Mikuláš III.
|
Jeho Svatost Mikuláš III. | |
|---|---|
| 188. papež | |
 | |
| Církev | římskokatolická |
| Zvolení | 25. listopadu 1277 |
| Uveden do úřadu | 26. prosince 1277 (konsekrace) |
| Pontifikát skončil | 22. srpen 1280 |
| Předchůdce | Jan XXI. |
| Nástupce | Martin IV. |
| Znak |  |
| Svěcení | |
| Biskupské svěcení | 26. prosince 1277 |
| Kardinálská kreace | 28. května 1244 |
| Titul | kardinál-kněz |
| Vykonávané úřady a funkce | |
| Zastávané úřady |
|
| Osobní údaje | |
| Rodné jméno | Giovanni Gaetano Orsini |
| Datum narození | 1210/1220 |
| Místo narození |
Řím,  Papežský stát
|
| Datum úmrtí | 22. srpna 1280 |
| Místo úmrtí |
Viterbo, Papežský stát
|
| Místo pohřbení | Grotte Vaticane |
| Příbuzní |
Giordano Orsini a Bertoldo Orsini (sourozenci) Francesco Napoleone Orsini (synovec) |
Seznam papežů nosících jméno Mikuláš multimediální obsah na Commons citáty na Wikicitátech
| |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Mikuláš III. (1210/1220, Řím – 22. srpna 1280, Viterbo), rodným jménem Giovanni Gaetano Orsini, byl papežem římskokatolické církve od 25. listopadu 1277 až do své smrti. Byl to římský šlechtic, který sloužil pod osmi papeži; Inocencem IV. (1243–1254) byl jmenován kardinálem, Alexandrem IV. (1254–61) protektorem františkánů, Urbanem IV. (1261–1264) generálním inkvizitorem. Následovníkem Jana XXI. (1276–1277) na papežském stolci po šestiměsíčním období bez papeže se stal zejména díky velkému rodinnému vlivu.
Během Mikulášova krátkého potifikátu došlo k několika důležitým událostem. Jako rozený politik Mikuláš výrazně posílil pozici papeže v tehdejší Itálii. V květnu 1278 uzavřel konkordát s Rudolfem I. Habsburským, dle kterého mu byla garantována Romagna a Ravennský exarchát. Podle italského kronikáře Bartoloměje z Luccy Mikuláš s Rudolfem, alespoň obecně, diskutovali o rozdělení Svaté říše římské do čtyř oddělených království – Lombardie, Burgundska, Tuscie a Německa, kde by bylo Rudolfovo dědičně přisouzené království a navíc by se stal císařem. V červenci 1278 vydal Mikuláš pro římskou vládu převratný výnos, kterým zakazoval cizincům zastávat civilní úřady.
Církevní počiny
Mikulášův otec byl osobním přítelem svatého Františka z Assisi, což přinutilo zaměřit více jeho pozornosti na františkánský řád. 14. srpna 1279 Mikuláš vydal bulu Exiit qui seminat, která vyrovnala spory uvnitř řádu mezi přísnější a benevolentnější stranou. Mikuláš taktéž vynaložil obrovské prostředky na opravu Lateránského paláce a Vatikánu. Navíc zbudoval překrásné venkovské sídlo v Sorianu blízko Viterba, kde nakonec zemřel na srdeční příhodu (zdroje se liší v tom, zda šlo o infarkt či mrtvici).
Nepotismus
Ačkoliv byl Mikuláš vzdělaný muž známý pro svůj silný charakter, byl taktéž znám pro jeho nadměrné protežování svých příbuzných. Tři ze svých nejbližších příbuzných povýšil na kardinály a ostatním dal důležité pozice.
Odkaz
Dante ve svém Infernu (Božská komedie) mluví krátce o Mikuláši III., který byl odsouzený k trávení věčnosti na místě určeném pro ty, co spáchali hřích simonie, tzn. snahu získat za peníze určité církevní postavení či privilegia. V Dantově příběhu jsou tito lidé umístěni hlavou napřed v dírách, s plameny na patách jejich chodidel. V tomto místě je Mikuláš hlavním z hříšníků, což demonstruje výška plamenů na jeho chodidlech. Nejdříve si jej Dante splete s papežem Bonifácem VIII. Když se věc vyjasní, Mikuláš sděluje Dantovi, že předpokládá zatracení (kvůli Simonii) nejen Bonifácovi, ale i Klementu V., mnohem více úplatnému papeži.
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pope Nicholas III na anglické Wikipedii.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Mikuláš III. na Wikimedia Commons
- (anglicky) Pope Nicholas III NewAdvent.org Catholic Encyclopedia
| Papež | ||
|---|---|---|
| Předchůdce: Jan XXI. |
1277–1280 Mikuláš III. |
Nástupce: Martin IV. |
