dne 3. května von Roggendorf dorazil do Óbudy, kde se jeho vojska začala ustavičně přesazovat a obsazovat přilehlé čtvrti. V průběhu následujících dnů byl kladen důraz na přesnou koordinaci útoků – například Perényi, který měl za úkol vést útok na Vídeňskou bránu a severovýchodní věž, měl k dispozici specializované dělostřelecké jednotky, zatímco další útok byl plánován z Gellértovy hory.

Kromě přímých útoků se Habsburkové snažili o psychologický tlak – tajná jednání mezi královnou Isabelou a velitelem von Roggendorfem, jejichž cílem bylo přesvědčit obránce, aby se vzdali. Tato tajná jednání však vyvolala nespokojenost a nedůvěru mezi uherskými velmoži, což nakonec oslabilo obranu města.

Logistické problémy a vnitřní rozpory

Jak obléhání pokračovalo, habsburská armáda čelila zásadním logistickým problémům. Nedostatek potravin a vody, neustálé přepadání a vysoké ztráty – například během jednoho z útoků padlo až 224 mužů – vedly ke zhoršení morálky a postupnému oslabování obranných sil. Navíc se mezi velením objevily rozpory; někteří velitelé kritizovali von Roggendorffovo neefektivní řízení a jeho neschopnost sjednotit různé národnosti ve své armádě.

Do poloviny června se zásoby v budínských hradbách téměř vyčerpaly, což vyústilo v opatření, jako bylo konzumování masa z koní a vznik epidemie, kdy podle některých záznamů zůstalo obráncům jen asi 1 200 mužů.

Následky a důsledky

Obléhání Budína se ukázalo jako klíčové vítězství Osmanské říše proti Ferdinandovi a Habsburkům.[6] Toto vítězství umožnilo Osmanské říši obsadit střední Uhersko na přibližně 150 let a mělo srovnatelný význam s bitvou u Moháče v roce 1526.[6] Po porážce se Ferdinand pokusil v roce 1542 opět získat Budín a Pešť, avšak tyto snahy byly osmanskými vojsky zmařeny.

Karel V. se o porážce svého bratra Ferdinanda dozvěděl při svém příjezdu do Janova 8. září 1541. S touhou po pomstě se vydal na výpravu proti Alžíru, která také skončila porážkou Habsburků.[7]

Po obléhání se Osmanská říše rozhodla zorganizovat novou správní jednotku – Budínský ejálet, jehož vznik znamenal definitivní začátek osmanské nadvlády v regionu až do roku 1686. Ztráty Habsburků byly ohromné: při posledních útocích padlo až 16 000 mužů, zásoby, dělostřelectvo a další vojenské vybavení padlo do rukou Osmanů. Navíc se rozpadla i vnitřní jednota mezi uherskými šlechtici, kteří mezi sebou rozpoutali boje a konflikty, což umožnilo Osmanské říši využít situace a upevnit svou moc.[7]

Sulejman I., vědom si symbolického významu vítězství, využil této situace k dalšímu upevnění své moci. Po obsazení města následovaly násilné výpravy osmanských tatarských jednotek, které ničením a rabováním zasáhly nejen Budín, ale i přilehlá města jako Ostřihom, Székesfehérvár a dokonce oblasti okolo Nitry.

Závěr

Obléhání Budína v roce 1541 představuje rozhodující moment v osmansko-habsburských válkách. Jeho důsledky ovlivnily nejen územní uspořádání Uherska, ale také další vývoj mocenských poměrů ve střední Evropě. Rozčarované a rozdrobené síly Habsburků byly poraženy nejen díky vojenské převaze, ale také vnitřním neshodám a neefektivnímu velení. Osmanská nadvláda, která následovala, změnila politickou a kulturní podobu regionu na téměř 150 let až do osvobození Budína v roce 1686.

Historické analýzy navíc poukazují na to, že kdyby obránci pod velením biskupa Jiřího dokázali lépe sjednotit své síly a efektivněji využít obranných předností Budína, osmanský útok by mohl být zmařen. Přesto se však Osmanská říše, vedená moudrým a strategicky smýšlejícím Sulejmanem I., rozhodla využít situace a definitivně obsadit Budín, čímž se obléhání stalo jedním z klíčových milníků v dějinách regionu.[5][6]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Siege of Buda (1541) na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b The Edinburgh Encyclopædia. Svazek 5. [s.l.]: [s.n.] S. 47. 
  2. ↑ a b PACH, Zsigmond Pál. Magyarország története : tíz kötetben : 1526 - 1686. Budapest: Akadémiai Kiadó, 1985. ISBN 963-05-0929-6. 
  3. ↑ a b MANTRAN, Robert. Osmanlı İmparatorluğu Tarihi. [s.l.]: Alkım Yayıncılık, 2007. ISBN 9789944148108. 
  4. ↑ a b Az 1541–42-es korszak eseményei Magyarországon Archiválva 2013. június 2-i dátummal a Wayback Machine-ben
  5. ↑ a b FAROQHI, Suraiya N.; FLEET, Kate. The Cambridge History of Turkey. Svazek 2, The Ottoman Empire as a World Power, 1453–1603. [s.l.]: Cambridge University Press, 2012. ISBN 978-1-316-17554-5. (anglicky) 
  6. ↑ a b c Garnier, s. 200.
  7. ↑ a b Garnier, s. 201.

Literatura

Související články

Externí odkazy

Zdroj