Kristova přímluva

Ježíš (a Jan Křtitel) klečí před Bohem Otcem při Posledním soudu. Freska v Paruzzaro, Itálie, kolem roku 1518

Kristova přímluva je křesťanská víra v pokračující Ježíšovu přímluvu a jeho zastávání se lidstva i po jeho nanebevstoupení.[1]

V křesťanském učení se Kristova přímluva u Boha vztahuje k Ježíšově slavnostní připomínce (anamnésis) před Bohem během Poslední večeře a k trvalé památce eucharistické oběti.[2]

Z christologického hlediska se rozlišuje přímluva Kristova a přímluva Ducha svatého.[3] V prvním případě se Kristus obrací s prosbami k Otci v nebi, v druhém případě proudí z nebe k srdcím věřících Utěšitel (Duch svatý).[3]

Biblický základ

Teologický základ víry v Kristovu přímluvu je obsažen v Novém zákoně. V Listu Římanům – Řím 8, 34 (Kral, ČEP) svatý Pavel uvádí:[1]

Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!

Tato přímluva rezonuje s Janem – Jan 17, 22 (Kral, ČEP), kde se mluví o „nebeském společenství“ mezi Kristem a Bohem Otcem.[1]První Janův list – 1Jan 2, 1–2 (Kral, ČEP) uvádí:[1]

Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa.

V Listu Židům – Žd 7, 25 (Kral, ČEP) autor píše o „dokonalém spasení“ skrze neustálou Kristovu přímluvu:[4]

Proto přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně.  

Kristova přímluva v nebi je chápána jako pokračování modliteb a proseb, které konal za lidstvo na zemi, např. v Lukášovi – Lk 23, 34 (Kral, ČEP): „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“[4]

Christologie

V Pavlově christologii má Kristova přímluva dvě složky, a to jak v přítomnosti, tak při posledním soudu,[5] což je vyjádřeno v Římanům – Řím 8, 33–34 (Kral, ČEP) slovy „Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím?“ a „Kdo je ten, kdo odsuzuje?“, a pak v listu Židům – Žd 7, 25 (Kral, ČEP) slovy o aktivitách Krista jako velekněze.[5]

V křesťanském učení se Kristova přímluva u Boha vztahuje k Ježíšově anamnéze před Bohem během Poslední večeře a k trvalé památce eucharistické oběti.[2] V christologii spásy se jednorázová Kristova oběť prostřednictvím jeho dobrovolné oběti na Kalvárii odlišuje od jeho trvalé přímluvy z nebe v roli velekněze a jeho role při Posledním soudu, ale vztahuje se k nim.[6] Představa přímluvy Krista jako Božího Beránka souvisí s obrazem Beránka ve Zjevení – Zj 14, 1–5 (Kral, ČEP), kde ti, kdo jsou jako první spaseni, „byli vykoupeni z lidí“ skrze oběť Beránka:[6]

To jsou ti, kdo následují Beránka, kamkoli jde. Ti byli vykoupeni z lidí, aby byli prvotinami pro Boha a Beránka.

Z christologického hlediska se Kristova přímluva odlišuje od přímluvy Ducha svatého.[3] Zatímco v 1. listu Janova evangelia – 1Jan 2, 1 (Kral, ČEP) se píše: „Máme Přímluvce u Otce, Ježíše Krista spravedlivého“, v Janově evangeliu – Jan 14, 16–17 (Kral, ČEP) je uvedeno:[3]

A já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.

Rozdíl mezi oběma formami přímluvy lze interpretovat z hlediska směru toku: v prvním případě Kristus přijímá prosby k Otci v nebi, v druhém případě proudí z nebe k srdcím věřících Utěšitel (Duch svatý).[3]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Intercession of Christ na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d HASTINGS, James; SELBIE, John A. Encyclopedia of Religion and Ethics, Part 13. [s.l.]: [s.n.], 2003. Dostupné online. ISBN 0-7661-3688-4. S. 384. (anglicky) 
  2. ↑ a b BROMILEY, Geoffrey W. The International Standard Bible Encyclopedia: 4 Vol. [s.l.]: [s.n.], 1995. ISBN 0-8028-3785-9. S. 166. (anglicky) 
  3. ↑ a b c d e PURVES, Andrew. Reconstructing pastoral theology: a Christological foundation. [s.l.]: [s.n.], 2004. Dostupné online. ISBN 0-664-22733-3. S. 122. (anglicky) 
  4. ↑ a b URGA, Abeneazer G. Intercession of Jesus in Hebrews: The Background and Nature of Jesus' Heavenly Intercession in the Epistle to the Hebrews. [s.l.]: [s.n.], 2023. ISBN 978-3-16-161756-0. doi:10.1628/978-3-16-161756-0. (anglicky) ; SPEAR, Wayne R. Talking to God: the theology of prayer. [s.l.]: [s.n.], 2002. Dostupné online. ISBN 1-884527-13-2. S. 55. (anglicky) 
  5. ↑ a b HENGEL, Martin. Studies in Early Christology. [s.l.]: [s.n.], 2004. Dostupné online. ISBN 0-567-04280-4. S. 159. (anglicky) 
  6. ↑ a b JONES, Michael Keenan. Toward a christology of Christ the high priest. [s.l.]: [s.n.], 2006. ISBN 88-7839-066-6. S. 57–58. (anglicky) 

Související články

Zdroj