Kvadratura (malířství)

Kvadratura je v malířství typ nástěnné či nástropní perspektivně malované architektury, jež má na ploše či na mělké plackové klenbě vytvářet iluzi, že prostor je hlubší či rozměrnější, než ve skutečnosti.

Historie

První iluzivní průhledy oknem do krajiny se objevily na stěnách řeckých a římských paláců, které z klimatických důvodů okna neměly. Například na pompejských nástěnných malbách se dochovaly náznaky kvadratur, které měly nejen prostor opticky zvětšit, ale i rozjasnit. S objevem zákonitostí středové perspektivy byly na přelomu období pozdní gotiky a renesance poprvé vytvořeny matematicky bezchybné kvadratury. K průkopníkům patřili malíři Andrea Mantegna při výzdobě vévodského paláce Gonzagů v Mantově a Melozzo da Forlì v kapli sv. Marka poutní baziliky v Lorettu.

V následujících generacích se kvadraturami ve stylu manýrismu a raného baroka proslavili malíři boloňské školy: Girolamo Curti, zvaný Il Denttone (1575–1632)^[1], Agostino Mitelli (1609–1660) a Angelo Michele Colonna (1604-1687), kteří využívali také klasickou perspektivu podle Vitruvia. Tento princip se osvědčil například na konci chodby k iluzivnímu prolomení stěny malbou pootevřených dveří či průhledu do krajiny, také na fasádách se namísto oken nebo pilastrů architektonické prvky jen malovaly. K dovršení iluze se na podlahu pokládala perspektivní dlažba z dlaždic dvou barev složených do iluzivních hranolků.

Největší rozšíření malby kvadratury se datuje do období vrcholného baroka a rokoka, zejména na klenbách chrámů, schodišť a sálů šlechtických paláců a zámků od Itálie přes Francii až po střední Evropu.

V chrámových a klášterních interiérech se proslavil malíř-jezuita Andrea Pozzo, konstruktér iluzivních prostor, který vymaloval kostely sv. Ignáce v Římě a ve Vídni. Pro jezuity v Praze na Starém Městě vytvořil těsně před smrtí návrh na nerealizovanou malbu klenby kostela a na fresku pro refektář Klementina (kterou pak vymaloval Kryštof Tausch).^[2]. Podle mědirytin Pozzovy knihy Perspektiva pro malíře a architekty (Prospettiva de' pittori ed architetti) pak malovali rámec svých kompozic malíři pozdního baroka, jako Paul Troger, Jan Lukáš Kracker a další. Typická byla dělba práce mezi dva malíře, první se specializoval na architektonický rámec a druhý na figurální scénu. Autor kvadratury často a architektonickou kulisu do omítky vyryl.

Kvadratura doplněná o žánrové figurky, či zátiší s předměty se nazývá Trompe l'oeil . Ta často má drobný formát obrazu a je malovaná olejovými barvami.