Karl Wilhelm Diefenbach

Karl Wilhelm Diefenbach
autoportrét, 1895
autoportrét, 1895
Narození 21. února 1851
Hadamar
Úmrtí 15. prosince 1913 (ve věku 62 let)
Capri
Příčina úmrtí střevní neprůchodnost
Alma mater Akademie výtvarných umění v Mnichově
Povolání malíř
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karl Wilhelm Diefenbach (21. února 1851, Hadamar, Hesensko – 15. prosince 1913, Capri, Itálie) byl německý symbolistický malíř a předchůdce sociálního reformního hnutí (Lebensreform).

Život

Karl Wilhelm Diefenbach byl synem malíře a učitele kreslení Leonharda Diefenbacha. Byl velmi nadaným kreslířem, již od 13 let zastupoval svého otce jako učitel a v 17 letech dostal nabídku převzít učitelské místo na škole v Hadamaru. Nabídku odmítl a od roku 1870 pracoval jako projektant železniční společnosti, a pak ve fotografických salonech ve Frankfurtu a Koblenzi. V 19 letech se vrátil domů a opravoval akvarely svého otce určené k prodeji, kreslil a maloval, mimo jiné církevní obrazy v gotickém stylu. Roku 1872 dostal práci u mnichovského dvorního fotografa Josefa Alberta, získal řadu významných společenských kontaktů a udělal přijímací zkoušky na Akademii, kde uznali jeho talent a odpustili mu školné. Získal také finanční podporu ministerstva a vévody z Nassau. Během studia pracoval jako retušér v mnichovské fotografické a litografické dílně Franze Hanfstaengla a již 21 letech byl úspěšným malířem a prodával svá díla. Byl inspirován Arnoldem Böcklinem a Franz von Stuckem.

Roku 1873 onemocněl tyfem a po operaci vředů v podpaží mu částečně ochrnula pravá ruka. Pod vlivem lékaře a zastánce přírodní léčby, Arnolda Rikliho, a propagátora vegetariánství, teologa Eduarda Baltzera, uvěřil že se uzdraví vegetariánskou stravou a změnou životního stylu. Po zotavení se vrátil aby dokončil studia v Mnichově, ale školu brzy opustil a v letech 1874-76 vydělával nejprve jako ilustrátor dětských knih a kopista obrazů, později se stal uznávaným tvůrcem portrétů. Roku 1882 dostal zakázku na portrét Richarda Wagnera určenou pro bavorského krále Ludvíka II.

Jeho příklon k alternativnímu životnímu stylu se odehrál postupně. Roku 1875 zemřeli oba rodiče a Karl žil nějaký čas se svou mladší sestrou Elisabeth, se kterou si nerozuměl a postupně se odklonil od církve i společnosti. Podle Heckera mohla být příčinou změny jeho duševního stavu syfilis, kterou lékaři léčili rtutí.[1]

Oženil se se sestrou, která se o něj starala během nemoci, a ve svatební den 10. února 1882 se odešel modlit při západu slunce na horu Hohenpeißenberg, kde zažil zjevení, které změnilo jeho život.

Karl Wilhelm Diefenbach, Frage an die Sterne 1898

V osobním manifestu "Sonnen-Aufgang" pak Diefenbach popisuje "základní zlo" své doby: chamtivost, zaslepenost kněží, lékařskou praxi, spěch. Domníval se, že lidstvo ničí sebe i zemi, odmítl Boha a požadoval návrat zpět k "Božské matce přírodě".[2] Oblékl si roucho a sandály a stal se apoštolem reforem, které zahrnovaly život v harmonii s přírodou, odklon od jakéhokoli náboženství, pacifismus, nudismus, vegetariánství a odmítnutí monogamie. Své teze představil nejprve v Mnichově, kde vystupoval nahý a byl dvakrát vězněn a pokutován. Policie jeho shromáždění zakázala a přiměla ho, aby se přestěhoval se do opuštěného domku v lomu u Höllriegelskreuth (vídeňský okrsek Ober Sankt Veit). Diefenbach se stal prvním německým umělcem - prorokem.

Dieffenbach byl nejpozději od roku 1881 obeznámen s panteistickou filosofií teologa, zastánce vegetariánství a prvního prezidenta otevřených náboženských komunit Eduarda Baltzera a také s filozofií zakladatele německého hnutí volnomyšlenkářů Carl Scholla. Jeho prvním žákem a následovníkem se stal mladý malíř Hugo Höppener, kterému dal jméno Fidus. V roce jejich společné práce vznikl rozměrný vlys "Per aspera ad astra". Fidus publikoval kresby v časopisu Die Schönheit, který se stal ikonou hnutí naturistů. Roku 1889 byl Diefenbach pozván do Monaka a uspořádal zde výstavu, která sklidila nadšené kritiky. Koncem roku se ale jeho manželka, utrápená životem v Höllriegelskreuth, pokusila ho otrávit a odešla od něj s dětmi. Malíř pak s pomocí kruhu přátel, k nimž patřili pacifistka Bertha von Suttner a publicista Michael Georg Conrad odešel do Walfrathausen poblíž Dorfen, kde v prázdné vile založil komunu nazvanou "Humanitas - dílna pro víru, umění a vědu"

Karl Wilhelm Diefenbach - Il Tramonto

V ní se postupně vystřídalo asi 24 osob, včetně Gusto Gräsera. Později byla modelem pro Gräserovo sídlo Monte Verità u Ascony. V komuně žil několik měsíců i František Kupka, jeho přítel a propagátor Egona Schieleho, kritik umění Arthur Roessler nebo německý spisovatel a bojovník za práva zvířat Magnus Schwantje.

V roce 1892 uspořádal Diefenbach velkou výstavu svých obrazů ve Vídni, která mu zajistila slávu, pochvalné kritiky a vysokou návštěvu, a také pozvání ke dvoru císaře Františka Josefa. Pro neshody s vedením rakouského Kunstvereinu o své obrazy přišel. Roku 1895 odcestoval k Lago di Garda a odtud do Egypta, kde kreslil chrámy a egyptské památky. Roku 1897 se vrátil do Vídně, aby získal zpět své obrazy a v následujícím roce (1898) uspořádal výstavu v Monaku. Ve Vídni se Diefenbach seznámil s Jörgem Lanzem von Liebenfels, ředitelem časopisu "Ostara" a stal se jedním ze služebníků Řádu Nových templářů. Po čase byl vystaven útokům tisku a pronásledování ze strany úřadů a roku 1899 se rozhodl vrátit do Egypta. Bez finančních prostředků uvázl v opuštěné pevnosti v Terstu, kde vytvořil 70metrový vlys pro transoceánský parník Franz Ferdinand Este. Nakonec roku 1900 definitivně přesídlil na Capri. Zde roku 1913 zemřel ve věku 62 let.

Jednou z příčin nezdaru Dieffenbachova společenství byl jeho vztah k ženám a odmítání monogamie. Žil celkem třikrát v bigamii a působil tak četná vnitřní napětí. K ostatním členům se ale choval autoritářsky. Komuna se nakonec rozpadla a skončila v dluzích.

Malíř v Německu upadl v zapomnění a obrazy ponechané v jeho ateliéru na Capri byly až roku 1931 přemístěny do Certosa di San Giacomo di Capri, kde byly v následujících letech poškozeny a zčásti rozkradeny. Od roku 1960 se o jeho pozůstalost staral vnuk Fridolin von Spaun (1901–2004) a inicioval vznik Diefenbachových muzeí v Hadamaru a na Capri (1974) nebo výstavu díla v Mnichově (2009–2010)[3].

Známá díla

  • Per aspera ad astra (Vídeň 1893). 68 m dlouhý vlys, od roku 1988 v Městském muzeu v Diefenbachově rodišti Hadamaru (Hadamar Schloss)

Výstavy (výběr)

  • 1889 Kunstgewerbehall, Monako
  • 1891 Galerie Löwengrube, Monako
  • 1891 Österreichische Kunstverein, Vídeň
  • 2003 Galerie Konrad Bayer, Mnichov
  • 2009/2010 Villa Stuck, Mohr-Villa Freimann, Mnichov
  • 2011 Villa Hermes, Vídeň

Odkazy

Reference

  1. ↑ Hubert Hecker: Karl Wilhelm Diefenbach. www.fjls.de [online]. [cit. 2015-07-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-07-24. 
  2. ↑ Galleria d'arte Thule, Harm Wulf: Karl Wilhelm Diefenbach
  3. ↑ Villa Stuck, Mnichov, Karl Wilhelm Diefenbach, 2009-2010. www.emmet.de [online]. [cit. 2015-07-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-24. 
  • Článek byl přeložen z německé Wikipedie s využitím textu Huberta Heckera, Harma Wulfa a dalších odkazů.

Literatura

  • Pamela Kort, Umělci a proroci / Artists and prophets, Národní galerie v Praze 2015, ISBN 978-80-7035-584-8
  • Hermann Müller (Hrsg.): Himmelhof. Urzelle der Alternativbewegung, Wien 1897–1899; eine Geschichte der Lebensgemeinschaft „Humanitas“ um Karl Wilhelm Diefenbach in Wien. Umbruch-Verlag, Recklinghausen 2012, ISBN 978-3-937726-08-3 (EA 2011)
  • C. Wagner, H. Müller, N. Smolik, M. Schuster; Karl Wilhelm Diefenbach: (1851–1913) Lieber sterben, als meine Ideale verleugnen!, 2011
  • Michael Buhrs (Hrsg.): Karl Wilhelm Diefenbach (1851–1913). „Lieber sterben als meine Ideale verleugnen!“. Edition Minerva, München 2009, ISBN 978-3-938832-58-5. (Katalog der gleichnamigen Ausstellung, Villa Stuck, 29. Oktober 2009 bis 17. Januar 2010)
  • Brigitte Fingerle-Trischler (Hrsg.): Naturpropheten in Freimann. Gusto Gräser, Bruno Wersig und die Wirkung von Karl Wilhelm Diefenbach „aufrichtig und unentwegt geradeaus“. Mohr-Villa Freimann, München-Freimann 2010. (Katalog der gleichnamigen Ausstellung im Kulturzentrum Mohr-Villa, 8. Januar bis 12. März 2010)
  • Karl Wilhelm Diefenbach: Per aspera ad astra. Schattenfries und Dichtung "Seines Lebens Traum & Bild". 2. Auflage. Umbruch-Verlag, Recklinghausen 2007, ISBN 978-3-937726-01-4.
  • Claudia Wagner, Der Künstler Karl Wilhelm Diefenbach (1851–1913) - Meister und Mission. Mit einem Werkkatalog aller bekannten Ölgemälde. Dissertation, 2005
  • Claudia Wagner: Der Künstler Karl Wilhelm Diefenbach (1851–1913). Meister und Mission. Mit einem Werkkatalog aller bekannten Ölgemälde. Dissertation am Fachbereich Kunstgeschichte der Freien Universität Berlin, 2005.
  • Hermann Müller (Hrsg.): Meister Diefenbachs Alpenwanderung. Ein Künstler und Kulturrebell im Karwendel 1895/1896. Umbruch-Verlag, Recklinghausen 2004, ISBN 3-937726-00-4.
  • Geoff Eley, James Retallack (Hrsg.): Wilhelminism and its Legacies. German Modernities, Imperialism, and the Meanings of Reform, 1890–1930. Essays for Hartmut Pogge von Strandmann. Berghahn, New York 2003, ISBN 1-57181-223-7.
  • Claudia Hammer: Karl Wilhelm Diefenbach, 1851–1913 per aspera ad astra. Galerie Konrad Bayer, München 2003 (Katalog der gleichnamigen Ausstellung 27. Juni bis 26. Juli 2003).
  • Kai Buchholz u.a. (Hrsg.): Die Lebensreform. Entwürfe zur Neugestaltung von Leben und Kunst um 1900. Verlag Haeusser, Darmstadt 2001, ISBN 3-89552-077-2 (2 Bände).
  • Manuela Schiano: K. W. Diefenbach. Un artista senza patria. Dissertation, Università Federico II, Neapol 2001.
  • Janos Frecot, Jonas Geist, Diethart Kerbs: Fidus, 1868–1948. Zur ästhetischen Praxis bürgerlicher Fluchtbewegungen. Rogner und Bernhard bei Zweitausendeins, München 2000, ISBN 3-8077-0359-4.
  • Michael Grisko (Hrsg.): Freikörperkultur und Lebenswelt. Studien zur Vor- und Frühgeschichte der Freikörperkultur. kassel university press, Kassel 1999, ISBN 3-933146-06-2.
  • Stefan Kobel: Karl Wilhelm Diefenbach. Der Maler als Gesamtkunstwerk. Magisterarbeit, Universität Düsseldorf 1997.
  • Giancarlo Alisio (Hrsg.): Karl Wilhelm Diefenbach 1851–1913. Dipinti da collezioni private. Electa Napoli. Edizioni La Conchiglia, Neapol 1995, ISBN 88-435-5207-4.
  • Silvana Todisco: K. W. Diefenbach. Omnia vincit ars. Electa Napoli, Neapol 1988
  • Paul von Spaun (Hrsg.): Zum Fall Diefenbach. Triest 1899.

Externí odkazy

Zdroj