Lin Jü-jing

Lin Jü-jing
Narození 25. února 1897
Úmrtí 6. března 1942 (ve věku 45 let)
Alma mater Komunistická univerzita pracujících východu
Mezinárodní Leninova škola
Politická strana Komunistická strana Číny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Lin Jü-jing je čínské jméno, v němž Lin je příjmení.

Lin Jü-jing (čínsky pchin-jinem Lín Yùyīng, znaky 林育英; 25. února 1897 – 6. března 1942) byl čínský komunistický revolucionář, ve druhé polovině 20. let a první polovině 30. let komunistický a odborový aktivista na okresní úrovni působící v několika provinciích, v letech 1924–1925 a 1933–1935 se učil a pracoval v Sovětském svazu. Po roce 1935 byl členem vedení Komunistické strany Číny, roku 1936 působil v jejím politbyru.

Zasáhl do historie komunistického hnutí v Číně, když v listopadu–prosinci 1935 předal vedení KS Číny v sovětské oblasti Šen-si-Kan-su-Ning-sia informace o VII. kongresu Kominterny, zejména o obsahu [politiky jednotné fronty schválené na kongresu a způsobu její aplikace na čínské podmínky, a když se během roku 1936 výrazně podílel na usmíření Čang Kuo-tchaoa a jeho následovníků s většinou politbyra a následném sjednocení komunistické strany a hlavních sil čínské Rudé armády.

Život

Lin Jü-jing se narodil 25. února 1897[1] v okrese Chuang-kang na východě provincie Chu-pej. V mládí se zapojil do hnutí za obrodu Číny, roku 1919 založil se svými příbuznými základní školu a lidovou vzdělávací společnost. Roku 1920 pracoval jako dělník v barvírně šanghajské společnosti Lung-chua. Na podzim téhož roku se vrátil domů, protože jeho nejstarší syn byl vážně nemocný. Roku 1921 s příbuznými zřídili továrnu na ručníky, a obnovili chod jimi dříve založené základní školy. Roku 1922 vstoupil do Komunistické strany Číny, poté působil v dělnickém hnutí v Chan-jangu a Wu-čchangu, vedl odbory barvířů a tkalců ve Wu-chanu.

Na jaře 1923 se přesunul do Čchang-ša, kde pracoval jako stranický a odborový funkcionář, na podzim 1924 odjel do Sovětského svazu studovat na Komunistické univerzitě pracujících Východu.[1] V květnu 1925 se vrátil zpět do Číny, působil jako komunistický a odborový aktivista na obvodní úrovni v Šanghaji.[1] Při jedné z demonstrací ho policista bodl do hlavy, což mu později vyvolávalo migrény. V lednu 1926 se na měsíc vrátil do Chuang-kangu, aby se zotavil ze zranění. Poté se vrátil k politické práci v Šanghaji. V roce 1927 působil v Chan-kchou, na podzim se podílel na organizaci povstání podzimní sklizně ve východním Chu-peji, poté působil ve Wu-chanu a roku 1928 v Chu-nanu. Roku 1929 byl přeložen do Šanghaje. Na jaře 1930 byl poslán do Charbinu, řídit tamní komunistické odbory, od léta byl tajemníkem mandžuského výboru KS Číny. V září 1930 se zúčastnil zasedání ústředního výboru v Šanghaji a byl zvolen jeho kandidátem.[2] Poté se vrátil do Mandžuska. V listopadu 1931 byl zatčen japonskou policií a odsouzen k pěti letům vězení. V souvislosti s japonskou invazí do Mandžuska byl v lednu 1932 propuštěn, ale jeho zdraví bylo podlomené v důsledku krutého zacházení ze strany Japonců. Poté odjel do Šanghaje pracovat v odborech.

Počátkem roku 1933 odjel přes Evropu do Sovětského svazu, v Moskvě působil jako člen delegace KS Číny v Kominterně a jako zástupce Všečínské federace odborů u Rudé odborové internacionály.[3] Podílel se na přípravě manifestu z 1. srpna. zúčastnil se VII. kongresu Kominterny, po němž byl vyslán zpět do Číny, aby předal pokyny ze zasedání ústřednímu výboru KS Číny, měl také zajistit obnovení rádiového spojení mezi KS Číny a Moskvou, přerušeného poté, co kuomintangská policie pozatýkala radisty v Šanghaji a zabavila vysílačku.

Do Číny cestoval jako obchodník s kožešinami přes Mongolsko, v listopadu 1935 dorazil do sovětské oblasti Šen-si-Kan-su-Ning-sia, předal šifry nutné k obnovení rádiového spojení s Moskvou[3] a v prosinci 1935 se zúčastnil konference politbyra ve Wa-jao-pao, na němž informoval (zpaměti, z bezpečnostních důvodů neměl nic zapsaného) vedení KS Číny o usneseních a závěrech VII. kongresu Kominterny a o obsahu manifestu z 1. srpna, který jménem KS Číny publikovala delegace KS Číny v Kominterně.[4] Politbyro podpořilo rozhodnutí učiněná v Moskvě a přijalo tak „politiku jednotné fronty“ proti Japonsku. Také zřídilo výbor pro práci v bílých oblastech při ÚV KSČ, jehož tajemníkem jmenovalo Čou En-laje a Lin Jü-jinga jeho zástupcem.

Politbyro rovněž Lin Jü-jinga v lednu 1936 kooptovalo mezi své členy (a současně i Pcheng Te-chuaje) a požádalo ho o zprostředkování mezi jimi a Čang Kuo-tchaoem a jeho 4. frontem. Lin Jü-jing tak od ledna 1936 jednal s Čang Kuo-tchaoem a vůdci 4. frontu, přičemž využíval své autority představitele Kominterny (u vědomí toho, že Čang nechtěl a nemohl Kominterně odporovat),[1] a s podporou Čangova okolí ho v červnu 1936 přesvědčil, aby „svůj“ ústřední výbor přejmenoval na jihozápadní byro ústředního výboru a obnovil tak jednotu strany a vydal se se 4. frontem (a s mezitím ke 4. frontu přišlým 2. frontem) na sever do oblasti Šen-si-Kan-su-Ning-sia, takže v září 1936 se hlavní síly komunistických vojsk spojily.

V únoru 1937 stálý výbor politbyra rozhodl, že Lin Jü-jing převezme vedení oddělení průmyslu a zemědělství ústředního výboru. Ale už koncem února vedení strany přikázalo zformovat Západní pomocnou armádu, která měla vystoupil na pomoc Západní expediční armádě, která – tvořena hlavními silami bývalého 4. frontu - se pokoušela probít kansuským koridorem do Sin-ťiangu a byla v kritickém postavení. Velitelem záchranných vojsk byl jmenován Liou Po-čcheng, jejich komisařem Lin Jü-jing.[1] Celá akce skončila neúspěchem, z vojsk v kansuském koridoru se zachránilo pouze několik set lidí a velitelství západní záchranné armády bylo v srpnu 1937 reorganizováno ve velitelství 129. divize, jedné ze tří divizí právě vzniklé 8. pochodové armády (na 8. pochodovou armádu byla přejmenována komunistická vojska regionu, protože v rámci politiky jednotné fronty byla čínská Rudá armáda formálně začleněna do kuomintangské Národní revoluční armády). Lin Jü-jing se současně stal členem ústřední revoluční vojenské komise KS Číny.

V lednu 1938 se mu zhoršilo jeho staré zranění hlavy, byl proto převelen do Jen-anu; funkci komisaře 129. divize po něm převzal Teng Siao-pching.[1] Lin v Jen-anu organizoval dělnické a odborové hnutí regionu, po vzniku výboru pro odborovou činnost při ÚV KS Číny se stal jeho místopředsedou (předsedou byl Kchang Šeng, později Teng Fa). Lin Jü-jing také stanul v čele Dělnické školy a později Severočínské odborové univerzity, připravil založení časopisu Čínský dělník. V listopadu 1938 byl zasedání ústředního výboru převeden z kandidátů mezi jeho členy. Roku 1940 se jeho zdravotní stav zhoršoval a 6. března 1942 v Jen-anu zemřel. Byl slavnostně pohřben za účasti členů politbyra a dalších představitelů strany.[1]

Lin Jü-jing se roku 1916 oženil s Tchu Ťün-ming, dělnicí ze Šanghaje a komunistickou aktivistkou, roku 1932 zatčenou a po čase propuštěnou, roku 1938 odešla do Jen-anu. Měli spolu pět dětí:

  • syn Lin Siao-sia (1917–2013), člen KS Číny od 1932, po roce 1953 působil jako zástupce tajemníka městského výboru KSČ v Charbinu;
  • syn Lin Čchin-nan (1926–1947), od roku 1938 žil v Jen-anu, v roce 1947 padl v boji proti banditům v Chej-lung-ťiangu;
  • syn Lin Chan-siung (* 1929), od roku 1938 žil v Jen-anu, od roku 1988 ministr výstavby Čínské lidové republiky;
  • dcera která zemřela jako malá
  • dcera Lin Li (* 1931), od roku 1938 žila v Jen-anu.

Jeho mladším příbuzným byl Lin Piao, jiným příbuzným komunistickým funkcionářem byl Lin Jü-nan, který zahynul roku 1931.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku 林育英 na čínské Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e f g inf.news. Who died, let Mao Zedong, Zhu De, Ren Bishi and other leaders personally carry the coffin for him [online]. inf.news, 2024-2-18 [cit. 2024-02-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ KAMPEN, Thomas. Mao Zedong, Zhou Enlai and the Evolution of the Chinese Communist Leadership. Copenhagen, Denmark: NIAS Press, 2000. ISBN 8787062763. S. 35. (anglicky) [Dále jen Kampen (2000)]. 
  3. ↑ a b GAO, Hua. How the Red Sun Rose. The Origin and Development of the Yanan Rectification Movement, 1930-1945. Hong Kong: The Chinese University of Hong Kong, 2018. 812 s. ISBN 978-962-996-822-9. S. 112–113. (anglicky) 
  4. ↑ Kampen, s. 83.

Zdroj