Kostel svaté Kateřiny (Hora Svaté Kateřiny)

Kostel svaté Kateřiny
v Hoře Svaté Kateřiny
Místo
Stát ČeskoČesko Česko
Kraj Ústecký kraj
Okres Most
Obec Hora Svaté Kateřiny
Souřadnice
Základní informace
Církev římskokatolická
Provincie česká
Diecéze litoměřická
Vikariát krušnohorský
Farnost Horní Jiřetín
Status filiální kostel
(do 31.12.2012 farní kostel farnosti Hora Svaté Kateřiny[1])
Užívání bližší informace o bohoslužbách
Zasvěcení Kateřina Alexandrijská
Architektonický popis
Stavební sloh baroko
Výstavba 16071612
Další informace
Kód památky 42630/5-333 (PkMIS•Sez•Obr•WD)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kostel svaté Kateřiny je římskokatolický kostel zasvěcený svaté Kateřině v Hoře Svaté Kateřiny v okrese Most.

Historie

Kostel byl vystavěn na návrší nad obcí na místě prvního hřbitova. Původní kostel zde vznikl již kolem poloviny 16. století. Současná stavba vznikla v letech 1607–1612 jako luteránský kostel. V roce 1627 se na základě obnoveného zřízení zemského stal katolickým a byl pod správou jezuitské koleje v Chomutově. Poslední evangelický farář odešel v roce 1628 do saského Seiffenu. Kostel byl do současné barokní podoby přestavěn v letech 1785–1786 a byla k němu přistavěna věž.

Od roku 1963 je chráněn jako kulturní památka.[2] K 1. lednu 2013 byla farnost v Hoře Svaté Kateřiny zrušena, a kostel se stal filiálním k farnosti v Horním Jiřetíně[1].

Architektura

Jedná se o pozdně barokní obdélný kostel s trojbokým závěrem, který má po severní straně sakristii. V patře sakristie se nachází oratoř. Po jižní straně se nachází předsíň a západním průčelí mohutná hranolová věž, která má malá kruhová okna a cibulovou báň. Předsíň má plochý strop. Presbytář je neodsazený a spolu s lodí je kryt stropem. Na stropě se nacházejí klasicistní fresky zobrazující výjevy z Kristova života, které jsou doplněny květinovou dekorací. Na boční stěnách lodi jsou ve fresce medailony s beránkem, který symbolizuje Krista a holubicí, symbolem Ducha Svatého. V závěru presbytáře je malovaná iluzívní oltářní architektura s postavami sv. Petra a sv. Pavla s nápisem. Výmalba pochází z roku 1786 a jejím autorem je J. Fuchs.[3]

Zařízení

Zařízení pochází dílem ze druhé poloviny 18. století a dílem je novodobé. Hlavní oltář je historizující z roku 1926 od F. Eschnera. Je na něm obraz sv. Kateřiny, který pochází od J. Fuchse z roku 1785. Boční oltáře jsou rokokové s novodobými obrazy Panny Marie a sv. Josefa. Na oltářích jsou sochy sv. Anny a sv. Jáchyma, dále sv. Jana Nepomuckého a sv. Františka Xaverského. Kazatelna pochází ze druhé poloviny 18. století. Na oratoři jsou sochy sv. Floriána a sv. Šebestiána, které pocházejí z původního hlavního oltáře ze druhé poloviny 18. století.[3]

Okolí kostela

Socha Immaculaty na náměstí v Hoře Svaté Kateřiny

Při silnici u východního okraje města je pozdně barokní kaple ze druhé poloviny 18. století. Jedná se o čtvercovou stavbu, která je vně polygonálně, uvnitř polokruhově ukončená. Průčelí kaple je s pilastry, se segmentem proloženou korunní římsou a trojúhelníkovým štítem s nikou. Vnitřek je sklenut valenou klenbou se stýkajícími se lunetami. Závěr kaple s nikou je sklenut konchou. Stěny kaple jsou členěny pilastry a římsou. Nad nikou je rokajová kartuše s mřížkou.[3]

Další kaple v obci je výklenková. Je ukončená trojúhelníkovým štítem a k ní patřící socha sv. Jana Nepomuckého pochází ze druhé poloviny 18. století.[3]

Před kostelem se nachází socha Piety z roku 1729. Na náměstí stojí barokní sloup se sochou Immaculaty z roku 1714.[3]

Reference

  1. a b Acta Curiae Episcopalis Litomericensis. Litoměřice: Biskupství litoměřické, 2013. 18 s. Kapitola 20. Sloučení farností, s. 16–17. 
  2. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2019-06-26]. Identifikátor záznamu 154829 : Kostel sv. Kateřiny. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  3. a b c d e POCHE, Emanuel. Umělecké památky Čech A/J. Svazek I. Praha: Academia, 1977. 644 s. Kapitola Hora Svaté Kateřiny (okres Most), s. 397–398. 

Externí odkazy

Zdroj