Oběžník

Cirkulář může být listina nadřízené osoby nebo nadřízeného úřadu určená podřízeným, cirkulární nóta nebo elektronický cirkulář. Latinské circulus je kruh, circum kolem. Výraz cirkulář je běžný v historických pramenech 18. až 20. století, užíván je i v 21. století.

Vysvětlení pojmu

Cirkulář je starší název pro oběžník, výnos, úřední vyhlášku nebo list, který se zasílá většímu počtu podřízených úřadů nebo účastníků. V diplomacii se cirkulář neboli cirkulární nóta nazývá zvláštní forma dopisů, kterou se sdělují zúčastněným kabinetům, případně všem vládám důležitější úmysly, kroky a jednání mezinárodního rázu. Takové dopisy, kterými se činí oznámení nebo zjišťuje mínění cizích vlád, se buď berou na vědomí, nebo se na ně dává souhlasná nebo nesouhlasná odpověď.[1] Listina je vydávána buď v jednom exempláři, který koluje, nebo v mnoha současně rozesílaných exemplářích.

V administrativním slangu někdy také ferman, tzn. úřední výnos, nařízení, rozkaz, vyhláška, oběžník; původně (v islámském prostředí) královské nařízení.[2][3]

Současné užití (příklady)

I když je výraz cirkulář častěji nahrazován slovem oběžník, je v českém jazyce 21. století stále živý.[4]

Astronomie

V oboru astronomie se pojem cirkulář, příp. elektronický cirkulář pužívá ve spojení s formou publikování pozorovacích dat (planetky, asteroidy, komety), výpočtů jejich drah, pojmenování atd. střediskem Minor Planet Center (MPC).[5]

Jiné

Obdobně se výraz cirkulář používá i v jiných oborech.[6][7]

Počítačové sítě

Výraz oběžník se používá v oblasti počítačových sítích pro zprávy odeslané z jednoho zdroje a adresované více příjemcům najednou. Všeobecný oběžník obdrží všechny uzly v síti, adresný oběžník obdrží pouze zvolená skupina uzlů v síti.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Ottův slovník naučný 5.. Praha: J. Otto, 1892. Dostupné online. Kapitola Cirkulář, s. 396. 
  2. ↑ cirkulář [online]. Internetová jazyková příručka [cit. 2023-09-05]. Dostupné online. 
  3. ↑ ferman [online]. Internetová jazyková příručka [cit. 2023-09-05]. Dostupné online. 
  4. ↑ Český jazykový korpus: Cirkulář [online]. Ústav Českého národního korpusu, rev. 2015 [cit. 2023-01-15]. Dostupné online. 
  5. ↑ ŠTĚPÁNEK, Ladislav. Planetka Emilbrezina. Valašsko – vlastivědná revue. 2015-12, roč. 35, s. 15–16. Dostupné online. 
  6. ↑ Fakulta pedagogická: Cirkuláře [online]. Plzeň: Západočeská univerzita [cit. 2023-01-15]. Dostupné online. 
  7. ↑ Cirkuláře [online]. Českomoravská kynologická unie [cit. 2023-01-15]. Dostupné online. 

Literatura

  • BENEŠ, Edvard a DEJMEK, Jindřich. Cirkulární telegramy 1920–1935. Edvard Beneš; z dokumentů archivu ministerstva zahraničních věcí České republiky k vydání připravil Jindřich Dejmek. Praha: Společnost Edvarda Beneše, 2002. 277 s. Knižnice Společnosti Edvarda Beneše, sv. 25. ISBN 80-86107-17-5.
  • DEJMEK, Jindřich. Cirkulární instrukce československého MZV z doby pražského jara 1968. In: Sborník archivních prací. Praha: Odbor archivní správy a spisové služby MV ČR 2013, roč. 63, č. 2, s. 451–572. ISSN 0036-5246.
  • DEJMEK, Jindřich. Cirkulární instrukce československého MZV z počátečního období normalizace (srpen 1968 – duben 1969). Sborník archivních prací. Praha: Odbor archivní správy a spisové služby MV ČR, 2014, roč. 64, č. 2, s. 405–561. ISSN 0036-5246.
  • ŠTĚPÁNEK, Ladislav. Planetka Emilbrezina. Valašsko – vlastivědná revue. 2015, roč. 35, s. 15–16. ISSN 1212-3382. Přístup také z: http://www.muzeumvalassko.cz/valassko-vlastivedna-revue/valassko-c-35
  • Ottův slovník naučný, heslo Oběžník. Sv. 18, str. 538
  • Ottův slovník naučný, heslo Cirkulář. Sv. 5, str. 396

Externí odkazy

Zdroj