Lucius Domitius Ahenobarbus (konzul 54 př. n. l.)

Lucius Domitius Ahenobarbus
Narození 98 př. n. l.
starověký Řím
Úmrtí 48 př. n. l. (ve věku 49–50 let)
Farsala
Příčina úmrtí zabitý v boji
Povolání starořímský politik a starořímský voják
Choť Porcia[1][2]
Děti Sextus Atilius Serranus Domitianus
Gnaeus Domitius Ahenobarbus[3][1][4]
Rodiče Gnaeus Domitius Ahenobarbus[3][1][5]
Rod Domitii Ahenobarbi
Příbuzní Gnaeus Domitius Ahenobarbus (sourozenec)
Funkce římský konzul (54 př. n. l.)
římský senátor
aedil
quaestor
praetor
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Lucius Domitius Ahenobarbus byl konzulem v roce 54 př. n. l., v občanské válce byl nepřítelem Julia Caesara a zastáncem optimátů v době pozdní římské republiky.

Životopis

Ahenobarbus byl synem konzula Gnaea Domitia Ahenobarba. Jeho děd, Gnaeus Domitius Ahenobarbus, byl generál a konzul, který vedl tažení proti Allobrogům v jižní Galii.[6]

Poprvé se o něm zmiňuje v roce 70 př. n. l. Cicero jako o svědku proti Gaiu Verrovi, který byl obviněn z korupce v Sicílii. V roce 61 př. n. l. byl aedilem. Je psáno, že tehdy nechal vystavit stovku numidských lvů[7] a veřejné hry učinil tak dlouhými, že lidé museli před jejich koncem opustit cirkus, aby se najedli – poprvé, co se tak za těchto her stalo. Tato přestávka se nazývala diludium.[8]

Oženil se s Porcií, sestrou Catona mladšího. Ahenobarbovy politické názory se shodovaly s Catonovými – po celý život patřil k nejsilnějším zastáncům etablovaných optimátů. Stavěl se přitom proti přečinům prvního triumvirátu. V roce 59 př. n. l. byl Vettiem, zřejmě na Caesarův popud,[9] jmenován jako člen rozsáhlého spiknutí s cílem zabít Caesara a Pompeia.

Ahenobarbus byl prétorem v roce 58 př. n. l. a navrhl prošetření zákonnosti aktů schválených rok předtím, za konzulátu Caesara a Bibula, kdy Caesar soustavně porušoval ústavu. Ahenobarbus dále kandidoval na konzulát roku 55 př. n. l. a pohrozil, že ve svém konzulátu provede opatření, která navrhl ve svém prétorství a připraví Caesara o jeho prokonzulát v Galii. Avšak v den voleb jej a skupinu optimátů včetně Catona ml. přepadla skupina ozbrojených přívrženců triumvirátu. Optimáti byli vyhnáni z Martova pole, kde se volby konaly, a konzuly se stali Pompeius a Crassus. V následujícím roce opět kandidoval a byl zvolen konzulem společně s Appiem Claudiem Pulcherem, bratrem Publia Clodia a příbuzným Pompeia, takže nebyl schopen proti Caesarovi a Pompeiovi nic podniknout. Oba konzulové byli zapleteni do korupčního skandálu, přičemž si kandidáti ve volbách toho roku chtěli koupit jejich přízeň, aby ovlivnili volby tak, jak to udělali Pompeius a Crassus rok předtím. Po vypršení konzulátu neodešel do provincie.

Ahenobarbus byl zvolen soudcem předsedajícím řízení proti Titovi Anniu Milonovi v roce 52 př. n. l. za vraždu Publia Clodia, jak zmiňuje Asconius ve svém shrnutí Ciceronova proslovu Pro Milone.[10] V roce 50 př. n. l. byl kandidátem na prestižní místo v kolegiu augurů, které zůstalo prázdné po smrti Quinta Hortensia, ale byl poražen Marcem Antoniem, který měl Caesarovu podporu.[11]

Senát jej roku 49 př. n. l. jmenoval nástupcem Caesara jako prokonzula v zaalpské Galii (Gallia transalpina). (Tuto funkci si nárokoval už v roce 55 př. n. l., kdy byl Caesarův prokonzulát Senátem prodloužen na desetileté období; jeho děd, Gnaeus Domitius Ahenobarbus (konzul 122 př. n. l.), dobyl území Allobrogů v jižní Galii.[12]

Po Caesarově překročení Rubikonu byl jediným, který v Itálii kladl jeho tažení odpor. S dvaceti[6] nebo více než třiceti[13]kohortami zabral Korfinium, ležící na důležité cestě, a obrátil se na Pompeia, který v tu dobu prchal do Řecka přes Apulii, s prosbou o pomoc; ten ale žádost zamítnul. Po sedmi dnech obléhání Caesarovými pěti legiemi se korfinští vojáci vzdali a předali Ahenobarba Caesarovi, který jej shovívavě ušetřil. Kohorty byli začleněny do Caesarovy armády.[14]

Na krátkou dobu poté Pobýval v Cose v Etrurii a poté odplul do Massilie, kterou bránil proti Caesarovi za jeho pochodu do Hispánie. Tímto donutil Caesara tam zanechat jednu ze svých sedmi legií, aby Ahenobarbovo vojsko neodstřihlo cestu do Říma a neprovokovalo galské kmeny ke vzpouře. Časem bylo město dobyto a Ahenobarbus utekl na jediné dostupné lodi.

Ahenobarbus pak pokračoval na východ a připojil se k Pompeiovi v Thesálii. Navrhl tehdy, aby po válce byli všichni senátoři, kteří zůstali neutrální, postaveni před soud. V bitvě u Farsálu velel spolu s Labienem na levém křídle pompeiovců. Poté co se z levého křídla rozutekla kavalerie, začala se jeho pěchota také brát na útěk; v boji zemřel. Cicero ve FIlipikách tvrdí, že mu smrtelný úder zasadil přímo Marcus Antonius.[15]

Odkazy

Externí odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lucius Domitius Ahenobarbus (consul 54 BC) na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c Digital Prosopography of the Roman Republic. Dostupné online. [cit. 2021-06-10]
  2. ↑ Digital Prosopography of the Roman Republic. Dostupné online. [cit. 2021-06-10]
  3. ↑ a b Domitii. In: Skutečný slovník klasických starožitností od Lubkera.
  4. ↑ Digital Prosopography of the Roman Republic. Dostupné online. [cit. 2021-06-10]
  5. ↑ Digital Prosopography of the Roman Republic. Dostupné online. [cit. 2021-06-10]
  6. ↑ a b SMITH, William. A Dictionary of Greek and Roman biography and mythology. By various writers. Ed. by William Smith. Illustrated by numerous engravings on wood.. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  7. ↑ The Penny Cyclopaedia of the Society for the Diffussion of Useful Knowledge. [s.l.]: Charles Knight 554 s. Dostupné online. (anglicky) Google-Books-ID: 2C89LepPuvsC. 
  8. ↑ DIO, Cassius. Děijny římské, kniha 37. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. Kapitola 46. 
  9. ↑ CICERO, Marcus Tullius. Výbor z korespondence, I. díl. Příprava vydání Magdalena Moravová; překlad Václav Marek. [s.l.]: Argo, 2019. ISBN 978-80-257-3054-6. Kapitola 39. Att. II, 24. 
  10. ↑ ASCONIUS, ON CICERO'S Pro Milone. www.csun.edu [online]. [cit. 2023-06-03]. Dostupné online. 
  11. ↑ SMITH, William. A Dictionary of Greek and Roman biography and mythology. By various writers. Ed. by William Smith. Illustrated by numerous engravings on wood.. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  12. ↑ HOLLAND, Tom. Rubikon. Překlad Stanislav Pavlíček. [s.l.]: Dokořán, 2005. ISBN 80-86569-86-1. S. 240.
  13. ↑ CAESAR, Gaius Iulius. O válce občanské, alexandrijské, africké a hispánské. Překlad Marie Husová, Václav Marek. Praha: Naše Vojsko, 2010. ISBN 978-80-206-1134-5. S. 21–25. 
  14. ↑ HOLLAND, Tom. Rubikon. Překlad Stanislav Pavlíček. [s.l.]: Dokořán, 2005. ISBN 80-86569-86-1. S. 282–284. 
  15. ↑ M. Tullius Cicero, Orations, The fourteen orations against Marcus Antonius (Philippics), THE SECOND SPEECH OF M. T. CICERO AGAINST MARCUS ANTONIUS. CALLED ALSO THE SECOND PHILIPPIC., section 71. www.perseus.tufts.edu [online]. [cit. 2023-06-03]. Dostupné online. 

Zdroj