Kamil Hilbert

Kamil Hilbert
Narození 12. února 1869
Louny Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 25. června 1933 (ve věku 64 let)
Praha ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbení Vyšehradský hřbitov
Vzdělání Akademie výtvarných umění ve Vídni
Alma mater Akademie výtvarných umění ve Vídni
Povolání architekt
Rodiče JUDr. Petr Pavel Hilbert otec
Karolina Hilbertová-Reifová matka
Příbuzní Jaroslav Hilbert bratr
Hnutí historismus
Významná díla dostavba katedrály sv. Víta
Podpis Podpis
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kamil Hilbert (12. února 1869 Louny[1]25. června 1933 Praha[2]) byl český architekt, věnoval se především rekonstrukcím církevních budov, jeho nejvýznamnějším dílem je dostavba Svatovítské katedrály.

Byl jedním z posledních českých architektů, který se vyškolil ve Vídni, a to na vídeňské Akademii výtvarných umění v letech 1891–95 u prof. Fleischera. V době, kdy končil svá vídeňská studia, přerod vídeňského odborného prostředí k secesi nebyl ještě uzavřen. Jeho produkce je proto volnější a odvážnější a z celého jeho projevu je zřejmá větší sebedůvěra a velkorysost. Speciální škola prof. Lunze na vídeňské akademii mu vštípila dokonalou znalost historických slohů, ze kterých námětově čerpal po celé své tvůrčí období a která ho předurčila k cestě architekta – památkáře. V katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze je umístěna jeho bysta.

Životopis

Kamil Hilbert, syn právníka a dlouholetého lounského starosty Petra Pavla Hilberta a malířky Karoliny Hilbert-Reifové, se narodil 12. února 1869 v Lounech. Jeho bratr byl dramatik a spisovatel Jaroslav Hilbert. Nejdříve navštěvoval plzeňskou Vyšší průmyslovou školu, po ukončených studiích na vídeňské Akademii výtvarných umění působí v Praze, v letech 1896–1899 v rodných Lounech, kde projektoval několik historizujících staveb v Poděbradově ulici. V červnu 1899 po odchodu Josefa Mockera byl ustanoven vedoucím stavitelem Svatovítské katedrály v Praze, kterou dokončil až v roce 1929. Za tuto úspěšnou dostavbu získal čestný doktorát ČVUT v Praze a byl jmenován řádným členem České akademie věd a umění. Jeho kamenná podobizna je umístěna pod velkou rosetou v průčelí Svatovítské katedrály. Kromě této dostavby projektoval řadu dalších staveb a rekonstruoval množství význačných architektonických památek. Zemřel 25. června 1933 v Praze a je pohřben na vyšehradském Slavíně.

Dílo

Bysta Kamila Hilberta od Bohumila Kafky v triforiu katedrály sv. Víta

Stěžejním dílem Kamila Hilberta byla bezesporu novogotická dostavba katedrály sv. Víta na Pražském hradě, jíž věnoval třicet let svého plodného života. Na rozdíl od svého předchůdce Josefa Mockera se jeho dostavby opíraly o vědecký výzkum (ve smyslu teorií Aloise Riegla a Maxe Dvořáka) a byly realizovány citlivě s respektováním všech památkových hodnot. Při restaurování památek dokázal důsledně uplatňovat tvorbu soudobých špičkových výtvarných umělců. Projektoval však i řadu novostaveb v citlivém historizujícím pojetí, zejména novogotickém a secesním, mimo jiné i své letní sídlo Vilu Luisu (zvanou též Hilbertova vila) v Babylonu u Domažlic. Věnoval se architektuře i vědecky a podílel se na soupisu uměleckých památek.

Kamil Hilbert a Josef Mocker pod rosetou na průčelí katedrály sv. Víta

Kromě dostavby Svatovítské katedrály vyvíjel širokou restaurátorskou činnost, zejména při rekonstrukcích sakrálních staveb:

Ocenění díla

Informační panel - Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze

Spisy

  • PODLAHA, Antonín; HILBERT, Kamil. Soupis památek historických a uměleckých v království Českém od pravěku do počátku XIX. století. Král. hlavní město Praha: Hradčany. I, Metropolitní chrám sv. Víta. Praha: Česká akademie věd a umění, 1906. Dostupné online. 

Odkazy

Reference

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u sv. Víta, sign. VÍT Z9, s. 240. Dostupné online.
  3. Významné osobnosti, jímž byl udělen čestný doktorát ČVUT v Praze. www.cvut.cz [online]. [cit. 2013-01-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-11-04. 

Literatura

Externí odkazy

Zdroj