Lev I. Veliký

Svatý
Lev I. Veliký
45. papež
Církev římskokatolická
Pontifikát začal 29. září 440
Pontifikát skončil 10. listopadu 461
Předchůdce Sixtus III.
Nástupce Hilarius
Osobní údaje
Datum narození okolo 400
Místo narození Toskánsko
Datum úmrtí 10. listopadu 461
Místo úmrtí Řím, Itálie
Svatořečení
Svátek 10. listopadu
Uctíván církvemi římskokatolická církev,
řeckokatolická církev a další církve ve společenství se Svatým stolcem,
pravoslavná církev,
anglikánská církev,
luteráni
Titul svatého Učitel církve
Atributy tiára, papežský kříž, kniha evangelií
Patron hudebníků, pěvců, varhaníků
Seznam papežů nosících jméno Lev
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Svatý Lev I. Veliký (okolo 400, Toskánsko – 10. listopad 461, Řím) byl 45. papežem katolické církve.

Život a papežský úřad

Byzantská ikona sv. Lva I. Velikého

O jeho původu a mládí nejsou dochovány žádné záznamy. Poprvé je zmiňován, až když se (kolem roku 430) stal arcijáhnem papeže Celestýna. Roku 440 byl zvolen papežem. V rámci svého úřadu odosobnil úřad papeže a zdůraznil jej jako dědictví apoštola Petra. Usilovně bojoval proti rozšířeným bludným učením, zejm. manicheismu a pelagianismu. Zdůrazňoval, že v Kristu jsou obsaženy obě přirozenosti, tj. božská i lidská. V této záležitosti se dostal do ostrého střetu s představiteli východní církve, kteří obhajovali jen jednu, vtělenou božskou, přirozenost. Když roku 449 na synodě v Efesu trvali představitelé východní církve na své představě, označil toto shromáždění dokonce jako „synodu lupičů“.[1] V roce 451 svolal chalcedonský koncil, kterého se účastnili i biskupové z východu. Lev napsal věroučný text tzv. Tomus ad Flavianum adresovaný konstantinopolskému biskupovi, který byl přítomnými biskupy na koncilu přijat – podle koncilových dokumentů dokonce zvoláním: „Petr promluvil ústy Lva“. Tím byla dvojí přirozenost v Kristu koncilem potvrzena, a Eutychově herezi tak učiněno zadost. K dalším zásluhám Lva I. patří napravení hierarchie církve a obrana jejích práv.

Hrdinské činy Lva I. Velikého

Roku 452 vpadl do Itálie kmen Hunů, kteří hrozivým způsobem pustošili území, která dobyli. Když přitáhli k Římu, vyšel papež Lev I. vstříc hunskému vojevůdci Attilovi a podařilo se mu jej přesvědčit, aby Řím svého plenění ušetřili. Avšak již tři roky nato, roku 455, musel Řím čelit opět vojenskému útoku, tentokrát Vandalům, kteří vyznávali arianské křesťanství. Zabránit vyplenění města se mu sice nepodařilo, přesto se mu však podařilo s Vandaly vyjednat, že nedojde k vraždění římských občanů, že město nezapálí, jak měli v úmyslu, a rovněž ušetří apoštolské baziliky.

Lev I. Veliký zemřel 10. listopadu 461 v Římě a byl pohřben v předsíni baziliky svatého Petra. Již během svého života byl uctíván jako světec, jímž byl brzy prohlášen. Přídomkem Veliký je v papežské historii označován pouze sv. Lev I. a sv. Řehoř I.[2][3]

Zajímavosti

Lev Veliký je prvním papežem, po kterém se nám zachovala jeho kázání k lidu při bohoslužbách (je jich okolo stovky). Zároveň se dochovalo i asi 150 jeho dopisů. Obhajuje Petrův primát[4], dvojí přirozenost Krista, klade důraz na liturgii jako na stále aktuální událost a jako součást každodenního života křesťana. V roce 1754 jej Benedikt XIV. prohlásil za učitele církve.

Odkazy

Literatura

Externí odkazy

Související články

Reference

  1. ↑ August Franzen, Malé dějiny církve, 3. vydání, Karmelitánské nakladatelství, 2006, s.70
  2. ↑ Svatý papež Lev Veliký [online]. stjoseph.cz [cit. 2018-09-11]. Dostupné online. 
  3. ↑ Řehoř Veliký [online]. pastorace.cz [cit. 2018-09-11]. Dostupné online. 
  4. ↑ „Jen jedinému apoštolovi bylo svěřeno to, co bylo všem apoštolům sděleno.“ promluva Lva I. na svátek Petra a Pavla

Zdroj