Marta Kottová

Marta Kottová
Rodné jméno Marta Lašová
Narození 22. února 1929
Černovice
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 18. června 2017 (ve věku 88 let)
Povolání aktivistka
Ocenění medaile Za zásluhy mzz II. stupeň (2008)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Marta Kottová (rodným jménem Marta Lašová, 22. února 1929 – 18. června 2017) byla česká přeživší holokaust a předsedkyně Historické skupiny Osvětim. Jako dítě prošla koncentračním táborem Terezín, odkud byla s rodinou poslána do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau (někdy též Osvětim-Březinka). Angažovala se v osvětě mládeže a své zkušenosti z dob druhé světové války se snažila předat současným generacím. V rámci této činnosti navštěvovala školy, vzpomínkové akce a usilovala o to, aby „memento holokaustu nikdy nevymizelo z naší paměti“.[1]

Biografie

Narodila se v Černovicích u Tábora, do židovské rodiny (obchodníka s textilem) Roberta a Gabriely Lašových (psáno též Laschových), a měla o šest let staršího bratra Viktora. V jejích třech letech se rodina přestěhovala do Prahy, kde byla později členkou skautského oddílu a Sokola. Pro svůj židovský původ byla spolu s rodinou po nástupu nacismu perzekvována a v důsledku protižidovských opatření tak musela například odevzdat svého psa Mikinu.[2]

„ Jakmile jste dostali předvolání do transportu, ztratili jste své jméno a už jste byli jenom číslo. (…) Osvětim, to byl pro mě takový šok, že já nevím, jestli jsem tam byla týden, dva měsíce, já to nevím. (…) Já si tam pamatuju jenom na ten kouř, na tu hrůzu a že jsem si nechtěla připustit, že maminka s tatínkem jsou ten kouř. A věčný apely, věčně nahý a hromady mrtvol. “

— Marta Kottová, Paměť národa[3]

V prosinci 1941 byl bratr Viktor deportován do koncentračního tábora Terezín, kam byla nakonec v červnu 1942 deportována i jedenáctiletá Marta se svými rodiči. Z počátku pobývala s matkou v Hamburských kasárnách, avšak nakonec byla přesunuta do dětského domova L410.[2] Během pobytu v Terezíně byl její bratr jedním ze 36 mužů, kteří byli vybráni, aby pohřbili mrtvé po vyhlazení Lidic.[4] V září 1944 pak byla celá rodina deportována do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, kde předstoupila před selekci prováděnou Josefem Mengelem.[4] Otec a matka byli posláni do plynové komory.[5] Marta byla před Vánoci roku 1944 poslána přes koncentrační tábor Gross-Rosen do lágru v Mährensdorfu, kde zpracovávala v továrně len. Po osvobození se v květnu 1945 vrátila do Prahy, kde se shledala s bratrem Viktorem, který v dubnu téhož roku utekl.[4]

V průběhu života se dvakrát vdala. Dne 27. ledna 1953 se jí (v den Mezinárodní památky obětí holocaustu) narodil syn Daniel,[4] měla též tři vnoučata a dvě pravnoučata.[6]

Aktivně se zapojovala do osvětových činností především pro mládež, zúčastňovala se pamětních akcí a přednášela na školách. Současným generacím se snažila předat svoji zkušenost z holokaustu. Za tuto svou činnost převzala 28. října 2008 medaili Za zásluhy o stát v oblasti výchovy a školství z rukou českého prezidenta Václava Klause.[1] Krátce po své smrti jí byla in memoriam udělena Medaile města Liberec.[7]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b Podívejte se: To jsou Češi, které vyznamenal prezident. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2010-10-28 [cit. 2011-9-18]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b Marta Kottová (1929) - Životopis [PDF]. Post Bellum [cit. 2011-09-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-03-26. 
  3. ↑ Marta Kottová [online]. Paměť národa, 2009-09-19 [cit. 2011-09-18]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  4. ↑ a b c d ŠVECOVÁ, Jana. Dívala jsem se do očí Josefu Mengelemu [online]. Deník.cz, 2011-01-27 [cit. 2011-09-18]. Dostupné online. 
  5. ↑ Databáze obětí holocaustu: Robert Lasch [online]. Institut Terezínské iniciativy [cit. 2020-02-17]. Dostupné online. 
  6. ↑ SLÁDEK, Luděk. Nebojte se křiklounů: Marta Kottová [online]. Kam po Česku [cit. 2011-09-18]. Dostupné online. 
  7. ↑ ŠVECOVÁ, Jana. Zemřela Marta Kottová. Žena, která se dívala do očí Mengelemu. Deník [online]. 2017-06-21 [cit. 2018-08-27]. Dostupné online. 

Externí odkazy

Zdroj