Neurolog

Neurologie (z řeckého νεῦρον, neuron, "nervy" a -λογία, -logie, „-věda) je lékařský obor zabývající se studiem onemocnění a poruch nervové soustavy především na organickém podkladě. Zabývá se diagnostikou a léčbou všech problému centrální, periferní a autonomní nervové soustavy. Lékař tohoto oboru se nazývá neurolog/neuroložka. Neurologie velmi úzce souvisí s psychiatrií, interním lékařstvím, ale i s pediatrií. Dětská neurologie je, kvůli řešení specifických problémů, samostatným lékařským oborem. S neurologií úzce souvisí specializovaný obor neurochirurgie, ten se však zabývá řešením onemocnění a úrazů nervového systému chirurgickou cestou.

Kvalifikace

K výkonu profese neurologa nepostačuje pouze absolvování lékařské fakulty. V České republice je podmínkou pro získání odborné způsobilosti v oboru neurologie získání atestace.^[1] Podmínky pro přihlášení k atestační zkoušce stanovuje Vyhláška č. 361/2010 Sb.: Po úspěšném absolvování prezenčního vysokoškolského studia v oboru všeobecné lékařství nebo v oboru ekvivalentním je získání atestace. Příprava k atestaci začíná absolvování základního neurologického kmene o délce 24 měsíců a vlastního specializovaného výcviku o délce 36 měsíců. Po této praxi o předepsané skladbě a po vykonání předepsaného počtu odborných výkonů se lze přihlásit k atestační zkoušce, jejímž absolvováním se lékař stává atestovaným neurologem.^[2]

Neurologický kmen

Neurologický kmen je samostatným kmenem.^[3] Kmen trvá minimálně 24 měsíců. Lékař musí absolvovat dvouměsíční stáže na odděleních chirurgie, vnitřního lékařství a anesteziologie a resuscitace. Zbývajících 18 měsíců pak absolvuje na oddělení neurologie. Kmen končí teoretickou stáží a písemným testem. Po úspěšném absolvování kmenu získá lékař zejména následující kompetence:^[2]

Provedení vyšetření a příjem pacientů, vedení zdravotnické dokumentace.
Předkládání návrhu na další diagnostický a léčebný postup.
Propouštění pacientů.
Vykonávání ústavní pohotovostní služby.
Komplexní neurologické vyšetření pacientů.
Provedení rozšířené neodkladné resuscitace.

Specializační výcvik

Specializační výcvik trvá nejméně 36 měsíců. Tři měsíce trvá stáž na psychiatrickém oddělení, zbývajících 33 měsíců již probíhá na oddělení neurologie, ovšem nejméně šest měsíců musí probíhat na pracovišti vyššího typu. Lékař v přípravě k atestaci může absolvovat měsíční stáž na neurochirurgii a měsíční stáž na oddělení rehabilitace a fyzikální medicíny. Vedle toho má lékař předepsán minimální počet dalších teoretických odborných kurzů a stáží v menším rozsahu. Kromě toho musí lékař v přípravě k atestaci zpracovat písemnou práci formálně odpovídající například odbornému článku. Po splnění všech předpokladů se může lékař přihlásit k atestační zkoušce, která se skládá ze tří částí:^[2]

Obhajoba písemné práce.
Ústní zodpovězení dvou teoretických otázek.
Praktické vyšetření a interpretace nálezů tří pacientů.

Složením atestační zkoušky se lékař stává plně způsobilým neurologem.^[1] Atestovaný neurolog se může dále vzdělávat v následujících nadstavbových oborech^[1]:

Dětská neurologie
Intenzivní medicína
Paliativní medicína a léčba bolesti

Klinická práce

Neurologické vyšetření

Neurologické vyšetření je modifikací obvyklého interního vyšetření se zvláštním důrazem na vyšetření funkce nervového systému. K vyšetření používá neurolog především vlastní smysly, z pomůcek je pak nejznámější neurologické kladívko, dále se používá špátle, jemné vatové štětičky, ladičky a k vyšetření čichu i zrnka kávy nebo mýdlo.

Základem neurologického vyšetření je důkladná anamnéza, ve které neurolog shrnuje všechny údaje o pacientovi. Anamnéza se obvykle získává volným rozhovorem, jemuž neurolog udává určitý směr. Po odběru anamnézy následuje vlastní vyšetření, během kterého neurolog získá popis stavu nervového systému pacienta - neurologický status praesens.

Neurologické vyšetřovací metody spočívají především ve vyšetření:

držení těla, chůze, napětí svalů a schopnosti regulovat svalové napětí
vyšetření senzitivních nervů zkouškami kožní citlivosti
vyšetření senzorických nervů zkouškami smyslů
vyšetření funkce jednoruchých reflexů
neuropsychologickém vyšetření, alespoň orientačně hodnotícím psychiku pacienta

Pomocné vyšetřovací metody v neurologii

V neurologii se používá celá řada pomocných vyšetřovacích metod. Některé z nich jsou společné s jinými obory, jiné jsou pro neurologii specifické.

Vyšetření zobrazovacími metodami

Vyšetření zobrazovacími metodami slouží především k posouzení struktury. Klasický rentgenový snímek může poskytnout cenné informace o změnách na lebce a páteři. Počítačovou tomografií lze zobrazit i vlastní tkáň mozku, mozkové komory, krvácení a expanzivní procesy. Někdy je vhodné vyšetření nukleární magnetická rezonance, například při vyšetřování rozsahu postižení roztroušenou sklerózou. Zejména pro vyšetření tepen zásobujících mozek krví se používá ultrasonografie a angiografie. V některých případech je třeba monitorovat funkční aktivitu jednotlivých regionů mozkové kůry; k tomu se hodí pozitronová emisní tomografie.

Vyšetření mozkomíšního moku

Vyšetření mozkomíšního moku (likvoru) patří mezi metody využívané poměrně specificky v neurologii, pouze v některých případech využívají toto vyšetření lékaři v oboru infekční lékařství. Přístup k mozkomíšnímu moku je obvykle cestou lumbální punkce, výjimečně pak cestou subokcipitální punkce. Diagnosticky cennou informací je tlak mozkomíšního moku, jeho barva i složení. Analýzou mozkomíšního moku lze získat informace zejména o infekcích a dalších zánětlivých procesech mozku a mozkových obalů.

Elektrofyziologická vyšetření

Elektrofyziologická vyšetření v neurologii jsou poměrně specifická pro neurologii. Patří sem zejména EEG, EMG, polysomnografie a evokované potenciály.

Elektroencefalografie (EEG)

Epileptické grafoelementy (specifické tvary křivek) zaznamenané na EEG.

Elektroencefalografie je metoda sloužící k měření povrchových potenciálů odpovídajícím sumační aktivitě zejména korových neuronů v poměrně velkých okrscích. EEG má diagnosticky význam především v případě diagnostiky epilepsií, ovšem řada dalších poruch struktury i funkce mozku může mít na záznamu z EEG svůj korelát.

Elektromyografie (EMG)

Elektromyografie je metoda sloužící k hodnocení funkce periferního nervu, nervosvalové ploténky a svalu. Používá se zejména v diagnostice myasthenia gravis a Lambertova Eatonova syndromu.

Evokované potenciály

Evokované potenciály představují metodu sloužící k vyšetření rychlosti vedení informace mozkem. Princip je jednoduchý, pacientův smysl je podrážděn definovaným podnětem a měří se EEG. Samozřejmě že na jednom záznamu není změna patrná, ovšem jestliže se toto zopakuje několikrát, lze zprůměrováním záznamů získat křivku odpovídající šíření podnětu příslušnou drahou. Nejvíce se používají vizuální evokované potenciály (VEP) a akustické evokované potenciály (AEP). Slouží jako metoda objektivně zjišťující funkci příslušného smyslu a jako metoda posuzující funkční závažnost postižení při roztroušené skleróze.

Polysomnografie

Polysomnografie je metoda sloužící k vyšetření spánku pacienta. U spícího pacienta je zaznamenáváno několik parametrů:

EEG
svalové pohyby brady (EMG)
oční pohyby (elektrookulogram - EOG)
dýchání - dýchací pohyby hrudníku i břicha, proud vzduchu nosem i ústy a zvuk dýchání
saturace (nasycení) krve kyslíkem
pohyby končetin (EMG)
činnost srdce (EKG)

Výsledek polysomnografického vyšetření slouží k diferenciální diagnostice nespavostí.

Histopatologie

Nedílnou součástí diagnostiky některých poruch je vyšetření bioptického vzorku tkáně, především pak mikroskopické stavby tkáně. Histopatologická diagnostika slouží především k upřesnění nebo potvrzení diagnózy u následujících poruch:

nádorů nervového systému
svalových poruch (např. Duchenneova muskulární dystrofie)

Genetické vyšetření

U řady dědičných onemocnění může definitivní informaci o charakteru onemocnění a tedy i o prognóze a případných terapeutických možnostech přinést až vyšetření genů pacienta. Mnohdy má však tato informace pouze preventivní význam v prenatální diagnostice budoucích sourozenců a případně dětí pacienta. Mezi obvyklejší či známější dědičné neurologické choroby patří:

Duchenneova muskulární dystrofie
spinální svalová atrofie
Gaucherova choroba
Fabryho choroba
Niemannova Pickova choroba

Hraniční obory

Neurologie se ve své klinické i vědecké práci dotýká s řadou klinických i vědeckých oborů. Jedná se zejména o následující obory:

Psychiatrie

Psychiatrie se zabývá podobně jako neurologie poruchami funkce mozku. Na rozdíl od neurologie jsou však předmětem zájmu psychiatrie spíše poruchy vyšších mozkových funkcí, u kterých často není zřejmý jasný organický substrát. Psychiatrie má na rozdíl od neurologie mnohem blíže k humanitním než k přírodním vědám. Mezi choroby patřící do společného okruhu zájmu neurologie a psychiatrie patří především demence.

Neurochirurgie

Neurochirurgie se zabývá chirurgickou terapií onemocnění mozku a míchy. Tím se liší od neurologie, která se zabývá diagnostikou a konzervativní terapií.

Neuroradiologie

Neuroradiologie je podoborem radiodiagnostiky, který se specializuje na zobrazování struktur nervového systému.

Neurovědy

Neurovědy (neuroscience) je zastřešující pojem pro řadu oborů sahajících od oborů z okruhu biologie, chemie a fyziky přes obory z okruhu matematiky a informatiky až po obory z okruhu psychologie, lingvistiky a filozofie. Společným objektem zájmu všech těchto oborů je studium některé z funkcí nervového systému. Neurologie z jejich poznatků čerpá teoretické základy pro studium chorob nervové soustavy, naopak studium poruch nervové soustavy je zdrojem poznatků pro fungování nervového systému.

Rehabilitační lékařství

Řada neurologických onemocnění vyžaduje následnou rehabilitační péči, proto jsou neurologové v poměrně úzkém kontaktu s rehabilitačními pracovníky.

Odkazy

Reference

↑ ^a ^b ^c Vyhlášky č. 185/2009 Sb., o oborech specializačního vzdělávání lékařů, zubních lékařů a farmaceutů a oborech certifikovaných kurzů, ve znění vyhlášky č. 361/2010 Sb.. www.mzcr.cz [online]. [cit. 2011-12-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-07-10.
↑ ^a ^b ^c Neurologie: Věstník MZd ČR, duben 2011. www.mzcr.cz [online]. [cit. 2011-12-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-03-06.
↑ MZd ČR: Informace v souvislosti s vydáním novely vyhlášky č. 185/2009 Sb. (vyhláška č. 361/2010 Sb.) Archivováno 15. 12. 2011 na Wayback Machine.

Literatura

AMBLER, Zdeněk. Základy neurologie. Praha: Galén, 2006. ISBN 80-7262-433-4.
JEDLIČKA, Pavel; KELLER, Otakar, et al. Speciální neurologie. Praha: Galén-Karolinum, 2005. ISBN 80-246-1079-5.
KOUKOLÍK, František. Lidský mozek. 3. vyd. Praha: Galén, 2012. ISBN 9788072627714.