Klasická hebrejština

klasická hebrejština
Počet mluvčích není znám
Písmo hebrejské písmo, Paleo-Hebrew alphabet, Fénické písmo a Samaritan alphabet
Postavení
Regulátor není stanoven
Úřední jazyk není úředním
Kódy
ISO 639-1 není
ISO 639-2 není
ISO 639-3 hbo
Ethnologue hbo
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Klasická hebrejština je archaická forma hebrejštiny, jíž je zapsána hebrejská bible (proto často také nazývána biblická hebrejština), část svitků od Mrtvého moře a různé další nápisy.

Prameny a vývoj

Šiloašský nápis z Chizkijášova tunelu (okolo 700 př. n. l.)

Prameny

Vývoj klasické hebrejštiny se dělí do dvou období: starší klasická hebrejština (10.–6. století př. n. l.) a mladší klasická hebrejština (6.–1. století př. n. l.). Od 2. století př. n. l. vstoupila klasická do přechodového období, na jehož konci se přeměnila v mišnaickou hebrejštinu.[1]

Mezi prameny pro poznání klasické hebrejštiny kromě hebrejské bible slouží také zemědělský kalendář z Gezeru (10. stol.), ostraka ze Samaří (8. stol.), šíloašský nápis z Jeruzaléma (okolo 700), ostraka z Lakiše (okolo 600).[2] Dalším důležitý zdroj představují svitky od Mrtvého moře a další nápisy nalezené v této oblasti.[3][4][5]

Codex Leningradensis, nejstarší ucelený hebrejský text Bible z roku 1008

Vývoj

Hebrejština se utvořila zřejmě ve 14–12. století. Nejednalo se o homogenní jazyk, nýbrž o souhrn různých nářečí. Po různých dialektech však v dochovaných textech zbyly jen stopy a zmínky.[6] Mnohem více zvláštností pak vykazují texty od Mrtvého moře. Hebrejština ovšem mezi Izraelity převládala jen do 7. století. S rostoucím asyrským a později babylonským vlivem na Palestinu rostl i vliv aramejštiny. Aramejština zprvu sloužila jako diplomatický jazyk,[7] rozhodujícím faktorem bylo nicméně dobytí izraelského (722) a judského království (586). Aramejština se pak stala běžnou řečí a hebrejštinu vytlačila do pozice jazyka literatury a vzdělanců. I tato hebrejština ovšem podléhala silnému vlivu aramejské gramatiky a slovní zásoby až se nakonec proměnila v mišnaickou hebrejštinu.[8]

Zvyklosti ve výslovnosti se ustálily značně pozdě, a to až v 1. století n. l.. Bylo to dáno zejména tím, že klasická hebrejština zapisovala pouze konsonanty. V 1. století se rovněž definitivně ustálil starozákonní text, jenž byl teprve v 9. století doplněn vokály (tzv. masoretský text). Vznikly tři hlavní systémy vokalizace: babylonský, palestinský a tiberiadský. Nakonec se prosadila tiberiadská vokalizace, kterou vytvořila rodina ben Ašerů.[9]

Dnešní studijní vydání hebrejské bible vychází zpravidla z vokalizovaného textu Leningradského kodexu, který sice není zdaleka nejstarším biblickým textem, pochází až z roku 1008, je však nejstarším dochovaným kompletním textem.[10]

Hebrejské písmo

Podrobnější informace naleznete v článku Hebrejské písmo.

K zápisu klasické hebrejštiny se používaly dva základní typy hebrejského písma. V období 10. – 6. století př. n. l. se pro zápis hebrejštiny používalo tzv. paleohebrejské písmo, jež představovalo modifikaci fonického písma. S rostoucím vlivem aramejštiny se však k zápisu hebrejského textu stále více užívaly aramejské znaky, jež byly pro zápis hebrejštiny uzpůsobeny do podoby tzv. kvadrátního písma.[11]

Hebrejština se zapisuje zprava doleva pomocí 22 konsonantů, které tvoří hebrejskou abecedu. Moderní edice hebrejské bible sice obsahují také vokály, akcenty a další znaky a poznámky, jedná se však o systém vokalizace, jenž byl vyvinut až v 9. století n. l. a slouží jako pomůcka ke správnému čtení posvátného hebrejského textu.[12]

Příklady

Číslovky

Klasická hebrejština Česky
aħad jeden
šənaym dva
šalōš tři
ʔrbaʕ čtyři
χaməš pět
šəš šest
šabaʕ sedm
šmōne osm
təšaʕ devět
ʔeɬer deset

Odkazy

Reference

  1. ↑ MEYER, Rudolf. Hebräische Grammatik. Berlin, New York: Walter de Gruyter, 1992. ISBN 3-11-013694-5. S. 27n. (německy) Dále jen Meyer (1992). 
  2. ↑ BIČ, Miloš. Stopami dávných věků: Mezi Nilem a Tigridem. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1979. S. 136–156. Dále jen Bič (1979). 
  3. ↑ THIEDE, Carsten Peter. Svitky od Mrtvého moře a židovský původ křesťanství. 1. vyd. Praha: Volvox Globator, 2007. ISBN 80-7207-549-7. S. 219n. 
  4. ↑ SEGERT, Stanislav. Synové světla a synové tmy: Svědectví nejstarších biblických rukopisů. 1. vyd. Praha: Orbis, 1970. S. 107. 
  5. ↑ Meyer (1992). s. 28n.
  6. ↑ např. Sd 12, 6 (Kral, ČEP)
  7. ↑ 2Kr 18, 26 (Kral, ČEP)
  8. ↑ Meyer (1992). s. 29-32.
  9. ↑ Meyer (1992). s. 33-36.
  10. ↑ Meyer (1992). s. 36.
  11. ↑ Meyer (1992). s. 36-40.
  12. ↑ Meyer (1992). s. 41-82.

Související články

Externí odkazy

Zdroj