Ludvík I. Neapolský
| Ludvík z Taranta | |
|---|---|
 Ludvík se modlí u příležitosti založení svého rytířského řádu
| |
|
Neapolský král Provensálský a forcalquierský hrabě | |
| Období | 27. května 1352 – 26. května 1362 |
| Korunovace | 27. května 1352 |
| Spolu s | Johana I. |
| Předchůdce | Johana I. (jako jediná vládkyně) |
| Nástupce | Johana I. (jako jediná vládkyně) |
| Narození |
1320 Neapolské království
|
| Úmrtí |
26. května 1362 (ve věku 41–42 let) Neapol, Neapolské království
|
| Pohřben | Územní opatství Montevergine |
| Manželka | Johana I. Neapolská |
| Potomci | Kateřina z Taranta Františka z Taranta |
| Rod | kapetovští Anjou |
| Otec | Filip I. z Taranta |
| Matka | Kateřina z Valois |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Ludvík I. také známý jako Ludvík z Taranta (italsky Luigi, Aloisio, nebo Ludovico ; 1320 Neapol – 26. května 1362 Neapol) byl člen kapetovského rodu Anjou, který vládl jako neapolský král, provensálský a forcalquierský hrabě a tarentský kníže.
Ludvík získal neapolskou korunu sňatkem se svou sestřenicí, královnou Johanou I., jejíž předchozí manžel Ondřej Uherský zemřel v důsledku spiknutí. Okamžitě poté, co si zajistil svůj status jejího spoluvládce, úspěšně sebral své manželce veškerou moc. Z jejich katastrofálního manželství se narodily dvě dcery, Kateřina a Františka, z nichž žádná nepřežila své rodiče. Během jejich společné vlády se vypořádal s četnými povstáními, útoky a neúspěšnými vojenskými operacemi, přesto je obecně považován za neschopného panovníka. Po jeho smrti Johana obnovila svou moc a odmítla se o ni podělit se svými následujícími manžely.
Pozadí a rodina
Ludvík, člen kapetovského rodu Anjou, se narodil v Neapoli jako druhý syn knížete Filipa I. z Taranta, a Kateřiny z Valois. Z otcovy strany byl bratrancem jak otce královny Johany I. Neapolské, tak otce jejího manžela vévody Ondřeje Kalábrijského. Z matčiny strany byl také Johaniným bratrancem. Jeho starší bratr kníže Robert z Taranta měl s královnou Johanou poměr. Když byl 17letý Ondřej 18. září 1345 zavražděn kvůli tomu, že se snažil spoluvládnout se svou manželkou, byla Johana podezřívaná z toho, že si vraždu s pomocí Ludvíka a Roberta objednala.[1]
Po smrti svého manžela byla mladá královna silně ovlivňována Robertem, ale v říjnu 1346 se sblížila s Ludvíkem.[2] Matka bratrů zemřela ten samý měsíc a svůj nárok na Latinské císařství zanechala Robertovi, který zase postoupil Tarentské knížectví Ludvíkovi.[3]
Sňatek
Ludvík a Johana se vzali 22. srpna 1347 v Neapoli,[2] aniž by se snažili získat od papeže Klementa VI. dispens, který byl nutný, protože byli blízce příbuzní.[3] Sňatek byl pokusem zajistit pro Ludvíka Neapolské království spíše než uklidnit válčící větve rodu Anjou.[4]
Vzestup k moci
Poté, co král Ludvík I. Uherský napadl Neapol, aby pomstil vraždu svého bratra Ondřeje, pár uprchl do Provence, které Johana vládla jako hraběnka.[2] V Avignonu se setkali s Klementem, feudálním vládcem Neapolského království. Aby si zajistila jeho přijetí jejich manželství a podporu proti obvinění z Ondřejovy vraždy, Johana mu město prodala.[3]
Černá smrt donutila Uhry v srpnu 1348 ustoupit z Neapole. Ludvík a Johana, kterým se právě narodila jejich starší dcera Kateřina, se okamžitě vrátili do království.[3] Od počátku roku 1349 byly všechny dokumenty pro království vydávány na jména manželů a Ludvík měl nesporně pod kontrolou vojenské pevnosti.[2] Na mincích vydaných během jejich společné vlády bylo Ludvíkovo jméno vždy před jménem Johany.[4] Ačkoli byl Klementem oficiálně uznán jako král a spoluvládce až v roce 1352, je pravděpodobné, že ho Neapolané považovali za svého panovníka od chvíle, kdy se jako takový začal chovat.[2]
Ludvík využil zmatku způsobeného dalším uherským útokem, aby své manželce sebral moc.[4] Dvůr očistil od jejích příznivců[5] a velmi pravděpodobně nechal popravit jejího oblíbence Enrica Caracciola, kterého v dubnu 1349 obvinil z cizoložství.[2]
Oficiální vláda
V roce 1350 zahájil uherský král další invazi a přinutil Ludvíka a Johanu uprchnout do Gaety. Ludvík s pomocí papeže Klementa těsně porazil uherské síly. Papež ho však pokáral za to, že „s královnou zacházel jako s vězněm a sluhou“ a souhlasil s uznáním Ludvíka za krále a spoluvládce pouze pod podmínkou, že přijme fakt, že koruna patří Johaně.[5] Brzy poté se jim narodila mladší dcera Františka. Ludvík obdržel Klementovo formální uznání jako spoluvládce své manželky ve všech jejích říších dne 20.[3] nebo 23. března 1352[6] a byl vedle ní korunován na krále o Letnicích dne 25.[3] nebo 27. května 1352.[6] Františka, v té době jediné přeživší dítě páru, zemřela v den jejich korunovace. Ludvík při příležitosti korunovace založil Řád uzlu, s největší pravděpodobností v naději, že zlepší jejich pošramocenou pověst.[7] V roce 1356 byli v Messině korunováni sicilskými vládci, ale nepodařilo se jim dobýt celý ostrov, který byl v roce 1285 sebrán rodu Anjou rodem Barcelonských a fungoval tak jako samostatné království.[4]
Smrt jejich příznivce Klementa VI. byla pro Ludvíka a Johanu nepříjemná. Jeho nástupce Inocenc VI. je exkomunikoval za to, že neplatili Svatému stolci každoroční tribut. Problém byl vyřešen návštěvou Avignonu v roce 1360.[3]
Ludvíkův pokus sesadit v roce 1360 z trůnu Fridricha III. a získat zpět Sicílii skončil neúspěchem, i když než se jeho baroni vzbouřili, podařilo se mu obsadit velkou část ostrova (včetně hlavního města Palerma). Doma čelil opozici bratranců a sestřenic svých a své manželky, rodu Anjou-Durazzo, kteří jeho převahu nenesli dobře, přičemž Ludvík Gravinský vyvolal v Apulii povstání.[3]
Smrt a dědictví
Ludvík zemřel, pravděpodobně na dýmějový mor, dne 26. května 1362 v Neapoli.[6] Johana okamžitě obnovila svou moc nad svými říšemi.[6] Přestože se znovu provdala ještě dvakrát, za Jakuba IV. Mallorského a Otu Brunšvicko-Grubenhagenského, zůstal Ludvík jejím jediným manželem, kterému udělila status spolupanovníka.[4] Taranto přešlo na jeho mladšího bratra Filipa II. Po jeho smrti se řád, který založil, jednoduše rozpustil.[6] Byl pohřben v územním opatství Montevergine vedle své matky.[8]
Ačkoli jeden kronikář napsal, že „smrt Ludvíka z Taranta způsobila velkou korupci v celém království“,[5] jeho současníci měli za to, že postrádá jak schopnosti, tak charakter. Petrarca, obeznámený se členy neapolského dvora, ho popsal jako „násilného a lživého, marnotratného a lakomého, zhýralého a krutého“, člověka, který „nevěděl ani jak přimět své poddané, aby ho milovali“ a který dokonce „nepotřeboval jejich lásku“.[6] Největším úspěchem Ludvíka I. bylo jmenování Niccola Acciaioliho velkosenešalem, což Neapoli poskytlo schopného správce a vojevůdce.[4]
Rodokmen
| Karel II. Neapolský[9] | Marie Uherská[9] | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Karel Martel[10] | Robert Neapolský[11] | Karel z Valois | Jan z Durazza[12] | Eleonora Neapolská | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Karel I. Uherský[13] | Karel Kalábrijský[14] | Marie z Valois[14] | Kateřina z Valois[12] | Filip I. z Taranta[12] | Ludvík Gravinský | Petr II. Sicilský | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Ludvík I. Uherský | Ondřej Kalábrijský | Johana I. Neapolská | Ludvík I. Neapolský | Filip II. z Taranta | Robert z Taranta | Karel III. Neapolský | Fridrich III. Sicilský | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Vývod z předků
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Louis I of Naples na anglické Wikipedii.
- ↑ ENGEL, Pál. Realm of St. Stephen: A History of Medieval Hungary. [s.l.]: I.B.Tauris, 2005. ISBN 185043977X. S. 159–160. (anglicky)
- ↑ a b c d e f KELLY, Samantha. The Cronaca Di Partenope: An Introduction to and Critical Edition of the First Vernacular History of Naples (c. 1350). [s.l.]: BRILL, 2005. ISBN 9004194894. S. 14. (anglicky)
- ↑ a b c d e f g h EMMERSON, Richard K. Key Figures in Medieval Europe: An Encyclopedia. [s.l.]: [s.n.], 2013. ISBN 978-1136775192. S. 375. (anglicky)
- ↑ a b c d e f GRIERSON, Philip; TRAVAINI, Lucia. Medieval European Coinage: Volume 14, South Italy, Sicily, Sardinia: With a Catalogue of the Coins in the Fitzwilliam Museum, Cambridge, Volume 14, Part 3. [s.l.]: Cambridge University Press, 1998. ISBN 0521582318. S. 230, 511. (anglicky)
- ↑ a b c JONES, Michael; MCKITTERICK, Rosamond. The New Cambridge Medieval History: Volume 6, C.1300-c.1415. [s.l.]: Cambridge University Press, 2000. ISBN 0521362903. S. 510. (anglicky)
- ↑ a b c d e f BOULTON, D'Arcy Jonathan Dacre. The Knights of the Crown: The Monarchical Orders of Knighthood in Later Medieval Europe, 1325–1520. [s.l.]: Boydell Press, 2000. ISBN 0851157955. S. 214. (anglicky)
- ↑ NEWTON, Stella Mary. Fashion in the Age of the Black Prince: A Study of the Years 1340–1365. [s.l.]: Boydell & Brewer, 1980. ISBN 085115767X. S. 50, 219. (anglicky)
- ↑ GUNN, Peter. The companion guide to Southern Italy. [s.l.]: Collins, 1969. S. 134. (anglicky)
- ↑ a b MUSTO, Ronald G. Apocalypse in Rome: Cola di Rienzo and the Politics of the New Age. [s.l.]: University of California Press, 2003. S. 78. (anglicky)
- ↑ KRISTÓ, Gyula. Magyarország vegyes házi királyai. Příprava vydání Gyula Kristó. [s.l.]: Szukits Könyvkiadó, 2002. ISBN 963-9441-58-9. Kapitola I. Károly, s. 24. (maďarsky)
- ↑ O'CONNELL; DURSTELER, Eric R. The Mediterranean World: From the Fall of Rome to the Rise of Napoleon. [s.l.]: The Johns Hopkins University Press, 2016. S. 158. (anglicky)
- ↑ a b c ZACOUR, Norman P. Talleyrand: The Cardinal of Périgord (1301-1364). Transactions of the American Philosophical Society. American Philosophical Society, 1960, s. 32. DOI 10.2307/1005798. JSTOR 1005798. (anglicky)
- ↑ KRISTÓ, Gyula. Károly Róbert családja. Aetas. 2005, s. 27. Dostupné online. ISSN 0237-7934. (maďarsky)
- ↑ a b GOLDSTONE, Nancy. The Lady Queen: The Notorious Reign of Joanna I, Queen of Naples, Jerusalem, and Sicily. [s.l.]: Walker&Company, 2009. Dostupné online. ISBN 978-0-8027-7770-6. S. 15. (anglicky)
Související články
- Jure uxoris, princip, podle kterého muž vlastní majetek své ženy
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Ludvík z Taranta na Wikimedia Commons
- Tento článek čerpá z 11. vydání Encyclopædie Britannicy z roku 1911, nyní již volného díla (public domain), z hesla (anglicky) „Louis king of Naples“, jehož autorem je Jennifer Abella.
|
Neapolský král Provensálský a forcalquierský hrabě | ||
|---|---|---|
| Předchůdce: Johana I. (jako jediná vládkyně) |
1352–1362 s Johanou I. Ludvík I. |
Nástupce: Johana I. (jako jediná vládkyně) |
| Tarantský kníže | ||
|---|---|---|
| Předchůdce: Robert |
1346–1362 Ludvík I. |
Nástupce: Filip II. |
