Kiičiró Hiranuma

Kiičiró Hiranuma
Narození	28. září 1867 Minami-Shinza
Úmrtí	22. srpna 1952 (ve věku 84 let) Nemocnice Univerzity v Keio
Místo pohřbení	Hřbitov Tama
Alma mater	Tokijská univerzita Preparatory School of the University of Tokyo Sansagakusha
Povolání	politik a prokurátor
Zaměstnavatel	Univerzita Keió
Ocenění	Řád vycházejícího slunce 1. třídy Řád posvátného pokladu 3. třídy Řád posvátného pokladu 4. třídy Řád posvátného pokladu 5. třídy Řád posvátného pokladu 2. třídy … více na Wikidatech
Politické strany	Kokuhonša
Nábož. vyznání	šintoismus
Rod	Hiranuma family
Příbuzní	Hiranuma Yoshirō (bratr) Takeo Hiranuma (praprasynovec a adoptovaný syn) Kjóširó Hiranuma (adoptovaný syn)
Funkce	člen Sněmovny šlechticů (1924) Vice-Chairman of the Privy Council of Japan (1926–1936) Chairman of the Privy Council of Japan (1936–1940) premiér Japonska (1939) Chairman of the Privy Council of Japan (1945)
Podpis
Znak
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kiičiró Hiranuma (japonsky: 平沼 騏一郎; 28. září 1867 Cujama – 22. srpna 1952 Tokio) byl japonský politik. V roce 1939 byl devět měsíců premiérem Japonska. Zastával též funkce ministra spravedlnosti (1923–1924), ministra vnitra (1940–1941), předsedy Nejvyšší soudu (1921–1923) a v letech 1936–1939 a 1945 byl předsedou Tajné rady (poradní sbor císaře). Po druhé světové válce byl za válečné zločiny odsouzen v tokijském procesu na doživotí.

Narodil se v samurajské rodině a byl mu v mládí i vštěpován kodex bušidó. Byl silně ovlivněn konfucianismem školy Mito. Vystudoval anglické právo na Tokijské univerzitě, absolvoval v roce 1888.^[1] Navzdory svému studijnímu oboru od mládí bojoval proti westernizaci Japonska a pronikání cizích vlivů, ve jménu ideologie zvané kokutai (víra v jedinečnost japonského národa daná jeho spojením s božským panovníkem). Po promoci získal místo na ministerstvu spravedlnosti. Působil jako ředitel Nejvyššího soudu v Tokiu, státní zástupce Nejvyššího soudu a ředitel Úřadu pro občanské a trestní záležitosti.

Byl znám jako bojovník proti korupci, v roce 1909 dosáhl odsouzení 25 bývalých i současných členů japonského parlamentu za přijímání úplatků od Japonské cukrovarnické společnosti. K boji proti korupci přidal brzy boj proti socialismu a liberalismu. V roce 1911 byl hlavním žalobcem v procesu se socialisticko-anarchistickými spiklenci, kteří chtěli zavraždit císaře Meidži. Proces vyústil v popravu 12 lidí, včetně známého anarchisty Šúsui Kótoka a feministky Sugako Kanno.

V roce 1911 se stal náměstkem ministra spravedlnosti a v roce 1912 generálním prokurátorem. V roce 1915 donutil ministra vnitra Óuru Kanetakeho v kabinetu premiéra Šigenobu Ókumy k rezignaci pro podezření z úplatkářství. V roce 1921 se stal předsedou Nejvyššího soudu. Byl jmenován ministrem spravedlnosti ve druhém kabinetu Gombeie Jamamota, který vznikl po velkém zemětřesení v Kantó v září 1923. Hiranuma rezignoval spolu se zbytkem kabinetu v lednu 1924, když převzal díl odpovědnosti za selhání bezpečnosti při incidentu v Toranomonu, při kterém se komunistický atentátník pokusil zavraždit korunního prince Hirohita. Tento incident ho ještě více politicky radikalizoval. Vytvořil politickou organizaci Kokuhonša s programem bránit kokutai. Tato organizace spojila širokou škálu vlivných konzervativních a nacionalistických osobností, mezi nimiž vynikal generál Sadao Araki.^[2]

Na základě nominace premiéra Keigo Kijoury byl v únoru 1924 jmenován do Tajné rady. Během služby v Tajné radě uplatňoval silný vliv na ministerstvo spravedlnosti. On a jeho klika byli hnací silou přijetí Zákona o zachování míru, který měl eliminovat zejména hrozbu komunismu. V dubnu 1926 byl předsedou Tajné rady jmenován Júzaburó Kuratomi, jeden z Hiranumových dávných nadřízených na ministerstvu spravedlnosti. Na Kuratomiho žádost byl Hiranuma jmenován místopředsedou rady. To ještě posílilo jeho vliv, podařilo se mu z rady učinit základnu konzervativců. V říjnu 1926 mu byl udělen titul barona (danšaku).

Stavěl se proti snahám premiéra Reidžiró Wakacukiho o ekonomickou reformu. Byl také silně proti ratifikaci Londýnské odzbrojovací smlouvy z roku 1930. V roce 1931 shromáždil ve vládě podporu pro japonskou císařskou armádu poté, co se bez povolení vlády či císaře zmocnila kontroly nad Mandžuskem, a později pomáhal při vytvoření loutkového státu Mandžukuo. Tlačil také na vystoupení Japonska ze Společnosti národů.^[3] Podle jedné teorie v zákulisí řídil i skandál Teidžin (1934), kdy bylo několik ministrů obžalováno z korupce (později byli všichni očištěni). Skandál měl zjevný cíl zdiskreditovat politické strany a parlamentní demokracii (z níž toho ovšem stejně již mnoho nezbývalo).

Během třicátých let byl Hiranuma často zvažován jako kandidát na premiéra, ale vysloužil si nepřátelství posledního genróa (stařešiny) Saiondžiho, který o předsedech vlády v té době rozhodoval. Saiondži byl zastáncem parlamentní vlády a neměl Hiranuma rád za to, že podkopává stranické vlády. Kromě toho byl Saiondži ostražitý před vlivem Kokuhonši, kterou považoval za fašistickou. Sám Hiranuma popíral jakékoli spojení s fašismem, který považoval za cizí ideologii nevhodnou pro Japonsko. V únoru 1936 byl Hiranuma jmenován předsedou Tajné rady. V roce 1939 již byl parlamentní systém natolik paralyzován, že mu byl nabídnut i post premiéra.

Jeho administrativě dominovala debata o tom, zda by se Japonsko mělo spojit s Německem proti Sovětskému svazu, pokud by mezi nimi vypukla válka. Hiranuma byl pro, ve jménu antikomunismu, ale obával se, že vojenská aliance by zatáhla Japonsko do války proti Spojeným státům a Británii, což by bylo velmi komplikované v situaci, kdy většina japonských ozbrojených sil byla angažována ve druhé čínsko-japonské válce. Podpis německo-sovětského paktu toto dilema dočasně vyřešil, nicméně pro Hiranumu bylo nacisticko-komunistické spojenectví šokem. Byla to jedna z příčin jeho demise, dalším důvodem byla velká porážka japonské armády v bitvě u řeky Chalchyn v Mongolsku, kde se Japonci střetli se Sověty.^[4]

Hiranuma se pak stal ústřední postavou konzervativního odporu proti nového řádu (šintaisei), který vyhlásil Fumimaro Konoe, a který zrušil všechny strany a dovolil existovat jen jediné: Asociaci pro podporu trůnu. Hiranuma viděl nový řád jako potenciální "nový šógunát", který poškozuje pravomoci císaře. Hiranuma byl také znepokojen tím, že nová strana integrovala i některé radikály, kteří byli na škále japonského nacionalismu vnímáni jako levičáci (Seigó Nakano aj.).

Nakonec sám Konoe začal cítit, že se Asociace poněkud vymyká z rukou. Jako řešení tohoto problému vstoupil Hiranuma do vlády jako ministr vnitra v prosinci 1940. Hiranumův spolupracovník, generálporučík Heisuke Janagawa, se stal ve stejné době ministrem spravedlnosti. Hiranuma udělal v Asociaci čistku v březnu 1941, přičemž Janagawa byl jmenován jejím místopředsedou a umírněný bývalý ministr financí Sótaró Išiwata generálním tajemníkem strany. V dubnu 1941 byla Asociace oficiálně podrobena ministerstvu vnitra. Jako ministr vnitra byl Hiranuma také neochvějným obhájcem státního náboženství.

Hiranuma byl silně proti politickým a diplomatickým krokům ministra zahraničí Josuke Macuoky a proti Paktu tří uzavřenému mezi císařským Japonskem, nacistickým Německem a fašistickou Itálií v září 1940. Kabinet byl přeskupen v červenci 1941, aby byl odstraněn Macuoka, částečně i díky Hiranumovu manévrování. V novém kabinetu byl Macuoka nahrazen admirálem Teidžiro Tojodou. Hiranuma a Janagawa se stali ministry bez portfeje, přičemž Hiranumův chráněnec Harumiči Tanabe se stal jeho nástupcem na ministerstvu vnitra. Během tohoto období se Hiranuma často setkával s americkým velvyslancem Josephem Grewem, aby deeskaloval konflikt mezi Japonskem a USA. V srpnu 1941 byl Hiranuma napaden ve svém domě členem malé ultranacionalistické skupiny. Přestože do jeho těla proniklo šest projektilů, přežil a plně se zotavil. Tlaku skupin zaměřených na spolupráci s Německem a Itálií ale neodolal on ani jeho blízcí spojenci. V říjnu 1941 podal demisi on i premiér Konoe.

Poté ztratil vliv na vládní politiku, ale stal se jedním z džušinů, neboli neoficiálních starších poradců císaře Hirohita (do tohoto okruhu se "skryl" i Konoe). V dubnu 1945, kdy se mocenské poměry začaly opět hýbat, byl Hiranuma opět jmenován předsedou Tajné rady. Jeho odpor proti válce s Američany a relativní odstavení ultranacionalisty v roce 1941 ale po kapitulaci Japonska nijak neobměkčilo spojenecký tribunál, který jasně prokázal jeho vinu na válečných zločinech v Číně ve 30. letech. Byl odsouzen na doživotí, ale na začátku roku 1952 byl podmínečně propuštěn a krátce nato zemřel. Předmětem kontroverzí se později stalo, že byl spolu s dalšími 13 odsouzenými obviněnými uložen ve svatyni Jasukuni.^[5]

Zdroj