Lydie Horálková

plk. Lydie Horálková
Jiná jména rodné Lydie Studničková, krycí Marie Stančíková, Liduša Zacharová
Narození 16. února 1927
Kyjev
Sovětský svazSovětský svaz Sovětský svaz
Úmrtí 7. června 2004
Nové Křečany
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Národnost česká
Povolání armádní radiotelegrafistka
Choť Antonín Horálek
Děti Pavel Horálek
Rodiče Jaroslav Studnička, Stefanida Jakubuková
Příbuzní bratři Jindřich Studnička a Sergej Studnička
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Lydie Horálková (rodným jménem Studničková, 16. února 1927 Kyjev – 7. června 2004) byla radiotelegrafistkou 2. československé samostatné paradesantní brigády v období druhé světové války.

Život

Před druhou světovou válkou

Lydie Studničková se narodila 16. února 1927 v Kyjevě v rodině bývalého legionáře Jaroslava Studničky a Stefanidy rozené Jakubukové. V Kyjevě vychodila českou základní školu a nastoupila na školu střední. Tu nedokončila z důvodů napadení Sovětského svazu nacistickým Německem v roce 1941.

Druhá světová válka

Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem v červnu 1941 byla celá rodina Lydie Studničkové díky příslušnosti do Protektorátu Čechy a Morava internována NKVD v táboře v Orankách a následně v Bykově v Povolží. Zde Lydie Studničková pracovala jako pomocná síla na poště. Její otec Jaroslav Studnička se v létě roku 1942 přihlásil do vznikající československé jednotky v Buzuluku, kam jej v roce 1943 následoval i zbytek rodiny. Lydie Studničková zatajila svou neplnoletost a 4. ledna 1944 byla prezentována do jednotky a následně převelena ke vznikající 2. československé samostatné paradesantní brigádě. Stala se její nejmladší příslušnicí. Absolvovala zde výcvik zbraňový, zdravotnický, telegrafický a paradesantní. Jako radistka se zúčastnila Karpatsko-dukelské operace. Dne 4. října 1944 byla společně s jednotkou vysazena na letišti Tri Duby na pomoc Slovenskému národnímu povstání a okamžitě nasazena do ústupových bojů na jihozápadních přístupech k Banské Bystrici. Po porážce povstání byla brigáda soustředěna v prostoru Donoval a přešla na partyzánský způsob boje. Lydie Studničková se stala příslušnicí skupiny Tarzán pod velením majora Františka Fišery. Používala krycí jména Marie Stančíková a Liduša Zacharová. Po přechodu fronty v únoru 1945 byla odeslána na zdokonalovací radiotelgrafický a poddůstojnický kurz do Kežmarku, kde jí zastihl konec války.

Po druhé světové válce

Po skončení druhé světové války pracovala Lydie Studničková jako armádní spojovatelka na letišti Praha-Kbely. Zde jí dohnaly válečné útrapy a několik měsíců se musela léčit z chronického kataru průdušek. Od ledna 1946 sloužila v Praze v armádních spojích. Od února do září 1949 pracovala na vyřizování písemností ve styku s příslušníky armády a zastupitelských úřadů Sovětského svazu, od listopadu do jara 1950 pak na leteckém operačním středisku ve Kbelích. Následně byla na rozkaz Alexeje Čepičky zbavena hodnosti, propuštěna z armády a každý den nucena hlásit se na vojenské správě. Pracovala v domácnosti, v roce 1968 byla částečně a v roce 1992 zcela rehabilitována. Zemřela 7. června 2004 v Nových Křečanech ve Šluknovském výběžku.

Rodina

Lydie Studničková se po nuceném odchodu z armády vdala za Antonína Horálka, v roce 1951 se manželům narodil syn Pavel. Kromě rodičů se příslušníky 1. československého armádního sboru staly i její bratři Jindřich Studnička (stal se osobním řidičem Ludvíka Svobody)[1] a Sergej Studnička (padl 20. září 1944 v Karpatech)[2].

Vyznamenání

Odkazy

Reference

  1. ↑ Jindřich Studnička na stránkách Volyňských Čechů
  2. ↑ Sergej Studnička na stránkách Volyňských Čechů

Literatura

  • Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945. Praha: Ministerstvo obrany ČR - AVIS, 2005. 350 s. Dostupné online. ISBN 80-7278-233-9. S. 102–103. 

Externí odkazy

Zdroj