Karel Teige

Karel Teige
Toyen a Karel Teige v roce 1925
Toyen a Karel Teige v roce 1925
Narození 13. prosince 1900
Praha-Nové Město
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 1. října 1951 (ve věku 50 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbení Vyšehradský hřbitov [1]
Povolání spisovatel, jazykovědec, fotograf, novinář, literární kritik, architekt, překladatel, designér, teoretik umění a architektonický teoretik
Politická příslušnost Komunistická strana Československa
Rodiče Josef Teige
multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Zleva Toyen, Jindřich Heisler a Karel Teige, rok 1940
Rukopisný lístek Karla Teigeho adresovaný mamince poslaný z Paříže, 1924

Karel Teige (13. prosince 1900 Praha – Nové Město[2] – 1. října 1951 Praha) byl český levicově orientovaný kritik a teoretik umění, výtvarný umělec, publicista a překladatel z francouzštiny. Jako teoretik a vůdčí osobnost československé meziválečné avantgardy zasáhl do téměř všech uměleckých odvětví – od architektury, přes výtvarné umění, divadlo, film, fotografii, typografii až k literatuře. Podílel se na vzniku a formování poetismu a ovlivnil také české přijetí surrealismu.

Životopis

Narodil se do rodiny historika a hlavního archiváře města Prahy dr. Josefa Teigeho (1862–1921). Obecnou školu nenavštěvoval, absolvoval ji soukromě v letech 1907–1911, stejně jako jeho o tři roky mladší sestra Hana.[3] Velkou část svého dětství prožil v rodinné vile v Neveklově, kam se vracel i o prázdninách.[4] Od roku 1911 studoval na reálném gymnáziu v Křemencově ulici v Praze, mezi jeho spolužáky zde mimo jiné patřili Vladislav Vančura, Adolf Hoffmeister a Alois Wachsman.[5] Po maturitě (1919), začal studovat dějiny umění na filozofické fakultě Karlovy univerzity, kde navštěvoval mimo jiné také přednášky profesorů Karla Chytila, Františka Drtiny, F. X. Šaldy a Vojtěcha Birnbauma.[6] Studium ukončil roku 1923, po válce se pokusil získat doktorát, nicméně nedostavil se ke složení malé rigorózní zkoušky.[7]

V roce 1920 byl spoluzakladatelem a stal se vůdčí osobností Devětsilu, v němž se věnoval umělecké teorii a propagoval proletářské umění. Situace v Devětsilu se však brzy změnila (1924) a Teige se podílel na vzniku poetismu, pro nějž psal v Devětsilu manifesty. V letech 1927–1930 redigoval ReD (Revue Devětsilu), dále působil jako výtvarný referent Času (1919–1921), Ruchu (1919), Práva lidu (1919–1922), Kmene (1919), Lidových novin (1919), Června (1921) a Československých novin (1922). Stál také u zrodu Osvobozeného divadla.[8] V letech 1929–1930 přednášel jako hostující docent sociologie architektury a estetiky na uměleckoprůmyslové škole Bauhaus v Dessau. Ve stejné době se podílel na založení Levé fronty. Roku 1934 se stal členem Skupiny surrealistů v ČSR, ve které působil jako její teoretický mluvčí. Koncem 30. let patřil ke kritikům stalinského režimu v SSSR. V posledním období svého života byl po únoru 1948 izolován od kulturního života a vystaven neustálým útokům.

Okolnosti úmrtí

André Breton v monografii o malířce Toyen uvedl, že si Karel Teige vzal jed ve chvíli, kdy byl zatýkán, a že jeho žena se ihned poté zabila skokem z okna. Jaroslav Seifert tuto zkazku vyvrací a uvádí jako příčinu smrti přepracování a srdeční problémy. Potvrzuje však, že Teigeho žena poté, co obdržela zprávu od Teigeho milenky o jeho smrti, spálila všechnu Teigovu korespondenci a sama se pak otrávila plynem.[9] Karel Teige zemřel na srdeční infarkt 1. října 1951. V následujících dnech spáchaly sebevraždu obě jeho ženy – životní družka Josefina Nevařilová (2. října) i dlouholetá milenka Eva Ebertová (12. října).[10]

„ Osudného říjnového dne, protože dlouho nepřicházel, rozhodla se slečna E., že mu vyjde naproti. Čekala marně. Cestou se minuli. Teprve když se vracela, našla Teiga na refýži u Arbesova náměstí. Opíral se o litinový sloup a volal na ni. Jeho obličej byl zkřiven bolestnou křečí. Byla to už tvář poznamenaná smrtí. S námahou dopravila ho do svého bytu. Chůze už působila jen trýzeň. V bytě usedl a bylo mu těžko a zle. Spěchala zavolat lékaře. Chvíli to trvalo, než lékaře dostihla. Když se vrátila, byl Teige mrtev. “
—  Jaroslav Seifert [11]

Dílo

Karel Teige se po celý svůj život věnoval typografii, upravil množství knih a příležitostných tiskovin pro tehdejší přední nakladatelství. Byl především teoretikem a historikem umění, formuloval principy avantgardní estetiky a sám se také na umělecké tvorbě podílel. Ve 30. letech se jako hlavní teoretik Skupiny surrealistů věnoval promýšlení teorie vnějšího a vnitřního modelu.[12] V letech 1939–1951 pracoval na knize Fenomenologie moderního umění, která měla zachytit vývoj umění od Francouzské revoluce po současnost. Dvě části knihy vyšly posmrtně roku 1966 pod názvem Vývojové proměny v umění. Od roku 1948 se podílel na přípravě pětisvazkové encyklopedie o českém moderním umění.

Studie

  • Stavba a báseň. Umění dnes a zítra 1919–1927. Praha 1927
  • Svět, který se směje, Praha 1928
  • Svět, který voní, Praha 1930
  • Surrealismus proti proudu, Praha 1938 (Surrealistická skupina odpovídá Vítězslavu Nezvalovi, Juliu Fučíkovi, J. Rybákovi, Ladislavu Štollovi aj.)
  • Jarmark umění, Praha 1964
  • Svět stavby a básně (Studie z 20. let), Výbor z díla I, ed. J. Brabec, V. Effenberger, K. Chvatík, R. Kalivoda, Československý spisovatel, Praha 1966
  • Zápasy o smysl moderní tvorby (Studie z 30. let), Výbor z díla II, ed. J. Brabec, V. Effenberger, Československý spisovatel, Praha 1969 (téměř celý náklad zničen)
  • Osvobozování života a poezie (Studie ze 40. let), Výbor z díla III, ed. J. Brabec, V. Effenberger, Aurora, Praha 1994

Vědecké práce

  • Archipenko, Praha 1923
  • Jan Zrzavý, Praha 1923
  • Soudobá mezinárodní architektura, Praha 1928
  • Sovětská kultura, Praha 1928
  • Moderní architektura v Československu, Odeon Praha 1930, anglicky a francouzsky 1947
  • Nejmenší byt, Praha 1932
  • Zahradní města nezaměstnaných, Praha 1933
  • Architektura pravá a levá, Praha 1934
  • Vývoj sovětské architektury, 1936
  • Vladimír Majakovskij, Praha 1936
  • Štyrský a Toyen, Praha 1938 (s Vítězslavem Nezvalem)
  • Moderní fotografie v Československu, Praha 1947 (též německy)
  • Jindřich Štyrský, Praha 1948 (zakázáno, vyšlo v ineditním sborníku Znamení zvěrokruhu 1951)
  • Vývojové proměny v umění, ed. V. Effenberger, 458 s., NČSVU – Nakladatelství československých výtvarných umělců Praha 1966
  • Sociologie architektury

Typografie

Další z oblastí, kterou Karel Teige teoreticky i prakticky obohatil byla knižní typografie.

  • Knižní vydání Nezvalovy Abecedy byl výjimečný výsledek spolupráce v oblasti knižní tvorby, na které se podíleli Vítězslav Nezval (verše), Karel Teige (typografie) a Milča Mayerová (taneční kompozice na téma písmen abecedy). Knihu vydalo v roce 1926 nakladatelství Jan Otto v Praze.[13]

Výstavy

  • 2023 Karel Teige: Deníky 1912–1925, Muzeum literatury, Praha, 17. května – 17. září 2023[14]

Citáty

  • V novém světě je nová funkce umění. Není třeba, aby bylo ornamentem a dekorací života, neboť krásu života, holou a mocnou, netřeba zastírati a hyzditi dekorativními přívěsky. Není třeba umění ze života a pro život, ale umění jakožto součást života. (1922)
  • Bývá-li surrealismus charakterizován jako magický realismus, je tím dost přesně vystižena povaha jednoho z jeho hlavních aspektů. (Karel Teige nad fotografiemi českého surrealisty Jindřicha Štyrského)
  • Život je trpký a ženy drahé. (původně francouzský citát "La vie est amère et les femmes sont chères" Karel Teige používal rád – např. v komunikaci s Emou Linhartovou, ženou Evžena Linharta)

Odkazy

Reference

  1. ↑ hrob Karla Teigeho na Vyšehradském hřbitově v Praze. 212.47.2.130 [online]. [cit. 2019-04-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-04-06. 
  2. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost při kostele Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici na Novém Městě pražském
  3. ↑ EFFENBERGER, Vratislav. Nové umění. In: TEIGE, Karel. Výbor z díla I. Svět stavby a básně. Studie z dvacátých let. Praha: Československý spisovatel, 1966. S. 575.
  4. ↑ ZIZLER, Jiří. Karel Teige [online]. Slovník české literatury, rev. 2006-8-28 [cit. 2009-06-19]. Dostupné online. 
  5. ↑ DAČEVA, Rumjana. Chronological overview of Teige's life. In: DLUHOSCH, Eric; ŠVÁCHA, Rostislav. Karel Teige/1900-1951. L'Enfant Terrible of the Czech Modernist Avant-Garde. Cambridge (Massachusetts): MIT Press, 1999. S. 348.
  6. ↑ DAČEVA, Rumjana. Chronological overview of Teige's life. In: DLUHOSCH, Eric; ŠVÁCHA, Rostislav. Karel Teige/1900-1951. L'Enfant Terrible of the Czech Modernist Avant-Garde. Cambridge (Massachusetts): MIT Press, 1999. S. 349.
  7. ↑ DAČEVA, Rumjana. Chronological overview of Teige's life. In: DLUHOSCH, Eric; ŠVÁCHA, Rostislav. Karel Teige/1900-1951. L'Enfant Terrible of the Czech Modernist Avant-Garde. Cambridge (Massachusetts): MIT Press, 1999. S. 379.
  8. ↑ Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, 247 s. Týž: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, 216 s. Týž: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Blíže in: [1]
  9. ↑ Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, Československý spisovatel Praha, 1982, str. 590–593
  10. ↑ DAČEVA, Rumjana. Chronological overview of Teige's life. In: DLUHOSCH, Eric; ŠVÁCHA, Rostislav. Karel Teige/1900-1951. L'Enfant Terrible of the Czech Modernist Avant-Garde. Cambridge (Massachusetts): MIT Press, 1999. S. 382.
  11. ↑ Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, Československý spisovatel Praha, 1982, str. 593
  12. ↑ Karel Teige, Vnitřní model, Kvart 4, 1945-46, s. 149-154
  13. ↑ Nezval, Teige, Meyerová: Abeceda (foto knihy, komentář španělsky)
  14. ↑ Blíží se vernisáž výstavy Karel Teige: Deníky 1912-1925 - Památník národního písemnictví. pamatniknarodnihopisemnictvi.cz [online]. [cit. 2023-05-18]. Dostupné online. 

Literatura

  • Rea Michalová, Karel Teige: Kapitán avantgardy, 600 s., KANT Praha 2016, ISBN 978-80-7437-171-4
  • Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008), Sv. 2, s. 1503–1506, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
  • Jiří Brabec, Jan Lopatka, Jiří Gruša, Slovník zakázaných autorů, SPN Praha 1991
  • Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, Československý spisovatel Praha, 1982, str. 30, 168, 244–7, 252, 259–262, 281, 294, 303, 329, 339, 341, 344, 347, 417–9, 585–593
  • Slovník českých spisovatelů 20. století, Československý spisovatel Praha, 1985

Související články

Externí odkazy

Zdroj