Konstantin Czechowicz

Kosťjantyn Čechovyč
Narození	15. října 1847 Dziewięcierz, Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	28. dubna 1915 (ve věku 67 let) Přemyšl
Místo pohřbení	Centrální hřbitov, Přemyšl Polsko Polsko
Národnost	ukrajinská
Občanství	Rakousko-Uhersko
Alma mater	Lvov, Lvovská univerzita
Povolání	kněz
Titul	biskup přemyšlský. samborský, sanocký
Ocenění	Řád železné koruny
Nábož. vyznání	Ukrajinská řeckokatolická církev
Choť	Marie Sinkiewicz
Děti	0
Rodiče	otec Josef, matka Antonina Paslawska
Funkce	diecézní biskup (od 1896) člen Panské sněmovny (od 1905) poslanec Haličského zemského sněmu
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Konstantin Czechowicz, plným jménem Konstantin rytíř (Ritter von) Czechowicz (po udělení šlechtického titulu v roce 1912), ukrajinsky Константин Чехович (15. října 1847 Dziewięcierz [Džěvienčěř], (ukrajinsky Девятир [Deviatyr]) – 28. dubna 1915 Přemyšl). V letech 1896–1915 řeckokatolický biskup přemyšlský, samborský a sanocký, aktivní podporovatel ukrajinského národního hnutí.

Životopis

Původ a studia

Narozen ve vesnici Dziewięcierz, v rodině kněze Josefa Czechowicze a matky Antoniny (dcera kněze Jakuba Paslawského v Gubyči). Základní školu ukončil v roce 1858 v Javorivě, pokračoval na gymnáziu ve Lvově, maturoval v roce 1868. Ve Lvově studoval na teologické fakultě Lvovské univerzity, kterou ukončil v roce 1871.

Období 1871–1896

Svatba s Marii Sinkiewicz (28. 6. 1856 – 12. 8. 1873) byla 12. září 1872 v Liubyni (okres Javoriv). Vysvěcen na kněze byl 5. ledna 1873 přemyšlským biskupem Ivanem Saturninem Stupnickým a 11. ledna 1873 se stal vikářem na faře v Molodyči (jaroslavský okres, nyní Polsko). Následujícího roku jmenován prefektem Lvovského teologického semináře. V roce 1876 začal působit na faře v Dziewięcierzu a o rok později (po smrti svého otce), zde převzal farnost. V letech 1877–1887 byl také vojenským kaplanem a kancléřem přemyšlského biskupství. 5. prosince 1887 císařským dekretem jmenován kanovníkem řeckokatolické kapituly v Přemyšlu. 25. ledna 1888 biskupem Ivanem Saturninem Stupnickým jmenován rektorem teologického semináře v Přemyšlu. Zastával pozici kuríjního kancléře, papežského komorníka a po smrti biskupa Juliana Peleše (29. dubna 1896) se stal kapitulním vikářem a diecézním administrátorem.

Vysvěcení na biskupa, aktivity 1896–1914

17. listopadu 1896 byl císařem Františkem Josefem I. nominován biskupem přemyšlským, samborským a sanockým, následně 9. února 1897 vysvěcen a ustanoven do úřadu v Přemyšlu. Jako biskup byl velmi činorodý. Zorganizoval a vedl diecézní synodu (1.–3. listopadu 1898). Byla to 1.synoda po roce 1818 a zároveň poslední do likvidace diecéze v roce 1946. Vysvětil téměř 100 kostelů, navštívil více než 20 děkanských kanceláří. Byl vysoce aktivní ve veřejném a duchovním životě přemyšlské diecéze. Významně přispěl k výstavbě současného seminárního teologického semináře v Přemyšlu a zasadil se o vybudování nového tzv. prelátského domu (současný název: Palác řeckokatolických biskupů). Intenzívně spolupracoval se lvovským metropolitou Andrejem Šeptyckým na založení a rozvíjení řeckokatolické církve v Severní Americe a Kanadě na podporu emigrantů z Haliče.^[1]

Většina členů kapituly a kněží v jeho biskupství byli uvědomělí Ukrajinci. Přivedl do Přemyšlu dva ženské řády: Sestry Bazylianky a Sestry služebnice. Jeho přičiněním byl vybudován komplex teologického semináře, byl dlouholetým aktivním podporovatelem výchovně vzdělávacího institutu pro dívky v Přemyšlu (původní název „Ruský institut pro dívky“, později transformovaný na „Ukrajinský institut pro dívky v Přemyšlu“).

Aktivně se podílel na zřízení několika finančních institucí v Přemyšlu: „Ukrajinská spořitelna“, Společnost vzájemných půjček „Vira“ a „Měšťanská pokladna“.

Biskup Czechowicz byl zastáncem národnostního uvědomění a oponentem rusofilství.

Ocenění, vyznamenání, povýšení do rytířského stavu

Za své činnosti získal mnohá vyznamenání a ocenění. V roce 1897 obdržel od papeže řád „Fidel et Virtuti“, o dva roky později od císaře Františka Josefa I. „Řád železné koruny II.třídy“, stal se papežským domácím prelátem a trůnním asistentem, hrabětem Říma, rytířem velkého kříže papežského řádu Sv. hrobu v Jeruzalémě, tajným radou císaře s právem používat císařskou korunu ve svém monogramu. Několik funkčních období byl poslancem Haličského zemského sněmu (od roku 1912 zde zastupoval, ve funkci místopředsedy sněmu, arcibiskupa/metropolitu Andreje Šeptyckého).

Za své zásluhy byl císařem Františkem Josefem I. 25. prosince 1912 povýšen do rytířského stavu. Listinou z 5. března 1913 mu pak byl udělen erb podobný polskému herbu Ostoja, který užíval šlechtický rod Czechowiczů (s ním ale Konstantin spřízněn nebyl): v modrém štítě stříbrný meč, jehož čepel je nahoře provázena dvěma přivrácenými stříbrnými půlměsíci .Na štítě korunovaná turnajská přílba s modro-stříbrnými přikrývadly. Klenotem je pět per, střídavě tři stříbrná a dvě modrá.^[2]

Období 1914–1915

Vypuknutí první světové války zastihlo biskupa na léčebném pobytu v Mariánských Lázních (10.–14. červenec 1914, Villa Notre Dame).^[3] Okamžitě se vrátil do Přemyšlu, vzhledem k blížícím se ruským jednotkám vydal potřebné rozkazy kaplanům a věřícím. Během obléhání Přemyšlu ruskou armádou, byl úřadem rakouského vojenského velitele města opakovaně vyzýván k uchýlení se na bezpečné místo – odmítl a ve městě zůstal. Zdraví biskupa bylo podlomeno probíhajícími vojenskými operacemi, perzekucemi řeckokatolických katolíků rakouskými úřady, jejich obvinění z nepřijetí politiky rakouských úřadů a i obvinění císaře Františka Josefa I. z neloajálnosti. V březnu 1915 neuposlechl ruské generály a nesouhlasil s uvítáním cara Mikuláše II. a mší v Přemyšlu. Výsledkem bylo domácí věznění, během něhož ho ruské úřady vystavily intenzivnímu psychickému tlaku, což mělo za následek srdeční infarkt a 28. dubna 1915 jeho smrt. Pohřben byl 1. května 1915 do rodinné hrobky na Centrálním hřbitově v Přemyšlu.^[4]

Fotogalerie

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Костянтин (Чехович) na ukrajinské Wikipedii.

Literatura

• БІЛИЙ, Мар'ян Богдан: Поховання греко-католицьких ієрархів, священиків, монахів, монахинь і церковних прислужників на Головному цвинтарі в Перемишлі, Archidiecezja Przemysko-Warszawska Kościoła Greckokatolickiego z siedzibą w Przemyślu, Перемиські Архиєпархіяльні Відомості, Рік XIV. Ч.22.2017, с. 91. Przemyśl 2017, ISSN 1425-2929.
• BŁAźEJOWSKI, Dmytro: Istorycznyj szematyzm Peremyskoji Eparchiji z wkluczennjam Apostolśkoji Administratury Łemkiwszczyny (1828–1939), Lwów 1995, ​ISBN 5-7745-0672-X.
• ЧЕXОВИЧ, Константин: Моє життя і мої мрії // Світильник Істини, Джерела до історії Богословської Академії у Львові. – т.3. – 1983. – с.480–504.
• Енциклопедія українознавства (у 10 томах) / Головний редактор Володимир Кубійович. — Париж, Нью-Йорк: Молоде Життя, 1954—1989.
• GÓRZYŃSKI, Sławomir: Nobilitacje w Galicji w latach 1772–1918, Warszawa, 1999.
• КОМАРИЦЯ, Мар'яна Микола́ївна: Чехович Константин // Українська журналістика в іменах. – вип.6. – Львів, 1999. – с.354–358
• KROCHMAL, Anna: Konstantyn Czechowicz – Korespondencja greckokatolickiego biskupa przemyskiego z lat 1897–1914, Wydawnictwo Towarzystwa Przyjaciól Nauk w Przemyślu, Przemyśl 1998, ISBN 83-905661-4-1.
• ЛЕНЦИК, Василь: Проф. д–р Константин Чехович // Богословія. – 1983. – т.47. – с.141–151.
• SKRUTEŃ, Josafat Iwan: Słownik Biograficzny w Polski/ Czechowicz Konstanty, Kraków 1937, t. IV/1, zeszyt 16, s. 311–312.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Kosťjantyn Čechovyč na Wikimedia Commons
• Marienbader Kurliste für die saison 1914 (S670); No.37 (archívní snímek č.39); č.: 10853
• Jan Županič, Michal Fiala: Nová šlechta v českých zemích a podunajské monarchii
• Kronika. Vyznamenání (Odznaczenie). „Echo Przemyskie”, s. 3, Nr 33 z 25. dubna 1897

Zdroj