Marie Holubková

Ludmila Hořká (Marie Šindelářová)
Rodné jméno Marie Holubková
Narození 26. dubna 1892
Dvořisko
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 4. října 1966 (ve věku 74 let)
Opava
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Pseudonym Ludmila Hořká
Povolání spisovatelka, básnířka, publicistka a folklóristka
Národnost slezská
Stát ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Žánr lidová hudba, lyrika, próza, novela, autobiografie poezie
Významná díla Doma, Řeka, Bejatka, Hanysové, Mezivodky, Bílé punčochy, Dolina
Manžel(ka) Vincenc Šumník
František Šindelář
Děti Bohumír, Benjamin (zemřel záhy po narození), Jana, Gabriel (zemřel brzy po porodu), Oldřich (zemřel v sedmnácti letech), František, Drahomíra, Josefa (zemřela v kojeneckém věku), Josefka, Terezie (provdaná Hablová, žije v Kravařích), Marie
„hořký život - hořké jméno“
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Ludmila Hořká (pseudonym), rozená Marie Holubková, provdaná Šindelářová (26. dubna 1892 Dvořisko[1], Hlučínsko – 4. října 1966[2]) byla česká spisovatelka, básnířka, publicistka a folklóristka.

Životopis

Marie Holubková se narodila jako dcera chalupníka v Dvořisku Benjamina Holubky a matky Johanny, rozené Heidrové.[1] Chodila do dvoutřídní obecné školy, nejdříve německé v Kravařích, pak české ve Štítině. V devíti letech jí zemřela matka a po otcově novém sňatku vyrůstala u tety v Kravařích; již tehdy pomáhala v hostinci, který po otcově smrti vedla v letech 1915 až 1958. V devatenácti letech se vdala za Vincence Šumníka. Za první světové války ovdověla a po válce se provdala podruhé. Muž František Šindelář (svatba v Komárově, 3. 2. 1919, nevěsta vdova Marie Šumníková)[3] byl jako zedník často bez zaměstnání a rodina s jedenácti dětmi trpěla bídou[4].

Po Mnichovské dohodě v roce 1938 a zabrání Hlučínska odešla do Kostelce na Hané, kde stýkala se s Petrem Bezručem. Založila tam národopisný soubor. Založila také taneční soubor, jehož je hlavní oporou, jezdila s ním a v hlučínském kroji propagovala svůj kraj. Z počátku vystupují s hlučínskými tanci, později se věnují hanáckému folklóru. Od té doby se pak soubor jmenoval Hanácká beseda. Přes mnohé krize však soubor existuje do dneška. Za jedenáct měsíců se vrátila do Štítiny. Po návratu ji zatkli. Po šestihodinovém výslechu ji propustili. Při prohlídkách jejího domu Gestapo zabavilo několik jejich rukopisů a básní, které pak navždy zmizely.

Již od dětství si Marie Holubková zapisovala lidové písničky. Od roku 1925 začala své básně, drobnou prózu a folkloristické sběry publikovat v časopise Moravec. První její básně se objevily ve 14. čísle Moravce. Počátkem 20. let se stala členkou a pak i vedoucí odbočky národopisného sdružení Sedlišťané v Kravařích a pod vlivem etnografů Jana Vyhlídala a Františka Myslivce sběratelkou písňového a slovesného folkloru. Časopisecky začala Hořká uveřejňovat v polovině 20. let zápisy lidových písní, pohádky a další lidovou tvorbu i vlastní lyriku. Publikovala v periodikách Moravec v Hlučíně a České slovo, Náš domov, Radostná země v Opavě aj.

Silně ji poznamenaly spletité politické, národnostní a sociální poměry na Hlučínsku za druhé světové války. Po jejím skončení se opět úspěšně věnovala národopisné činnosti. Po únoru 1948 se odmlčela. Když začal v druhé polovině padesátých let vycházet časopis Červený květ, byla požádána redakcí o příspěvek.

V rukopise zůstala její sbírka více než stovky lidových písní z Kravař a Dvořiska a kronika osady Dvořisko. Její lyrika ryze ohlasová i osobněji laděná, psaná v lašském nářečí i spisovném jazyce, jakož i všechny její knihy prozaické těží ze života ve Štítině a okolí. Autorka užívá lidových úsloví a obratů, v přímé řeči pak lašského nářečí. Je jednou z mála spisovatelek, které do svého díla promítají tak silné niterné sepětí se svým rodným krajem. Své knihy vydává jako Ludmila Hořká a pro podobnost osudu i témat je označována za Boženu Němcovou Hlučínska.

Podle hrdinky její knihy Bejatka je pojmenován národopisný soubor Bejatka ze Štítiny.

Literární tvorba

  • Doma. Vyšehrad, Praha 1943 a 1947.
  • Řeka. Vyšehrad, Praha 1949.
  • Bejatka. Krajské nakladatelství, Ostrava 1959.
    • v polštině: Miałam dwóch synów. Krajské nakladatelství, Ostrava 1961.
  • Hanysové. Krajské nakladatelství, Ostrava 1961.
  • Mezivodky. Krajské nakladatelství, Ostrava 1962.
  • Dolina. Lidová Demokracie, Praha 1962.
  • Bílé punčochy. Krajské nakladatelství, Ostrava 1964.

Jiné publikace

  • Moravská svatba z Hlučínska. Moravec, roč. 2 / 1926.
  • Národopisné paběrky z Hlučínska. Slezský studijní ústav, Opava 1948.
  • Na ostravském směru. In Kravařský almanach. Sborník statí o městu Kravařích, jeho historii a muzeu Ostravské operace. Městský národní výbor KSČ, Ostrava 1973.
  • Dvě slezské koledy. Sborník. Antonín Satke, 1987.

vydanou posmrtně:

  • Jiří Svoboda (editor): Trnité cesty. Mezivodky-Bejatka-Hanys Benjamin. Profil, Ostrava 1975.
  • Antonín Satke (editor): Tesknice. Matice slezská, Gramma, Český Těšín 1992, ISBN 978-80-90110-74-8.
  • Miriam Šumníková (editor): Tesknice v mluveném slově – audiokniha, interpretoval a aranžoval Národopisný soubor Bejatka. Tento projekt byl spolufinancován městem Opava. Speciální poděkování patří Mgr. Herbertu Paverovi – senátorovi parlamentu ČR a starostovi obce Bolatice, Opava 2020.[5]
  • Miriam Šumníková (editor): audiokniha Bejatka – interpretem slova se stala Jana Bělohradská a hudebním doprovodem byl Národopisný soubor Bejatka. Tento projekt byl spolufinancován městem Opava. Natočeno v Českém rozhlase Ostrava.
  • Miriam Šumníková (editor): audiokniha Řeka – interpretem slova se stala Jana Bělohradská a hudební doprovodem byl Národopisný soubor Bejatka. Tento projekt byl spolufinancován městem Opava. Natočeno v Českém rozhlase Ostrava.

Vyznamenání

  • 1946: Čestný odznak pracovní obětavosti
  • ulice Ludmily Hořké v Kravařích

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b Záznam o narození a křtu, Dvořisko, s.114[nedostupný zdroj]
  2. ↑ Ludmila Horka – Monument. cz.worldmapz.com [online]. [cit. 2015-10-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-07. 
  3. ↑ Matrika oddaných, Dvořisko, s.131[nedostupný zdroj]
  4. ↑ Nazývají ji Boženou Němcovou Hlučínska. www.zijemenaplno.cz [online]. [cit. 2015-10-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  5. ↑ Tesknice - Ludmila Hořká, Národopisný soubor Bejatka [online]. YouTube, 2020-12-24 [cit. 2021-09-24]. Dostupné online. 

Literatura

  • Vlašinová, Drahomíra. Ludmila Hořká. „Hořký život – hořké jméno". Portrét spisovatelky Ludmily Hořké. Opava: Matice slezská, 2008, ISBN 978-80-86887-09-8.
  • Cichoň, Václav. Po stopách Národopisného sdružení Sedlišťané. Havířov: Info Press, 2010, ISBN 978-80-903746-2-1.
  • Pavera, Libor. Mezi folklorem a uměním, mezi zeměmi a existencí. 2009, s. 95–105. (elektronická verze)

Články

  • (Ske) [Satke, Antonín]. 65 let Ludmily Hořké. Radostná země 7, 1957, s. 58.
  • Satke, Antonín. Ludmila Hořká (1892–1966). Národopisné aktuality 3, 1966, č. 3–4, s. 54–55.
  • Satke, Antonín. Poezie Ludmily Hořké. K nedožitým 75. narozeninám spisovatelky. Slezský sborník 66, 1968, s. 342–359.
  • Satke, Antonín. Ludmila Hořká – spisovatelka bolestí a nadějí hlučínského lidu. Slezsko. Kultura a země 4, 1972, s. 16–17.
  • Satke, Antonín. Božena Němcová a Ludmila Hořká – podobnost dvou osudů v životě a v tvorbě. Český lid 59, 1972, s. 1–4.
  • Satke, Antonín. Ludmila Hořká – spisovatelka – trpitelka a bojovnice. Ostravský večerník, 25. 4. 1972, č. 81, s. 4–5.
  • Satke, Antonín. Ludmila Hořká a národopis jejího kraje. Vlastivědné listy Severomoravského kraje 14, 1988, č. 1, s. 31–32.
  • Satke, Antonín. Z kolední tvorby Ludmily Hořké. Vlastivědné listy Severomoravského kraje 16, 1990, č. 2, s. 32–37.

Externí odkazy

Zdroj