Michael Praetorius

Michael Praetorius
Narození 15. února 1571
Creuzburg
Úmrtí 15. února 1621 (ve věku 50 let)
Wolfenbüttel
Místo pohřbení Wolfenbüttel
Národnost německá
Alma mater Braniborská univerzita ve Frankfurtu
Povolání hudební skladatel, varhaník a hudební teoretik
multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Michael Praetorius, vlastním jménem Michael Schultheiß (15. února 1571, Creuzburg – 15. února 1621, Wolfenbüttel), byl německý skladatel, varhaník a hudební teoretik.

Život

Byl nejmladším synem luteránského pastora v Creuzburgu (dnes v Durynsku). Jméno Praetorius je latinská obdoba jeho rodného příjmení. Po absolvování škol v Torgavě a Srbišti studoval teologii a filosofii na univerzitě ve Frankfurtu nad Odrou. Od roku 1587 byl varhaníkem v chrámu Marienkirche. Od roku 1592 sloužil na dvoře biskupa Jindřicha Julia, vévody z Braunschweigu. Nejprve jako varhaník a od roku 1604 jako kapelník orchestru Staatsorchester Braunschweig.

Uznání si získal nejprve jako praktický hudebník. Proslul zejména na setkání varhaníků v Gröningen u Halberstadtu v roce 1596, kam se sjelo více než padesát německých varhaníků, aby společně posoudili nové varhany halberstadtského varhanáře Davida Beckera. Toto setkání, znamenalo také historický zlom v chápání úlohy varhan a instrumentální hudby v období pozdní renesance. Praetorius se prosadil jako vynikající interpret tohoto nového směru hudby.

První sbírka jeho skladeb vznikla okolo roku 1602. Začal komponovat v době, kdy Řezno bylo sídelním městem císaře Svaté říše římské. Moteta z této sbírky jsou v Německu mezi prvními, které reflektují novou italskou interpretační praxi. Díky nim se stal uznávaným i jako skladatel.

Devět částí jeho Musae Sioniae (1605–1610) a sbírka liturgické hudby publikovaná v roce 1611 vycházely z německého protestantského chorálu. Vznikly na přání vycházející z kruhů ortodoxních luteránů, aby vyhověly vkusu vévodkyně Alžběty, která vládla ve vévodově nepřítomnosti a měla snahu nahradit populární světskou hudbu náboženskou hudbou Praetoriovou.

Praetoriovy skladby se šířily v Evropě i mimo protestantské prostředí. Sbírka jeho tisků je kupříkladu dochována i v Českém Krumlově. Kromě toho Jindřich Julius Brunšvický byl důvěrným přítelem císaře Rudolfa II. Habsburského a Praetorius s ním často pobýval v Praze a seznámil se zde s hudebníky Rudolfova dvora. Jindřich Julius si nechal v blízkosti Hradu postavit vlastní palác a byl také jedním z posledních, kdo u nemocného a téměř opuštěného císaře vytrval až do jeho skonu.

Vévoda zemřel jen o rok později rovněž v Praze. Nicméně Praetorius zůstal formálně ve službách jeho následníka Fridricha Oldřicha. Od roku 1613 však působil na dvoře Jana Jiřího I. Saského v Drážďanech, kde byl zodpovědný za slavnostní hudbu. V té době ho ovlivnily nejnovější směry italské hudby, včetně děl skladatelů Benátské školy a jeho mladšího kolegy Heinricha Schütze. To jej vedlo k rozvoji formy chorálních koncertů (tj. chorálů s instrumentálním doprovodem). Na saském dvoře v Drážďanech byl jmenován dvorním kapelníkem a zůstal zde až do své smrti.

Zemřel v den svých narozenin ve Wolfenbüttelu, kde je také pochován v chrámu sv. Marie, v klenbě pod varhanami.

Dílo

Ukázka dřevorytu z díla Syntagma Musicum

Byl velmi plodným skladatelem a jeho díla vykazují vliv soudobých italských skladatelů a jeho mladšího současníka Heinricha Schütze. Kromě řady roztroušených skladeb jsou z jeho díla nejdůležitější:

  • 9 svazků Musae Sioniae (1605–1610), sbírka obsahující 1244 duchovních skladeb, chorálů a písní. Moderní vydání bývá ve dvaceti svazcích.
  • Missodia Sionia, Hymnodia Sionia, Megalynodia Sionia (1611)
  • Terpsichore (1612), sbírka více než 300 instrumentálních tanců a jiných světských skladeb.
  • Urania oder Uranochordia (1613)
  • Polyhymnia Caduceatrix e Panegyrica (1619), 40 chorálních koncertů
  • Polyhymnia Exercitarix seu Tyrocinium (1619–1620).

Syntagma musicum

Syntagma musicum je největší hudebně teoretické dílo nejen skladatele, ale patrně i celé tehdejší doby. Bylo rozvrženo do čtyř dílů. První díl, psaný latinsky (Musicae artis analecta), vyšel ve Witemberku v letech 1614–1615. Je rozděleno do čtyř částí a zabývá se historickým vývojem duchovní i světské hudby.

Druhý díl, který vyšel již v němčině je věnován hudebním nástrojům. V pěti částech pojednává o vývoji, vzhledu, ladění a možnostech dobových nástrojů. Dodnes je zdrojem přesných informací o historických hudebních nástrojích. Zvláštní pozornost je věnována varhanám, včetně toho, že je uveden i popis nejvýznamnějších německých nástrojů. Poslední vydání je doplněno o přílohu, Theatrum instrumentorum seu Sciagraphia, která obsahuje 42 dřevorytů znázorňujících detaily hudebních nástrojů.

Třetí díl (Termini musicali), je v podstatě hudební slovník o hudebních druzích, notaci, terminologii, provozovací praxi a nástrojovém obsazení hudebních souborů. Tento díl byl zamýšlen jako příručka pro skladatele. Čtvrtý díl již skladatel nestačil dokončit.

Literatura

  • Gracian Černušák: Dějiny evropské hudby. Panton, 1964
  • Denis Arnold (editor): New Oxford Companion to Music, Oxford University Press, 1983
  • Ulrich Michels: Encyklopedický atlas hudby, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2000, ISBN 80-7106-238-3

Externí odkazy

Zdroj