Kostel svatého Václava (Staňkovice)

Kostel svatého Václava
ve Staňkovicích
Místo
Stát ČeskoČesko Česko
Kraj Ústecký
Okres Louny
Obec Staňkovice
Souřadnice 50°21′0,17″ s. š., 13°34′21,74″ v. d.
Základní informace
Církev římskokatolická
Provincie česká
Diecéze litoměřická
Vikariát lounský
Farnost Staňkovice u Žatce
Status farní kostel
Užívání bližší informace o bohoslužbách
Zasvěcení svatý Václav
Architektonický popis
Stavební sloh barokní
Specifikace
Umístění oltáře východ
Stavební materiál zděný
Další informace
Kód památky 43389/5-1431 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kostel svatého Václava je římskokatolický farní kostel[1] ve Staňkovicích v okrese Louny. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka.[2] Stojí na nízkém návrší uprostřed vesnice.

Historie a stavební vývoj

Prvně se staňkovický kostel objevuje v písemných pramenech k roku 1272. Tehdy udělil strahovský klášter žateckým měšťanům do dědičného nájmu vesnici, ale kostel – bez uvedení zasvěcení – si ponechal i s lánem pole, který k němu příslušel.[3] Stávající budova ale nemá s románským kostelem, až na polohu, nic společného.

Názory literatury na dobu postavení kostela se liší. Dobroslav Líbal ho datoval do poslední třetiny 14. století,[4]Zdeněk Wirth do počátku 15. století[5] a Emanuel Poche obecně do 15. století.[6] Poche ovšem nekriticky převzal údaj z Tutteho Vlastivědy žateckého okresu o novostavbě lodi v roce 1606,[7] který nemá oporu v pramenech a neodpovídá mu ani její architektonická podoba. Poslední monografie, věnovaná středověkým kostelům lounského okresu, klade stavbu na přelom 15. a 16. století s širšími přesahy na obě strany.[8] Pokud je tento předpoklad správný, postavilo kostel město Žatec, kterému v té době Staňkovice patřily.[9]

Pozdně gotické okno presbytáře

Do provedení archeologického výzkumu není možné udělat si představu o podobě předchůdce stávajícího kostela. Známa jsou jen jména některých farářů, instalovaných patronem kostela, strahovským opatem. V roce 1359 to byl Petr řečený Prus, který nahradil Martina, jenž se stal strahovským opatem. Hned následujícího roku poslal Prus papežské kurii do Avignonu seznam dávek, které kostelu přísluší.[10] Následnictví opata Martina ale bylo zřejmě poněkud komplikované, protože rovněž roku 1359 byl za faráře do Staňkovic instalován premonstrát Mikuláš.[11] V roce 1407 si vyměnili místa staňkovický farář Šimon a plebán z Mor Matouš.[12] V roce 1384 je ale v registru papežských desátků kostel charakterizován jako "pauper" (chudý) a platil jednu z nejnižších dávek v žateckém děkanátu.[13] Poslední předhusitský farář byl Václav v roce 1412,[14] kterého v roce 1423 vystřídal Mikuláš Haymann ze Žatce. Z předbělohorské doby je známý utrakvistický farář, žatecký měšťan Martin Nepomucký. Zemřel v roce 1612, když před tím odkázal žatecké škole svou knihovnu.[15] V roce 1616 si bral žatecký kaplan jeho dceru Dorotu.[16]

Po třicetileté válce ztratil kostel statut farního a stal se filiálním k žateckému děkanskému chrámu. Roku 1786 byla ve Staňkovicích zřízena lokálie a roku 1802 opět samostatná farnost, k níž byly přifařeny Rybňany a Zálužice.

Z původního kostela z přelomu 15. a 16. století pochází presbytář a loď. Sakristie byla přistavěna patrně až dodatečně koncem 16. století.[17] K radikální přestavbě kostela došlo v rozmezí let 1717–1721. Při ní byly proraženy stávající okenní otvory presbytáře a lodi, postavena věž a vytvořeny nové krovy. K dalším úpravám došlo v roce 1731. Tehdy byl zhotoven kůr a postavena márnice. Ve 30. letech 19. století byla postavena západní předsíň a kamenné schodiště na kůr.

Stavební podoba

Presbytář kostela

Jednolodní kostel má obdélný půdorys a pětiboce uzavřený presbytář. V ose lodi stojí v západním průčelí hranolová věž, před kterou je předsunutá předsíň. Fasády věže jsou členěné nárožními pilastry, okny se supraportou a segmentovou římsou. Vrchní část předsíně završuje atikový pás s trojúhelným štítem. Podvěží je zaklenuté jedním polem křížové bezžeberné klenby. V presbytáři byla použita křížová žebrová klenba a v sakristii valená klenba s lunetami. Uvnitř lodi stojí dřevěná zvlněná kruchta. Presbytář je osvětlený třemi okenními otvory. Oba jižní, segmentové, jsou stejné jako okna v lodi a pocházejí z úpravy z 2. desetiletí 18. století. Kulaté okno ve východní zdi presbytáře pochází z doby výstavby kostela. Jeho výplň tvoří kružba složená ze dvou spodních čtyřlistů a dvou horních trojlistů, které svírají uprostřed malý kruh s trojlistem. V severní zdi presbytáře, osvětleného kruhovým oknem s kružbou, se nachází gotický sanktuář. Jeho plastická výzdoba – dva čtyřlisty, oslí hřbet, sloupky ve tvaru krabů – je slohově blízká uvedenému oknu a je typickou ukázkou pozdní gotiky.

Zařízení

Barokní hlavní oltář pochází z roku 1725. Je zdobený obrazem svatého Václava z roku 1847. Barokní boční oltáře byly v roce 1834 nahrazeny novými s tím, že jejich zasvěcení svatému Josefovi a svatému Floriánovi zůstalo. Na stropě lodi je malovaný výjev Ježíš u Jakubovy studně z roku 1797, dílo žateckého malíře Josefa Schrama.[18] K vybavení patří také mramorová křtitelnice z roku 1786, barokní obrazy svatého Antonína Paduánského a Nejsvětější Trojice a socha svatého Jana Nepomuckého. V předsíni je umístěna lidová socha Krista Trpitele a v podvěží dřevěná soška Piety.[6] Oltářní menza hlavního oltáře je původní z doby stavby kostela.

Už v roce 1713 byl zdejší pozitiv prodán do Holedečku a nahrazen pozitivem z dílny saského varhanáře Tobiase Endera. Nové dvoumanuálové varhany od nepomyšlského varhanáře Müllera dostal kostel v roce 1798. Tyto varhany nahradil v roce 1903 stávající nástroj od Heinricha Schiffnera z Prahy. V roce 2001 byly varhany opraveny Pavlem Truhlářem.[19]

Okolí kostela

V roce 1930 byla při jižní straně kostela postavena nová fara, která nahradila původní z roku 1787, dnes čp. 69.[20] Severně od kostela při Postoloprtské silnici stojí socha sv. Jana Nepomuckého z 1. poloviny 18. století.[21]

Reference

  1. ↑ MACEK, Jaroslav. Katalog litoměřické diecéze AD 1997. Litoměřice: Biskupství litoměřické, 1997. 430 s. Kapitola Přehled jednotlivých farností diecéze, s. 179. 
  2. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2019-08-01]. Identifikátor záznamu 155681 : Kostel sv. Václava. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  3. ↑ SCHLESINGER, Ludwig (ed). Urkundenbuch der Stadt Saaz bis zm Jahre 1526. Žatec: Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen, 1892. 292 s. Dostupné online. S. 5–6. 
  4. ↑ LÍBAL, Dobroslav. Katalog gotické architektury v České republice do husitských válek. Praha: Unicornis, 2001. 607 s. ISBN 80-901587-8-1. S. 459. 
  5. ↑ WIRTH, Zdeněk (ed). Umělecké památky Čech. Praha: Československá akademie věd, 1957. 938 s. S. 708. 
  6. ↑ a b POCHE, Emanuel, a kol. Umělecké památky Čech: A/J. Svazek I. Praha: Academia, 1977. 644 s. Heslo Staňkovice, s. 398. 
  7. ↑ TUTTE, Karl (ed). Der politische Betzirk Saaz. Eine Heimatkunde.. Žatec: Verlag des Bezirks-Lehrer-Vereines in Saaz, 1904. 918 s. S. 682.  (Dále jen Tutte 1904).
  8. ↑ SKOPEC, Jaroslav a kol. Středověké venkovské kostely okresu Louny. Ústí nad Labem: Národní památkový ústav, 2022. 627 s. ISBN 978-80-85036-83-1. S. 528–529.  (Dále jen Skopec 2022).
  9. ↑ HOLODŇÁK, Petr; EBELOVÁ, Ivana (eds). Žatec. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 516 s. ISBN 80-7106-443-2. S. 150. 
  10. ↑ NOVÁK, Jan Bedřich (ed). Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia II. Praha: [s.n.], 1907. 655 s. Dostupné online. S. 368–369, 431. 
  11. ↑ TINGL, František Antonín. Liber primus confirmationum ad beneficia ecclestica Pragensem per archidioecesim nunc proma vice typis editus 1354–1362. Praha: [s.n.], 1867. 212 s. Dostupné online. S. 94. 
  12. ↑ EMLER, Josef (ed). Libri confirmationum ad beneficia ecclestica Pragensem per archidioecesim VI. Praha: Spolek historický, 1883. 352 s. Dostupné online. S. 233. 
  13. ↑ TOMEK, Wácslaw Wladiwoj (ed). Registra decimarum papalium čili registra desátků papežských z dioecézí pražské. Praha: Královská česká učená společnost, 1873. 108 s. Dostupné online. S. 71. 
  14. ↑ Schlesinger 1892, s. 160
  15. ↑ Tutte 1904, s. 683.
  16. ↑ SEIFERT, Adolf. Geschichte der königl. Stadt Saaz. Žatec: nákladem vlastním, 1894. 841 s. S. 407. 
  17. ↑ Skopec 2022, s. 529.
  18. ↑ Skopec 2022, s. 532.
  19. ↑ HORÁK, Tomáš. Varhany a varhanáři Lounska, Žatecka a Podbořanska. Louny: Státní okresní archiv Louny, 2003. 151 s. ISBN 80-86067-77-7. S. 115. 
  20. ↑ Skopec 2022, s. 531–532.
  21. ↑ Památkový katalog [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2023-06-30]. Dostupné online. 

Externí odkazy

Zdroj