Měnitelná geometrie křídla

Fotografie ukazující změnu šípovosti křídel u Bell X-5’.

Měnitelná geometrie křídla je označení technického řešení, které umožňuje letounu měnit úhel náběžné hrany křídla během letu. Letadla s malou šípovitostí křídla mají nízkou vzletovou a přistávací rychlost, není však schopen dosahovat vysokých nadzvukových rychlostí. Naopak stroje s vysokým šípem úhlu velmi snadno dosahují vysokých rychlostí okolo 2 Mach a více, ale mají velmi vysokou vzletovou a přistávací rychlost a vyžadují mnohem delší dráhy. Tyto protichůdné požadavky, vyžadované zejména vojenskými letectvy tak může splnit měnitelná geometrie křídla. Letoun může pro nízké rychlosti (vzlet a přistání) využít malý úhel šípovitosti křídla a pro let vysokými rychlostmi zvýšit úhel šípu křídla na maximum.

Historie

Dvojice prototypů Dassault Mirage G

Prvním letadlem s částečně měnitelnou geometrií křídel bylo experimentální samokřídlo Westland-Hill Pterodactyl IV z roku 1931.[1]

Dalším letounem s měnitelnou geometrií křídel byl stíhací letoun Messerschmitt P. 1101, který byl vyvíjen německem během konce druhé světové války.[2] P. 1101 měl měnitelnou geometrii křídel pouze na zemi. Továrna byla těsně před dokončením prototypu obsazena americkými vojáky, kteří pak letoun převezli do USA k dalším testům, z něhož pak vznikl letoun Bell X-5. Na rozdíl od německého letounu měl však X-5 schopnost měnit geometrii za letu. Bell X-5 se tak stal 20. června 1951 prvním letounem s měnitelnou geometrií za letu.[2]

Prvním operačně nasazeným, sériově vyráběným letounem s měnitelnou geometrií křídel se stal 18. července 1967 útočný letoun General Dynamics F-111 USAF.

Následně další prvenství získal v roce 1970 tehdejší Sovětský svaz nasazením svého prvního bombardéru Suchoj Su-17 a obecně prvního stíhače MiG-23 s měnitelnou geometrií křídel.

Námořnictvo Spojených států získalo svůj první operačně nasazený letoun Grumman F-14 Tomcat až 22. září 1974.

V roce 1979 zařadila Panavia Tornado do operační služby letectva tří států (Spojené království, Německo a Itálie) jako výsledek společného projektu.

Posledními letouny s měnitelnou geometrií křídla, zařazenými do operační služby jsou Rockwell B-1 Lancer z roku 1986 a Tupolev Tu-160 z roku 1987.

Přehled letounů s měnitelnou geometrií křídel

Letoun Určení Zavedení do služby První let Poznámka
Westland-Hill Pterodactyl IV Experimentální letoun 1931 Experimentální letoun.
Messerschmitt P. 1101 Stíhací letoun Prototyp nebyl dokončen, letoun byl při obsazení továrny 29. dubna 1945 ve stavu 80% před dokončením. První let byl plánován na červen 1945.
Bell X-5 Experimentální letoun 20. června 1951 Experimentální letoun.
Grumman XF10F Jaguar Stíhací letoun 19. květen 1952 Vývoj byl zrušen v dubnu 1953.
General Dynamics F-111 Víceúčelový stíhací letoun 18. července 1967 21. prosince 1964 První sériově vyráběný letoun.
Suchoj Su-17 bombardovací a bitevní letoun 1970 2. srpna 1966
MiG-23 Stíhací letoun 1970 10. června 1967 První stíhací letoun.
Dassault Mirage G víceúčelový stíhací letoun 18. listopad 1967 Vývoj byl zrušen v roce 1970.
Tupolev Tu-22M strategický bombardér a námořní letoun 1972 30. srpna 1969
Grumman F-14 Tomcat víceúčelový, stíhací, palubní letoun 22. září 1974 21. prosince 1970
Suchoj Su-24 útočný letoun 1974 17. ledna 1970
MiG-27 útočný letoun 1975 20. srpna 1970
Panavia Tornado víceúčelový stíhací letoun 1979 14. srpna 1974
Rockwell B-1 Lancer strategický bombardér 1. října 1986 23. prosince 1974
Tupolev Tu-160 dálkový strategický bombardér 1987 18. prosince 1981

Odkazy

Reference

  1. ↑ The British Aircraft Specifications File British Military and Commercial Aircraft Specifications 1920-1949. anglie: Air-Britain, 1994. Dostupné online. ISBN 0851302203, ISBN 9780851302201. S. 143. (anglicky) 
  2. ↑ a b (anglicky) Bell X-5 - USAF Museum Fact Sheet Archivováno 11. 1. 2012 na Wayback Machine.

Související články

Externí odkazy

Zdroj