Klavírní koncert č. 2 (Beethoven)

Koncert pro klavír a orchestr č. 2
B dur op. 19
Beethoven v roce 1788
Beethoven v roce 1788
Skladatel Ludwig van Beethoven
Druh skladby Klavírní koncert
Datum vzniku 1787–1789
Délka 29 minut
Premiéra 29. března 1795
Vídeň
Části Allegro con brio, Adagio, Rondo molto allegro

Klavírní koncert č. 2 B dur op. 19 Ludwiga van Beethovena vznikal v letech 1787–1789. Konečnou podobu mu však autor vtiskl až v roce 1795. Beethoven k němu sice v roce 1798 pro provedení v Praze napsal druhé finále, to však nebylo publikováno. Skladatel ho použil jako prostředek pro svá vlastní vystoupení, původně zamýšlená s bonnskou dvorní kapelou.[1] Koncert vyšel v prosinci 1801 jako op. 19. Už v březnu téhož roku vyšel jeho pozdější Klavírní koncert č. 1 C dur jako op. 15. Tím se stalo, že chronologie vzniku opusových čísel byla v tomto případě porušena.[2]

Okolnosti vzniku

Klavírní koncert B dur byl pro mladého Beethovena důležitou propagační skladbou, s níž se snažil prosadit po přestěhování z Bonnu do Vídně. Je možné, že ho premiéroval 29. března 1795 ve vídeňském Burgtheateru na koncertě, kterým si odbyl svůj veřejný debut.[3] Předtím vystupoval pouze v soukromých salonech vídeňské šlechty. O pražském provedení na podzim roku 1798 píše ve svém životopisu Václav Jan Tomášek. Beethoven ho měl na druhém z tamních koncertů hrát spolu s variací na jednu z árií z Mozartovy opery Titus.[4] Ačkoli se dílo jako celek nese do značné míry v Mozartově stylu,[1] je v něm cítit dramatičnost a kontrast, které se objeví v mnoha Beethovenových pozdějších dílech.[2] Sám Beethoven toto dílo zřejmě nehodnotil příliš vysoko. Nakladateli Franzi Antonu Hoffmeisterovi napsal, že spolu s Klavírním koncertem č. 1 „nepatří k mým nejlepším.“[5] Klavírista Peter Serkin však poznamenal, že Beethoven napsal kadenci první věty mnohem později než vlastní koncert, „což svědčí o tom, že si svého raného koncertu sám vážil.“[6] Verze, kterou zřejmě premiéroval v roce 1795, je tou, která se dnes hraje a nahrává.

Jednotlivé věty

Skladba je určena pro sólový klavír, flétnu, dva hoboje, dva fagoty, dva lesní rohy a smyčce; jako v jediném ze svých dokončených klavírních koncertů v něm skladatel neinstrumentoval klarinety, trubkty a tympány. Koncert se skládá ze tří částí:[7]

První věta začíná triumfálním orchestrálním úvodem na tónickém akordu a udržuje si hravost, přičemž využívá chromatické pasáže k předvedení sólistovy techniky. Druhá věta je charakteristicky klidná a jemná, zatímco závěrečné Rondo navrací mladistvou hravost, která zazněla v úvodní větě.

I. Allegro con brio

Úvodní téma koncertu

Tato věta má dvouexpoziční sonátovou formu. V její první expozici orchestr uvede hlavní a vedlejší téma. Druhá expozice je v F dur. Hudba pokračuje v této tónině a končí na dlouhé stupnici B dur. Rekapitulace je podobná expozici a je rovněž v B dur. Následuje poměrně náročná kadence, kterou složil sám Beethoven, i když mnohem později než samotný koncert. Stylově se kadence od koncertu velmi liší, ale využívá první úvodní téma. Beethoven tuto melodii v kadenci uplatňuje několika různými způsoby, pokaždé mění její charakter a ukazuje nesčetné možnosti využití a procítění hudebního tématu. Věta vznikla v letech 1787–1789 v Bonnu. Průměrná délka provedení je třináct až čtrnáct minut.

II. Adagio Tato část je napsána v subdominantní tónině Es dur. Stejně jako mnoho jiných pomalých vět má malou třídílnou písňovou formu ABA, kde úvodní část uvádí témata a střední část je rozvíjí. Tato věta vznikla rovněž v letech 1787–1789 v Bonnu. Průměrná délka provedení je osm až devět minut.

III. Rondo, Molto allegro Tato část má formu ronda (ABACABA) a ukazuje Beethovenovu hravost z jeho raného období. Téma je rytmicky rozladěno pomocí sforzandi ve 2. a 5. taktu každého 6/8 taktu. Část C je také velmi kontrastní vůči ostatním, je v mollové tónině a zesiluje synkopování hlavního tématu. Před posledním výskytem rondového tématu Beethoven uvádí klavír do „špatné“ tóniny G dur a s tématem posunutým o jeden takt dříve vzhledem k taktové čáře, než orchestr „objeví“ nesrovnalost a vrátí se do správné tonální tóniny a metrického ladění. Tento hudební vtip se objevuje v mnoha Beethovenových následujících skladbách.[8] Toto rondo Beethoven napsal v roce 1795 a v témže roce mělo premiéru ve Vídni. Je v něm patrný Haydnův vliv, zejména v užití sonátové rondové formy. Průměrné provedení trvá pět až šest minut.

Na závěr koncertu Beethoven původně zkomponoval jiné rondo v tónině B dur. V roce 1795 ho nahradil novým, stávajícím. Původní rondo obdrželo v soupisu Beethovenových skladeb číslo WoO 6.

Odkazy

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Piano Concerto No. 2 (Beethoven) na anglické Wikipedii.

Reference

  1. ↑ a b LOCKWOOD, Lewis. Beethoven: The Music and the Life. New York: W. W. Norton & Company, 2005. Dostupné online. ISBN 0-393-05081-5. S. 94, 144, 174–5, 553. 
  2. ↑ a b STEINBERG, Michael. The Concerto: A Listener's Guide. Oxford: Oxford University Press, 1998. ISBN 0195103300. S. 52–59. 
  3. ↑ KERMAN, Joseph; TYSON, Alan. Ludwig van Beethoven]. [s.l.]: Oxford University Press, 2001. ISBN 978-1-56159-263-0.. 
  4. ↑ PLEVKA, Bohumil. Beethoven a Praha. Praha: Supraphon, 1975. 172 s. S. 154. 
  5. ↑ DENORA, Tia. Beethoven and the construction of genius: musical politics in Vienna, 1792–1803. [s.l.]: University of California Press, 1997. Dostupné online. ISBN 978-0-520-21158-2. S. 183. 
  6. ↑ Pianist Peter Serkin talks Beethoven before Del. Symphony performance [online]. [cit. 2021-02-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ BEETHOVEN, Ludwig van. Complete piano concertos: in full score. New York: Dover Publications, 1983. Dostupné online. ISBN 0-486-24563-2. S. 77–126. 
  8. ↑ Delphi Classics. Beethoven: The Masterworks. [s.l.]: Delphi Classics, 2017. ISBN 9781786561213. 

Externí odkazy

Zdroj