Kostel Povýšení svatého Kříže (Černovice)

Kostel Povýšení svatého Kříže
v Černovicích
Místo
Stát ČeskoČesko Česko
Okres Pelhřimov
Obec Černovice
Souřadnice 49°22′22,3″ s. š., 14°57′41,01″ v. d.
Základní informace
Církev římskokatolická
Farnost Římskokatolická farnost Černovice
Zasvěcení Povýšení svatého Kříže
Architektonický popis
Stavební sloh baroko
Další informace
Ulice Mariánské náměstí
Kód památky 34418/3-2971 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kostel Povýšení svatého Kříže je římskokatolický farní kostel. Původně gotický kostel, do barokní podoby přestavěný v 18. století, stojí na Mariánském náměstí v Černovicích u Tábora. Kostel spolu se samostatně stojící zvonicí a sloupem s Madonou je chráněn jako kulturní památka.[1]

Historie

Kostel svatého Kříže s věží (vlevo) a farou (uprostřed dole)

Kostel v Černovicích je zmiňován již koncem 14. století. Další zmínka se vztahuje k roku 1457, kdy se při vpádu vojska Zdeňka ze Šternberka do kostela ukryli obyvatelé městečka a chtěli se zde bránit. Za Martina Jindřicha Paradise z Eschaide byl pravděpodobně před rokem 1668 postaven nový kostel, který však vyhořel a byl znovu barokně přestavěn za Josefa Jana Maxmiliána Kinského roku 1737. Další opravy proběhly po požáru v roce 1796, který postihl i sousední zvonici z 16. století. [2]

Kostel byl do roku 1490 filiálním při kostelu v Dobešově, poté byl kostelem farním, roku 1824 se stal děkanským.[3]

Architektura

Kostel je jednolodní obdélná stavba bez ozdob, s pravoúhlým presbytářem, po stranách doplněná oratoří a sakristií a zpevněná opěrnými pilíři. Průčelí zakončené trojúhelníkovým volutovým štítem je členěné lizénami; nad vchodem je umístěn erb rodu Kinských. Boční stěny mají po třech segmentových oknech, další okna jsou v průčelí a v presbytáři.[3]

Samostatně stojící zvonice, v jádru gotická, má dnešní podobu z poslední úpravy po požáru roku 1857, kdy shořela barokní báň ve tvaru makovice a nahradila ji pseudoslohová jehlanovitá střecha. Uvnitř jsou tři zvony z roku 1926; hodinový stroj a ciferníky pocházejí z roku 1941. Věž zdobí dva erby: Paradisů z Eschaide a obnovitelů stavby manželů Schönburgových.[4]

Interiér kostela je rozčleněn sdruženými pilastry s jónskou hlavicí, nástavcem a římsou, na nichž spočívá valená klenba s lunetami. Presbytář je oddělen od lodi triumfálním obloukem a zaklenut křížovou klenbou. Nad vchodem se nachází kruchta.[3] Klenba je zdobená nástropními freskami od kutnohorského malíře Jana Vysekala: pocházejí z roku 1898 a dosud jsou původní, neopravované.[4]

Zařízení

Hlavní oltář je novorenesanční z roku 1882. Oltářní obraz Povýšení svatého Kříže vytvořil A. Bayer v roce 1809. Boční oltáře, zasvěcené svaté Anně a svaté Barboře, pocházejí z poloviny 18. století. Výzdobu doplňují tři obrazy od zdejšího kaplana Bedřicha Kamarýta. Cenná je pozdně gotická dřevěná socha Panny Marie z počátku 16. století, která sem byla přenesena z Dobešova. V interiéru se dále nachází kamenná křtitelnice z 16. století a náhrobní kámen z roku 1721.[5]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2019-01-28]. Identifikátor záznamu 146135 : Kostel Povýšení svatého Kříže se zvonicí. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  2. ↑ KUČA, Karel. Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Svazek 1. A–G. Praha: Libri, 1996. ISBN 80-85983-13-3. S. 483. 
  3. ↑ a b c SOUKUP, Josef. Soupis památek historických a uměleckých v království Českém. 1. vyd. Svazek XVIII. Politický okres pelhřimovský. Praha: Archaeologická kommisse při České akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1903. 326 s. Dostupné online. Kapitola http://depositum.cz/knihovny/pamatky/strom.clanek.php?clanek=5993, s. 32–34. 
  4. ↑ a b ČERNOVICE, Město. Město Černovice [online]. Město Černovice [cit. 2019-01-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-01-29. 
  5. ↑ Umělecké památky Čech. Příprava vydání Emanuel Poche. Svazek I. A/J. Praha: Academia, 1977. 644 s. S. 187. 

Externí odkazy

Zdroj