Literátská škola (Prachatice)

Literátská škola
Literátská škola v Prachaticích
Literátská škola v Prachaticích
Účel stavby

dříve městská škola, dnes bez využití

Základní informace
Sloh Renesance
Výstavba 1557
Současný majitel město Prachatice
Poloha
Adresa Děkanská 30, Prachatice, ČeskoČesko Česko
Ulice Děkanská
Souřadnice 49°0′47,62″ s. š., 13°59′58,02″ v. d.
Další informace
Rejstříkové číslo památky 24255/3-3470 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Literátská škola (Prachatice), Děkanská č.p. 30, též zvaná Městská škola, Latinská škola nebo také Rektorský dům je renesanční budova školy z poloviny 16. století v blízkosti kostela sv. Jakuba v Prachaticích, s atikou ve formě cimbuří a mohutným rizalitem směrem do parkánu. Dům je součástí městské památkové rezervace Prachatice Od 3. května 1958 chráněná kulturní památka[1].

Popis

Budova je situována na malé parcele severovýchodně od kostela sv. Jakuba Většího v Děkanské uličce a je součástí bloku domů mezi kostelem a vnitřní městskou hradbou, společně s Heydlovým domem (č.p. 29) a č.p. 28. Renesanční jednopatrový dům s atikovým polopatrem, přistavěný k vnitřní gotické hradbě ve druhé čtvrtině 16. století. Fasádu domu pokrývá hrubá, pouze lžící strhávaná omítka šedé barvy, orámování okenních otvorů a vrcholové části atiky jsou pokryty světlou hlazenou omítkou. Fasáda vrcholí atikou ve formě cimbuří s nárožními věžičkami, obíhající po celém obvodu střechy. Střecha objektu za atikou je pultová a sedlová se dvěma odtokovými úžlabími. Fasáda do Děkanské uličky je jednoosá, boční fasáda tříosá a fasáda do parkánu pětiosá. Součástí východní fasády do parkánu je předsazený rizalit na třech mohutných pilířích, předstupující před vnitřní městskou hradbu. Fasádu rizlalitu pokrývá sgrafito ve formě psaníček a malovaná tabule s latinským nápisem. Hlavní vstup do objektu z Děkanské ulice tvoří pozdně gotický výžlabkový portál s vodorovným nadpražím. Z období gotiky pochází přiléhající hradební zeď, zdivo přízemí a prvního patra a klenby v přízemí. Atikové patro s cimbuřím a rizalit, včetně malířské výzdoby, pochází z roku 1557[1]. Objekt je dochován v relativně intaktním stavu s minimem přestaveb a jeho původní dispoziční členění je dobře čitelné[1]. V domě sídlila městská partikulární (latinská) škola, byl zde i byt rektora školy. Součástí školy byla i výuka literního umění a výuka českého a latinského chrámového zpěvu (proto též Literátská škola). Jednalo se také o školu partikulární (dvoustupňovou), tedy taktéž zvanou latinská, kde byla ve druhém stupni (na prvním stupni se vyučovalo čtení, psaní a počítání) vyučována latina. Účel školy bylo připravit žáky na universitní studium, dohled nad školou zajišťovala universita, která také vzdělávala jejich učitele. Městskou školu spravoval správce (rektor) školy, univerzitně vzdělaný, někdy s akademickou hodností bakaláře. Jeho pomocníci byli kantoři, kteří vyučovali na městské škole hudbu a zpěv. Těmto předmětům vyučovali nejen školní mládež, ale měli na starost i organizaci zpěvu v kostele. Někdy byl součástí školního sboru i succentor, tedy pomocník[2]. Škola byla dříve spojena se starou sakristií a malým kůrem v presbytáři, v kostele sv. Jakuba staršího, venkovní chodbou v úrovni prvního patra (jak dokládá vstupní otvor a krakorec ve staré sakristii)[3].

Literátska škola, vstupní průčelí z Děkanské ulice
Literátska škola, pohled z Děkanské ulice

Popis malované a sgrafitové výzdoby rizalitu

Sgrafito a nástěnná malba pokrývá fasádu rizalitu na třech stranách směrem do parkánu. Plochu mezi okny a pod okny pokrývá ve třech vrstvách nad sebou sgrafitové kvádrování ve formě psaníček. U pravého nároží rizalitu za oknem je namalován iluzivní dórský sloup. Nalevo od středu fasády je mezi okny malována tabule s částečně poškozeným latinským nápisem:

"TABULA CONTINENS NOMINA VIRORUM IN HOC OPERE IN STANTER AC SEDULO LABORANTIUM 1557 // magistratum dum steiskal docte gubern // (...)cantum dum Beronius (...) trahit // schola conditur sacris adicitur camaenis // camaenis sacris conditur uniturus // hic tutor doctarum artium schola // ac sas absque camae (...)nas //praesens fuit Kutill quoque (...) georgi // nec habet firmum facta schola statum // cum sumit mecaenas condere // parochi ..,. atque patris noster (...) fabri // posui sub opera (...) osque labo // officia fecit ultra // ergo meritis clari virtute patroni // impertiri sua primus praemia velit deus // vivite felices oppidani ferte tagulam // pergite frugiferas aedificare scho(…)"[4][3]

Ve velmi volném překladu by šlo text, i přes chybějící části, přepsat následujícím způsobem.

"DESKA SE JMÉNY MUŽŮ, KTEŘÍ SE PODÍLELI NA TOMTO DÍLE, VYTRVALE A ČINORODĚ 1557 // Když městskou radu Steiskal moudře řídil // a Beronius převzal zpěvu učení // škola byla založena a pozdvižena církevním zpíváním // písněmi božími obohacena a sjednocena // se školou, strážkyní učených věd // dříve nebylo múz // Jiří Kutill také přítomen byl // škola neměla dříve stabilního postavení // než převzal ji zakládající náš mecenáš // pastor a otec náš // Práce na díle uložené jeho jménem // vykonány byly nad rámec povinností: // pro slávu našeho význačného mecenáše // bůh chce, aby odměna vaše první byla dána // Žijte slavně měšťané, pozdvihujte úroveň a pokračuje ve zlepšování školy."[4]

Literátská škola, rizalit do parkánu, tabule s latinským nápisem

Deska nás tak informuje o rozšíření školy o stálou výuku chrámového zpěvu, oním mecenášem je pak pravděpodobně sám Vilém z Rožmberka. Nápis vznikl pravděpodobně až na začátku 70. let 16. století[4]. Informaci o rozšíření školní výuky a mecenášství ostatně potvrzuje zápis v pamětní knize literáků (jde o přepis části privilegia pro literátské bratrstvo sepsané Vilémem z Rožmberka v roce 1569) o tom, že Vilém z Rožmberka obnovil a zvelebil školu prachatickou: "Nebo šťastně (původem svrchované milosti, měvše o tom sobě vnuknutí) když jsme se již pokusili a školní učení v lepší řád ustanoviti umínili".[5] Dále je v privilegiu zmíněna důležitá věta "Poněvadž patrně jest škola taková nám vydává lidi, kteří v tomto našem nynějším předsevzetí hoditi se mohou.."[6], ze které vyplývá, že k rozšíření výuky školy o literní umění a chrámový zpěv došlo pravděpodobně dříve, něž bylo obnoveno literátské bratrstvo ve městě.

Historie školy

Za nejstarší písemnou zmínku o existenci městské školy lze považovat zápis z roku 1312, kdy se mezi členy městské rady uvádí Konrád (z Netolic), učitel školy, jehož syn byl později městským písařem[7]. Městský písař býval obvykle ve 14. a 15. století i správcem školy. Další svědectví o existenci školy nalezneme v zápise z roku 1383, který nás informuje o vraždě v ulici vedle školy[7]. Z roku 1383 pak pochází přípisek, o tom, že konšelé a město se vzdávají částky, odváděné Vyšehradskou kapitulou ze vsi Zdenice, ve prospěch školního mistra[7]. Z roku 1392 se pak zachoval zápis o vraždě učitele školy Štěpána[7]. Přesná poloha školy ve 14. století není přesně známa, nicméně se předpokládá její umístění na přibližně stejném místě, pouze o něco dále od městské hradby. Současná podoba školy je pravděpodobně až z poloviny 16. století, kdy po dokončení třetího okruhu vnějšího opevnění města, pozbyl vnitřní okruh hradeb částečně své obranné funkce a budova tak mohla být prodloužena až k městské hradbě[8]. Stížnosti na stav budovy školy nalezneme v zápise bakaláře školy z roku 1554[9], následně byla budova, pravděpodobně v roce 1557, nákladně přestavěna a rozšířena do dnešní podoby. V následujících letech 1572 a 1591 následovaly další menší opravy, týkající se např. komína ve sklepě školního kantora[9]. Ve škole se také pěstovalo divadlo, což dokládá zápis z roku 1561, kdy učitel Jan Veverýn dostal odměnu „za recitování komedie" a z roku 1570 kdy žáci se svým učitelem Melicharem nacvičili divadelní hru „Komedie o Zuzaně“[9]. Z roku 1589 se dochovalo usnesení městské rady: „Rodiče dávejte dítky do školy, aby z nich klukové a střelci nebyli“, zároveň součástí zápisu je i upozornění na kvalitu školních obědů a aby místo školních obědů nedostávali žáci pouze peněžní náhradu. Učitel byl placen z městské pokladny a to jak dohodnutou částkou v kopách grošů, zpravidla čtvrtletně, tak hojně i v naturáliích. K placení se však měšťané mnohdy příliš neměli a tak si musel přilepšovat koledováním během vánočních svátků. Žáci městské školy pak byli stravováni jednotlivými měšťany, kteří se v zajišťování obědů postupně střídali[9], od města pak dostávali žáci navíc ještě celkem 30 grošů týdně[5]. Stížnosti na kvalitu dodaného jídla byly pak velmi časté, např. z roku 1585 obecná stížnost na kvalitu obědů od školního správce, z roku 1639 stížnost děkana školy na měšťana Jana Magera, „jež velice špatný oběd přistrojil“[9]. Další opravy školy následovaly i v 17. století, v roce 1640 byla „zanesena stoka ve škole“[9], zápis se zřejmě týká pevnostního vodovodu, protékajícího pod domem ze severozápadního rohu náměstí směrem do příkopu v parkánu. Z roku 1640 a 1641 se objevují zápisy o poruše odtokového mezistřešního žlabu a zatékání střechou. V roce 1653 bylo opraveno zasklení oken malými terčíky a generální opravou prošla kachlová kamna. Stížnosti na chování se však týkali i učitelů (zejména v době třicetileté války a po ní, kdy úroveň školy značně poklesla), např. v roce 1632 a 1646 byli učitelé napomínání kvůli opilství, vysedávání v hospodách (Tobiáš Hartamnn „špatně mládež vyučuje a povolání svého zanedbává, více v hospodě u Netáhlů bejvá nežli ve škole a i rvačku včerejšího dne způsobil“) i své rozpustilé noční morálce. V roce 1756 a 1759 byla na střechu položena nová šindelová krytina[9]. V roce 1775 vstoupil v platnost nový školní řád Marie Terezie týkající se povinné školní docházky dětí ve věku 6 až 12 let s trojstupňovou školskou soustavou, následkem byl vzrůstající počet školních žáků a potřeba výstavby nové školní budovy. V roce 1781 se zvažovalo postavení nové školní budovy v prostoru parkánu, v roce 1789 nedaleko Horní brány[9]. Další opravy šindelové střechy školy proběhly v roce 1783[9]. Počet žáků i nadále rostl, v roce 1794 to bylo 221 (126 chlapců a 95 děvčat), v roce 1824 už 277 dětí[9]. V roce 1824 byla v č.p. 82 otevřena přípravná třída, v letech 1841-1842 pak byla postavena nová škola v Husově (dříve Školské) ulici[10][9].

Literátská škola (vpravo dole) v roce 1670 na obrazu Prachatic od Jindřicha de Verle (Prachatické muzeum)

Významné učené osobnosti navštěvující s největší pravděpodobností prachatickou školu v období středověku a raného novověku[11][12][13]:

Křišťan z Prachatic (cca 1366-1439, astronom, lékař, matematik, hvězdář, rektor pražské university a děkan filozofické fakulty)

Jan Hus (cca 1370-1415, narozen v nedalekém Husinci, kněz, církevní reformátor a vysokoškolský pedagog)

Václav Menšík z Prachatic (rektor pražské university od roku 1385)

Michal z Prachatic (kolem roku 1406 notářem pražské university)

Václav z Prachatic (rektor pražské university vletech 1439-1454)

Jakub Menšík z Menštejna (vysoký královský úředník na dvoře Rudolofa II a Matyáše v letech 1584-1614)

Dále pak pravděpodobně i stavitelé:

Petr z Prachatic (pokračovatel parléřovské stavební huti pracující ve Vídni, jeden ze stavitelů katedrály sv. Štěpána a kostela Maria am Gestade)

Jan z Prachatic (stavitel katedrály sv. Štěpána, převzal stavbu po Petrovi z Prachatic, je autorem dostavby velké jižní věže katedrály)

V Prachaticích bylo také sepsáno v roce 1469 Janem z Rabštejna významné humanistické literární dílo „Dialogus“[14]. Jan z Rabštejna studoval v Boloňi a vlastnil rozsáhlou, humanisticky orientovanou knihovnu. Knihovna se dodnes zčásti zachovala a pod názvem „Prachatická knihovna“ je umístěna v klášteře Drkolná (Schlägl) v Rakousku, nedaleko českých hranic[14].

Literátské bratrstvo

Obraz literátského bratrstva v Prachaticích z roku 1604 (Prachatické muzeum)

Literátské bratrstvo bylo sdružení vzdělanějších měšťanů, kteří se scházeli ke společnému bohoslužebnému zpěvu při nedělních a svátečních ranních mších a při adventních rorátech[15]. Spolek kromě zpěvu, latinského a českého, provozoval také literární a další umělecké činnosti. Činnost spolku byla úzce spjata s existencí městské školy, s kostelem a městskou radou. Zatímco běžné denní bohoslužby doprovázeli svým zpěvem pravděpodobně pouze žáci městské školy, o nedělích a svátcích tuto činnost přebíral zbor Literátského bratrstva. Spolek se dělil na dva kůry, latinský a český, každý měl vlastní správce. Latinský dva a český čtyři. Spolek měl i vlastního písaře, který zapisoval i do "pamětní knihy literátského bratrstva" (zápisy jsou s let 1569 až 1949).

Prachatické literátské bratrstvo fungovalo pravděpodobně již na konci 14. století, zaniklo však během husitských válek v 15. století. Následně bylo pravděpodobně kolem roku 1490[16] obnoveno (v kostele sv. Jakuba plánována i výstavba zpěváckých tribun, nakonec nerealizovaných), poté v průběhu 16. století opět zaniklo. Znovu jej obnovil až v roce 1569 Vilém z Rožmberka[6][17], který v dopise píše o obnově dříve zaniklého spolku: „Věrní milí. Taková jest při nás pilnost z strany pravého spravování obcí, že nikdo bez pečlivé starosti nejsme, kterak by jejich zavedení v předešlý způsob zase uvedeno a obráceno býti mohlo….což by snadně mimo naději státi se mohlo kdybychom starodávného toho obyčeje vzácnosti (jejíž nyní v lepší způsob uvésti se snažíme) v tomto městě zašlosti trpěli.“[18][6]

Statuta bratrstva z roku 1569 nařizovala literátům scházet se před každým zvoněním na faře[19], farář měl právo schvalovat rektora literátské školy, díky čemuž docházelo se sporům konšelů s farářem[5]. Ke schůzím se spolek literátů scházel především ve velkém sále v přízemí Staré radnice[20][6] nebo v domech jednotlivých členů[6].

Literátské bratrstvo se také účastnilo pohřbů (především svých členů, za tímto účelem měl spolek později i dva nákladné pohřební vozy[18]) a také mělo během roku několik církevních slavností, určených k uctění patrona oltáře. Spolek si osvojil hned několik světců, sv. Alžbětu, sv. Barboru, sv. Kateřinu, sv. Dorotu, sv. Markétu, hlavní patronkou však byla Nejsvětější Trojice a Panna Maria[17]. Spolek finančně podporoval i Vilém z Rožmberka[21]. Nejstarší dochovaný Prachatický kancionál z dílny knihtiskaře Sixta Steinhauera pochází z roku 1554[6]. V roce 1608 zakoupil jeden člen v Norimberku pozoun, tehdy ještě stále poměrně nový a nákladný nástroj[21]. Roku 1610 daroval další člen český utrakvistický kancionál Tomáše Řešátka[17]. V roce 1615 pak Václav Vít Chlumecký daroval spolku jiný utrakvistický kancionál, dnes známý pod jménem "Prachatický kancionál". Latinské zpívání přestalo před rokem 1737[18]. České zpívání pokračovalo i přes výrazné poněmčení Prachatic v 19. století i nadále[18]. Literátské bratrstvo v Prachaticích zcela zaniklo až v roce 1949[6][22]. Z existencí literátského bratrstva v Prachaticích jsou spojeny dvě významné hudební památky z 16. a 17. století. První z nich je již zmíněný „Prachatický kancionál“, jedna z nejvýznamnějších hudebních památek ze začátku 17. století[22] a dále je to osobnost a hudba hudebního skladatele Ondřeje Chrysopona Jevíčského[23], působícího v Prachaticích mezi léty 1570 až 1585[24]. Významnou památkou je i "Obraz literátského bratrstva"[25] z roku 1604 (nebo 1607[25]), zachycující členy literátského bratrstva i vnitřní podobu kostela na začátku 17. století. Obraz dal namalovat nebo sám namaloval měšťan a člen bratrstva Jan Kulíšek Březnický.[16][25]

Galerie

  • Literátská škola, pohled z parkánu

  • Literátska škola, hlavní vstupní průčelí z Děkanské ulice

  • Literátska škola, boční pohled z Děkanské ulice

  • Literátska škola, vstupní portál z Děkanské ulice

  • Literátská škola, pohled z parkánu

  • Literátská škola, pohled z parkánu

  • Literátská škola, pohled z parkánu

  • Literátská škola, tabule s latinským nápisem na rizalitu

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c literátská škola - Památkový Katalog. pamatkovykatalog.cz [online]. [cit. 2022-07-06]. Dostupné online. 
  2. ↑ STARÝ, Václav. Prachatice a Jan Neumann. 1. vyd. Prachatice: Městský úřad Prachatice, Galerie Nahoře, 1997. 232 s. ISBN 80-900811-0-X. S. 57. 
  3. ↑ a b MAREŠ, František; SEDLÁČEK, Jan. Soupis památek historických a uměleckých v království Českém, Politický okres prachatický (1913), svazek 38. 1. vyd. Praha: Archaeologická komisse při České akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1913. 390 s. (Soupis památek uměleckých a historických od pravěku do polovice XIX. století; sv. Soupis památek, 38. Politický okres prachatický (1913)). (2019) Dostupné online. Kapitola Prachatice, s. 278. [Dále jen: MAREŠ, SEDLÁČEK]. 
  4. ↑ a b c ŽABKOVÁ, Gabriela. Renesanční nástěnná malba a sgrafito na fasádách domů v Prachaticích. Renaissance mural paintings and sgraffiti on the facades in town Prachatice. Praha, 2011-06-09 [cit. 2022-07-06]. 283 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy.Ústav pro dějiny umění (21-UDU). Vedoucí práce doc. PhDr. Martin Zlatohlávek, Ph.D.. s. 166–169. [Dále jen: ŽABKOVÁ, s.']. Dostupné online.
  5. ↑ a b c SLÁMA, František Josef; ŠOFFERLE, Vincent. Obraz minulosti starožitného města Prachatic. 2. vyd. Prachatice: Nákl. "České besedy" v Prachaticích, 1838, 1891. 139 s. S. 110–112. 
  6. ↑ a b c d e f g STARÝ, Václav. Z dějin literátského bratrstva v Prachaticích. In: Zlatá stezka: sborník Prachatického muzea. Prachatice: Prachatické muzeum, Roč. 25, (2018). ISBN 978-80-87421-37-6. S. 185–201.
  7. ↑ a b c d STARÝ, Václav. Příspěvek ke starším dějinám Prachatic a okolí. In: Zlatá stezka: sborník Prachatického muzea. Prachatice: Prachatické muzeum, 14, (2007). ISBN 80-902990-6-7. S. 36–37.
  8. ↑ Městská škola (č.p.30): Prachatice. www.prachatice.eu [online]. [cit. 2022-07-06]. Dostupné online. 
  9. ↑ a b c d e f g h i j k Po stopách historie prachatických domů. Prachatický deník. 2011-09-09. Dostupné online [cit. 2022-07-06]. 
  10. ↑ STARÝ, Václav. Literátská škola v Prachaticích. Mýtus a skutečnost. Die Literatenschulein in Prachatitz. Mythos und Wirklichkeit. In: Zlatá stezka. Sborník Prachatického muzea. Prachatice: Prachatické muzeum, 2004 Roč. 11. S. 15–26.
  11. ↑ Rozvoj vzdělanosti: Prachatice. www.prachatice.eu [online]. [cit. 2022-07-06]. Dostupné online. 
  12. ↑ MESSNER, Karl; MAREŠ, Jan; KAREŠ, Ivo. Kohoutí kříž. www.kohoutikriz.org [online]. 2001-01-01 [cit. 2022-07-06]. Dostupné online. 
  13. ↑ IVETA, Juřicová. Počátky vzdělávání v Prachaticích. Zaměřeno na Obecnou školu českou (1881). , 2011 [cit. 2022-07-06]. . Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Teologická fakulta. . s. 17. Dostupné online.
  14. ↑ a b KOZLER, David. Prokop, Jan a ti druzí. Mladší Rabštejnové ve vírech husitského století. Diplomová práce. 2017-09-06. Dostupné online [cit. 2022-07-06]. 
  15. ↑ KONRÁD, Karel. Kniha Dějiny posvátného zpěvu staročeského od 15. věku do zrušení literátských bratrstev. - I. čásť, - XV. věk a dějiny literátských bratrstev - Trh knih - můj antikvariát online. librinostri.catholica.cz [online]. TISKEM CYRILLO-METHODĚJSKÉ KNIHTISKÁRNY (v. KOTRBA), 1893 [cit. 2022-07-06]. Dostupné online. 
  16. ↑ a b PAVELEC, Petr; KOLEKTIV AUTORŮ (ELIŠKA FUČÍKOVÁ, MARTIN GAŽI, ROMAN LAVIČKA, PETR PAVELEC, MARTIN ŠIMŮNEK). Rožmberkové, Rod českých velmožů a jeho cesta dějinami.. 1. vyd. Ćeské Budějovice: NPÚ Ćeské Budějovice, 201. 752 s. S. 141–142. 
  17. ↑ a b c PETRA, Kůrková. Patronát posledních Rožmberků (na příkladu Prachatic). , 2018 [cit. 2022-07-06]. 80 s. . Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Filozofická fakulta. . s. 45–46. Dostupné online.
  18. ↑ a b c d SLÁMA, František Josef; ŠOFFERLE, Vincent. Obraz minulosti starožitného města Prachatic. 2. vyd. Prachatice: Nákl. "České besedy" v Prachaticích, 1838, 1891. 139 s. S. 16–18. 
  19. ↑ WINTER, Zikmund. Život Církevní v Čechách: Kulturně-historický obraz z xv. a xvi. století. [s.l.]: Nákladem Českě akademie císaře Františka Josefa pro vědy slovesnost a uměni 1048 s. Dostupné online. Google-Books-ID: dXtAAAAAIAAJ. 
  20. ↑ STARÝ, Václav. K dějinám městské radnice v Prachaticích. In: Zlatá stezka: sborník Prachatického muzea. Prachatice: Prachatické muzeum, 2009. [Dále jen: STARÝ, Václav. K dějinám městské radnice v Prachaticích]. ISBN 978-80-87421-00-0. Ročník 16. S. 47.
  21. ↑ a b KONRAD, Karel. Dějiny posvátného zpěvu staročeského od XV. věku do zrušení literátských bratrstev: čásť. XV. věk a dějiny literátských bratrstev. [s.l.]: Tiskem Cyrillo-methodě jské knihtiskárny 630 s. Dostupné online. S. 143. Google-Books-ID: l6NHAQAAMAAJ. 
  22. ↑ a b HORYNA, Martin. Studie a edice k dějinám české hudby 15. a 16. století. Dizertační práce. 2008-06-17, s. 67–80. Dostupné online [cit. 2022-07-06]. 
  23. ↑ HORYNA, Martin. Zapomenutí mistři starší české hudby - Jan Trojan Turnovský a hudba literátských bratrstev na konci 16. století. www.casopisharmonie.cz [online]. [cit. 2022-07-06]. Dostupné online. 
  24. ↑ Český hudební slovník. www.ceskyhudebnislovnik.cz [online]. [cit. 2022-07-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-07-06. 
  25. ↑ a b c STARÝ, Václav. Obraz literátského bratrstva v Prachaticích. In: Zlatá stezka: sborník Prachatického muzea. Prachatice: Prachatické muzeum, Roč. 25, (2018). ISBN 978-80-87421-37-6. S. 203–213.

Literatura

  • STARÝ, Václav. Literátská škola v Prachaticích. Mýtus a skutečnost. Die Literatenschulein in Prachatitz. Mythos und Wirklichkeit. In: Zlatá stezka. Sborník Prachatického muzea, ročník 11 (2004). Prachatice: Prachatické muzeum, 2004. Svazek 11. S. 15–26.
  • STARÝ, Václav. Z dějin literátského bratrstva v Prachaticích. In: Zlatá stezka. Sborník Prachatického muzea, ročník 25 (2018). Prachatice: Prachatické muzeum, 2018. ISBN 978-80-87421-37-6. Svazek 25. S. 185–201.
  • STARÝ, Václav. Obraz literátského bratrstva v Prachaticích. In: Zlatá stezka. Sborník Prachatického muzea, ročník 25 (2018). Prachatice: Prachatické muzeum, 2018. ISBN 978-80-87421-37-6. Svazek 25. S. 203–213.
  • ŽABKOVÁ, Gabriela. Renesanční nástěnná malba a sgrafito na fasádách domů v Prachaticích. Praha, 2011 [cit. 2022-06-22]. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Martin Zlatohlávek. s. 166–169. Dostupné online.
  • MAREŠ, František; SEDLÁČEK, Jan. Soupis památek historických a uměleckých v království Českém, Politický okres prachatický (1913), svazek 38. 1. vyd. Praha: Archaeologická komisse při České akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1913. 388 s. (Soupis památek uměleckých a historických od pravěku do polovice XIX. století; sv. Soupis památek, 38. Politický okres prachatický (1913)). (2019) Dostupné online. Kapitola Prachatice. 
  • SLÁMA, František Josef; ŠOFFERLE, Vincent. Obraz minulosti starožitného města Prachatic. 2. vyd. Prachatice: Nákl. "České besedy" v Prachaticích, 1891. 139 s. 
  • FENCL, Pavel; MAGER, Jan Antonín; JURČO, Antonín. Prachatice. Obrazy z paměti města. 1. vyd. Prachtice: Město Prachatice, 2012. 410. ilustrace (převážně barevné), mapy, portréty, faksimile s. ISBN 978-80-260-2975-5. 
  • JURČO, Antonín. Město Prachatice, Městská škola (č.p.30) [online]. Prachatice: Město Prachatice [cit. 2022-07-06]. Dostupné online. 
  • Literátská škola - Památkový katalog. Prachatice [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2022-07-06]. Dostupné online. 
  • PAVELEC, Petr; KOLEKTIV AUTORŮ (ELIŠKA FUČÍKOVÁ, MARTIN GAŽI, ROMAN LAVIČKA, PETR PAVELEC, MARTIN ŠIMŮNEK). Rožmberkové, Rod českých velmožů a jeho cesta dějinami.. 1. vyd. Ćeské Budějovice: NPÚ Ćeské Budějovice, 2011. 752 s. 
  • STARÝ, Václav. Prachatice a Jan Neumann. 1. vyd. Prachatice: Městský úřad Prachatice, Galerie Nahoře, 1997. 232 s. ISBN 80-900811-0-X. 

Související články

Externí odkazy

Zdroj