Kostel Nejsvětějšího Salvátora (Praha)

Kostel Nejsvětějšího Salvátora v Klementinu
	Kostel Nejsvětějšího Salvátora v pražském Klementinu, pohled od Křižovnického náměstí
Místo
Stát	Česko
Obec	Praha
Čtvrť	Staré Město
Souřadnice	50°5′10″ s. š., 14°24′52″ v. d.
Základní informace
Církev	katolická církev
Užívání	pravidelně
Současný majitel	Arcidiecéze pražská
Zasvěcení	Ježíš Kristus
Architektonický popis
Architekt	Carlo Lurago a Francesco Caratti
Stavební sloh	baroko
Typ stavby	kostel
Výstavba	1578–1581
Specifikace
Stavební materiál	kámen, zdivo
Další informace
Adresa	Křižovnické náměstí 4/1040, 110 00 Praha 1-Staré Město
Ulice	Křižovnická
Kód památky	38162/1-7 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD) (součást památky Klementinum)
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kostel Nejsvětějšího Salvátora (Salvátor znamená latinsky Spasitel, Nejsvětějším Salvátorem je tedy míněn Ježíš) je chrámem největšího někdejšího pražského sídla jezuitů, Klementina. Je považován za jednu z nejcennějších raně barokních stavebních památek v Praze. Dříve též plnil úlohu hlavního jezuitského chrámu v Čechách.^[1] Jeho průčelí vede na Křižovnické náměstí na Starém Městě. Vchod se nachází bezprostředně před Karlovým mostem, na adrese Křižovnické náměstí 4/1040.

K zadní části kostela v Karlově ulici těsně přiléhá Vlašská kaple Nanebevzetí Panny Marie.

Historie

Kostel byl postaven na základech gotického dominikánského chrámu sv. Klimenta. Dlouhá léta ho od přelomu 16.–17. století postupně budovali anonymové, pak Carlo Lurago a po něm Francesco Caratti. Již v letech 1578–1581 jezuité v čele s rektorem Giovannim Paolem Campanou položili základy stavby, poté vzniklo kněžiště a příčná loď.

Roku 1581 věnoval na stavbu kostela primas sousedního Židovského Města Mordechaj Maisel sumu 100 tolarů, což svědčí o zcela bezprecedentní tolerantní atmosféře a mírumilovné koexistenci odlišných vyznání v rámci tehdejší rudolfinské Prahy.^[2]

Na začátku 17. století bylo vybudováno celé trojlodí a západní mramorový portál s portikem. Kostel dostal vestavěné empory a štukovou výzdobu. Výstavbu řídil Carlo Lurago. Na konci 40. let 17. století byla nad svatyní zavěšena kupole, vyzdobená štukaturami z dílny Jana Jiřího Bendla. Jedná se o tzv. falešnou kupoli osmiúhelného půdorysu na tamburu. Štuková výzdoba musela být později pro svou váhu snesena a nahrazena novou. V letech 1654–1659 bylo podle Luragova návrhu vystavěno nové reprezentativní průčelí se třemi obloukovými arkádami připomínajícími římské triumfální oblouky. Věže kostela byly upraveny a navýšeny v roce 1714 architektem Františkem Maximiliánem Kaňkou.^[3]

Ve 30.–50. letech 18. století v kostele příležitostně kázal i jiráskovský protireformační archetyp Antonín Koniáš. Mezi lety 1805–1819 zde byl univerzitním kazatelem Bernard Bolzano. Na varhany zde v 80. letech 18. století hrával Jakub Jan Ryba.^[4] V roce 1950 se zde pastoraci vysokoškolské mládeže věnoval Oto Mádr.^[5]

Kolej

V přilehlé koleji působil mj. misionář Karel Slavíček, dále pozdější biskup František z Ditrichštejna, Tomáš Pešina z Čechorodu, světec Jan Sarkander, ale i obrozenec Josef Dobrovský.^[4] Po sametové revoluci v kostele působili mj. kněží Aleš Opatrný (1990–1991), Jan Jandourek (1993–1995) a Milan Norbert Badal OP (1995–1996).^[6]

Popis

Exteriér

Štít a ochoz portiku kostela jsou zdobeny 14 pískovcovými sochami svatých v nadživotním měřítku, z dílny Jana Jiřího Bendla z let 1655–1660. Jsou to:

Kristus Spasitel a čtyři evangelisté (sv. Lukáš, Jan, Marek a Matouš) – nad tympanonem na vrcholu průčelí; Lukáš a Jan byli roku 1999 nahrazeni kopiemi od Petra Váni; originály jsou uloženy v depozitáři Lapidária Národního muzea na Výstavišti v Praze.
Jezuitští svatí Ignác z Loyoly a František Xaverský – na bočních křídlech štítu
Panna Maria Immaculata – stojící ve výklenku uprostřed štítu
Církevní otcové: Sv. Kliment, Basileus Veliký, Svatý Augustin, Řehoř, Ambrož a Jeroným – na balustrádě. Socha sv. Augustina s andělem byla roku 1999 nahrazena kopií od Petra Váni; originál je uložen v depozitáři Lapidária Národního muzea na Výstavišti v Praze.

Bendl je také autorem figurálních motivů štukové výzdoby kupole, pocházející z let 1648–1649.

Interiér

Je vydlážděn mramorem z daru Kristiny Kortesiové z roku 1660. Z téže doby jsou chrámové lavice s řezanými ornamenty na čelech a bočnicích. Má 7 oltářů:

Hlavní oltář zdobí obraz Proměnění Páně z roku 1632 od Jana Jiřího Häringa, podle vzoru Raffaelova, doplňují jej bíle štafírované sochy Boha Otce, Ducha svatého a andělů. Nástropní malbu nad ním vytvořil Karel Kovář.
Boční oltář s obrazem sv. Ignáce z Loyoly objednal papežský vyslanec Spinelli v 1. desetiletí 17. století.
Boční oltář s obrazem sv. Františka Xaverského roku 1646 pořídil František ze Šternberka.
Oltář sv. Aloise z Gonzagy (pod kupolí)
Oltář Bolestné Panny Marie s obrazemn od Josefa Vojtěcha Hellicha
Oltář sv. Stanislava Kostky
Oltář sv. Jana Nepomuckého s obrazemn od Josefa Vojtěcha Hellicha

Hroby a hrobky v kostele

Edmund Campian – neoznačená deska, Jindřich Písnic (1608), Bedřich z Donína (1610), Jakub Horčický z Tepence (1622), Marie z Rozdražova rozená hraběnka Berková z Dubé, Kateřina Chanovská z Dlouhé Vsi, Filip hrabě Kinský (1749), Ludmila Kateřina z Újezda rozená z Talmberka, Polyxena Ludmila Malovcová z Malovic (1697), Kryštof Knaut z Schwanenzwungu, František ze Šternberka (bronzová deska).

Krypta

Pod kupolí kostela je v podlaze ošlapaný kámen s letopočtem 1674 a českým nápisem na kovové destičce, kryje kryptu jezuitů s několika desítkami rakví v zazděných hrobových výklenkách. Jsou zde mj. pohřbeni Václav Hájek z Libočan, jezuité Jan Tanner, Antonín Koniáš^[7] nebo Jiří Plachý-Ferus.

Současnost

V únoru 1990 byla v kostele obnovena duchovní správa pro studenty. V říjnu roku 2004 tu byla založena první akademická farnost (jako personální farnost) v Česku pro pastoraci studentů, učitelů a zaměstnanců pražských vysokých škol a jejich rodinných příslušníků.^[6]

Rektorem kostela (od roku 1990) a farářem akademické farnosti (od roku 2004) je Tomáš Halík.^[6]^[8] Jako farní vikáři (kaplani) zde působí Marek Vácha a Petr Vacík, jako titulární varhaník a regenschori Robert Hugo a varhanice Eva Bublová. V letech 2009–2011 proběhla rozsáhlá rekonstrukce varhan.^[9]

Odkazy

Reference

↑ Jaroslava Staňková, Svatopluk Voděra: Praha gotická a barokní, Praha : Academia, 2001, ISBN 80-200-0866-7, str. 106-107
↑ Gal-ed : Grabsteininschriften des Prager isr. alten Friedhofs ; mit biografischen Notizen / hrsg. von Koppelmann Lieben. sammlungen.ub.uni-frankfurt.de [online]. 1856 [cit. 2023-02-14]. Dostupné online. (německy)
↑ Eduard Škoda: Pražské svatyně, Libri 2002, Praha, ISBN 80-7277-098-5, str. 243-244
↑ ^a ^b Historie farnosti - Akademická farnost Praha. www.farnostsalvator.cz [online]. [cit. 2023-02-14]. Dostupné online.
↑ K plnosti života – dokument z cyklu Cesty víry o Oto Mádrovi (11. března 2012, čas 5:20)
↑ ^a ^b ^c Akademická farnost Praha - Akademická farnost Praha. www.farnostsalvator.cz [online]. [cit. 2023-02-14]. Dostupné online.
↑ kostel sv. Salvátora. Královská cesta [online]. [cit. 2021-07-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-04-22.
↑ Tomáš Halík - životopis
↑ Barokní varhany v pražském kostele Nejsvětějšího Salvátora prošly náročnou rekonstrukcí, ČRo; Zrekonstruované barokní varhany, ČT

Literatura

EKERT, František. Posvátná místa král. hl. města Prahy. Svazek I. Praha: Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1883. Dostupné online. - kapitola Chrám sv. Salvátora, s. 376–379.