Nižněkamčatsk

Nižněkamčatsk
Нижнекамчатск
Nižněkamčatsk – znak
znak
Poloha
Souřadnice 56°24′ s. š., 162°2′ v. d.
Časové pásmo UTC+12[1]
Stát RuskoRusko Rusko
Federální okruh Dálněvýchodní
Kraj Kamčatský
Nižněkamčatsk na mapě
Kamčatský kraj na mapě Ruska
Nižněkamčatsk
Nižněkamčatsk
Správa
Status zaniklé město
Vznik 1713
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nižněkamčatsk (rusky Нижнекамчатск, česky též někdy uváděno jako Nižní Kamčatsk[2]) je zaniklé město v Rusku, které se nacházelo na Kamčatském poloostrově, při dolním toku řeky Kamčatky (odtud název města), 30 km od moderního Usť-Kamčatsku.

Bylo založeno jako Nižněkamčatský ostrog. Městská práva mělo v letech 1783 až 1822. Od poloviny 19. století význam upadal, až v roce 1968 přestalo existovat.

Erb

Dne 26. října 1790 obdrželo město Nižněkamčatsk svůj erb. V horní části štítu je erb Irkutska, tedy běžící tygr nesoucí v tlamě zakousnutého sobola. V dolní části v modrém poli je velryba na znamení toho, že v oceánu nedaleko města se dalo snadno ulovit velryby.[3]

Historie

Kozácká osada

První Nižněkamčatská pevnost (ostrog) byla založena při dolním toku Kamčatky, při ústí řeky do moře v roce 1703, 3 km od dnešní osady Ključi. Kozácká osada vyrostla na místě bývalého zimoviště setníka Timofeje Kobeljeva, který zde shromažďoval kožešiny sesbírané od místních Kamčadalů. V roce 1704 nový kozácký setník Michail Zinovjev nařídil osadu opevnit dřevěnou palisádou. V roce 1711 byl ve městě zavražděn dobyvatel Kamčatky Vladimir Atlasov. V letech 1713–1714 došlo k přesunutí Nižněkamčatsku o několik kilometrů dále do vhodnější polohy. Jednalo se o kozáckou osadu, kde bylo centrum obchodníka Kolesova. V osadě byl postaven kostel svatého Mikuláše Divotvorce, první kostel na Kamčatce. V osadě vznikla obranná věž. V historické literatuře je rok 1713 považován za rok založení pevnosti.[4]

Nižněkamčatsk se stal jednou z největších pevnostní na Kamčatce a sloužil jako překladiště pro expedice směřující do Tichého oceánu. V letech 1728–1729 zde byla zahájena první kamčatská expedice pod vedením Vituse Beringa. Aby Bering dostal z Bolšerecku do Nižněkamčatsku co nejrychleji náklad své expedice, slíbil domorodcům, že po jeden rok nemusí platit daň. Domorodci ochotně souhlasili a pomohli Beringovi na svých člunech přesouvat náklad pro expedici.

Úředníci v Nižněkamčatsku buď o Beringově osvobození domorodců od placení daní nevěděli a nebo se rozhodli to ignorovat a tvrdě po domorodcích vyžadovali daň. Kamčadalové odmítali platit, do jejich čela se postavil Fjodor Charčin[5] a v roce 1731 vedl protiruskou vzpouru Kamčadalů.[4] Charčin zaútočil na oslabený Nižněkamčatsk, dobyl ho a vypálil. Posádka byla pobita včetně žen a dětí.[6] V letech 1733–1740 byla osada znovu vybudována na novém místě, na levém břehu Kamčatky, 30 km od moderního města Usť-Kamčatsku. O znovuvybudování vypálené osady se zasloužili dva ruští majoři - Merlin a Pavluckij. Nejprve se nová osada jmenovala Nižněšantalskij, podle jezera Šantal, ale brzy se vžilo označení Nižněkamčatsk, podle původní kozácké osady. Ve zdejších loděnicích byly stavěny a z nich do vod Tichého oceánu vyplouvaly lodě obchodních společností, resp. vládou organizovaných expedic.

V roce 1740 byl Nižněkamčatsk opevněn, vcházelo se do něho mohutnou věží s pevnou branou. Všechny obytné budovy byly stavěny jako případné pevnosti, aby odolaly novému útoku domorodců. Bylo zde 39 domů, krčma a lihovar. Žilo zde 92 obyvatel.[7]

Uprostřed Nižněkamčatsku místní kozák Pjotr Kolokolnikov postavil kostel Nanebevzetí Nejsvětější Bohorodičky. Kolokolnikov byl vynikající tesař a stavitel lodí. Pro místní obchodníky a lovce stavěl takzvané šitiky. Jeden šitik postavil i pro Jemeljana Basova, který ho pojmenoval Svatý Petr a v srpnu 1743 odplul se svými druhy na Měděný ostrov, tam přezimoval a příští léto přivezl do Nižněkamčatsku 1200 bobřích a 4000 liščích kůží, což ohromilo místní obyvatele. Tak začala éra kolonizace Komandorských ostrovů a poté Aleutských ostrovů - přišla kožešinová horečka. Centrum aktivního života na Kamčatce se přesunul do Nižněkamčatsku. Objevovali se zde stále noví lovci kožešin, obchodníci, kozáci, vojáci, měšťané, dobrodruzi a kamčatští domorodci.

V roce 1767 vyplula z Nižněkamčatsku tajná expedice navigátora Pjotra Krenicyna, který měl za úkol prozkoumat Aleutské ostrovy a pobřeží Aljašky. Při zpáteční cestě u Nižněkamčatsku se jeho loď převrhla a velitel expedice se utopil. Jeho tělo nebylo nalezeno.

Ke konci 18. století se Nižněkamčatsk stal hlavní baštou Rusko-americké společnosti.

Město

V roce 1783 získal Nižněkamčatsk status města a stal se správním centrem severní části Kamčatky, nejprve pod jurisdikcí Ochotské oblasti a od roku 1805 Irkutské gubernie. V roce 1784 nařídil kamčatský guvernér Franz Reinecke pěstovat v okolí města brambory, které se staly v následujících letech jednou z hlavních městských plodin.

Roku 1803 se hlavním městem Kamčatky stal Verchněkamčatsk a v roce 1813 byl hlavním městem ustanoven Petropavlovsk. Část obyvatel města dostala vládní příkaz k přesídlení do Petropavlovsku, kam byli přesunuti také kozáci a vojáci.[7] V roce 1852 navštívil Nižněkamčatsk ruský geolog a cestovatel Karl Ditmar, který o městě napsal, že stará opevnění a brány dávno již zmizely, celé město je tvořeno jen rozpadajícími se domy roztroušenými po okolí a obklopenými ovocnými zahradami. Podivoval se, že ve městě již není žádný obchod a blahobyt. Na konci 19. století ztratilo město svou strategickou hodnotu a zůstalo zde jen 20 domů, kde žilo asi 120 lidí. Obyvatelé se pak věnovali hlavně lovu, rybaření a obchodu s domorodci.

Po ruské revoluci byli kozáci v nemilosti a pobřežní město Usť-Kamčatsk bylo vybráno jako nové správní středisko a Nižněkamčatsk ještě více upadal.

Dne 29. března 1968 bylo město formálně zrušeno a prohlášeno za zaniklé.

Kulturně historické centrum

V roce 2019 bylo rozhodnuto o oživení Nižněkamčatské pevnosti a vybudování kulturně historického centra. Kamčatští historici, pravoslavní a političtí činitelé a zástupci kozáků na místě zaniklého města vztyčili velký pravoslavný kříž, který má být symbolem oživení Nižněkamčatsku.[8]

Do budoucnosti se počítá s rekonstrukcí několika historických objektů, které mají být vítanou atrakcí i pro turisty.

Od začátku 90. letech 20. století na místě Nižněkamčatsku probíhají také archeologické vykopávky.[9]

V roce 1993 byl zrekonstruován kostel Panny Marie, který pochází z roku 1737 a nyní je hlavní dominantou a symbolem zaniklého Nižněkamčatsku.[7]

Galerie

  • Nižněkamčatsk v 18. století
    Nižněkamčatsk v 18. století
  • Nižněkamčatský ostrog na mapě v roce 1745
    Nižněkamčatský ostrog na mapě v roce 1745

Odkazy

Reference

  1. ↑ Ruský federální zákon 248-ФЗ Moskva: Правительство Российской Федерации, 2014-07-21 [cit. 2014-11-05]. (rusky) 
  2. ↑ KOLOKOLOV, Boris Borisovič. Ruská sága. 1. vyd. Praha: Albatros, 1987. 232 s. S. 34. 
  3. ↑ Герб города Усть-Камчатск (Нижнекамчатск, 1790 г.) | Геральдика.ру. geraldika.ru [online]. [cit. 2021-09-26]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b Нижнекамчатский острог. kamchatkaland.ru [online]. [cit. 2021-09-26]. Dostupné online. 
  5. ↑ Нижне-Камчатск — административный центр Камчатки и база русского освоения Тихого океана во второй половине XVIII в. — КГБУ "Камчатский краевой объединенный музей" [online]. 2016-05-11 [cit. 2021-09-26]. Dostupné online. (rusky) 
  6. ↑ Historie Kamčatky. cestuji.info [online]. [cit. 2021-09-19]. Dostupné online. 
  7. ↑ a b c Нижне-Камчатский острог. «Полуостров Камчатка» — сетевое издание [online]. [cit. 2021-09-26]. Dostupné online. (rusky) 
  8. ↑ На месте Нижнекамчатского острога будет построен культурно-исторический центр [online]. Dostupné online. 
  9. ↑ Кедров Н. Н. Нижнекамчатский острог на реке Радуге - колыбель российского купеческого частнопредпринимательского флота на Тихом океане. www.booksite.ru [online]. [cit. 2021-09-26]. Dostupné online. 

Externí odkazy

Zdroj