K-1 (sport)

K-1
Základní údaje
Právní forma Soukromá společnost
Datum založení 1993[1]
Zakladatel Kazuyoshi Ishii[2]
Sídlo Tokio, Japonsko
Adresa sídla Tokio, Japonsko
Klíčoví lidé Sadaharu Tanikawa (prezident)
Charakteristika firmy
Rozsah působení celosvětově
Identifikátory
Oficiální web www.k-1.co.jp/en
Některá data mohou pocházet z datové položky.
K-1 World Grand Prix 2007 v Hongkongu

K-1 je mezinárodní kickboxerská organizace se sídlem v Tokiu v Japonsku, která byla založen Kazuyoshi Ishiim. K-1 kombinuje techniky z Muay Thai, Karate, Taekwondo, Savate, San Shou, kickboxingu a mnoho dalších bojových umění.[2] Pravidla jsou podobná těm z kickboxu, byla však zjednodušena, aby podporovala vzrušující zápasy, které mohou skončit knockoutem.[3] Zásadním rozdílem mezi K-1 a kickboxingem je používání kolen, povoleno v K-1, ale ne v kickboxingu.

Jsou zde K-1 regionální eliminační turnaje, ve kterých se zápasníci K-1 kvalifikují pro K-1 World Grand Prix, spolu s K-1 Fighting Network událostmi zaměřené na rozvoj nových talentů v mezinárodním měřítku, a je zde také 70 kg (154 lb) Middleweight divize zvaná K-1 MAX ("Middleweight Artistic Xtreme"). V roce 2007, K-1 představila dva nové titulové pásy oddělené od K-1 World GP Champions, Supertěžká váha pro bojovníky nad 100 kg/200 lbs a Supertěžká váha pod 100 kg/156-220 lbs.

Historie

Předchůdce K-1 seidokaikan karate bylo založeno v roce 1980 Kazuyoshi Ishii, bývalý kyokushin karate praktikant, který vytvořil jeho vlastní organizaci na pomoc nejlepším stand-up bojovým uměním. Seidokaikan uspořádal několik úspěšných výzev proti jiným bojovým uměním, původně s použitím pravidel založených na pravidlech Kyokushin karate, ale postupně se přizpůsobují a blíží pravidlům kickboxingu. V roce 1993 založil pan Ishii K-1 organizaci výhradně jako kickbox organizaci, úzce spolupracující, zároveň nezávisle na Seidokaikanu.[4]

K-1 Grand Prix

Po celý rok je šest K-1 World Grand Prix turnajů a čtyř hlavních K-1 MAX událostí. Vítězové postoupí do K-1 a K-1 MAX WGP konečné eliminace konající se v Osaka Dome, Japonsku. Odtud se osm top zápasníků zúčastní v K-1 GP finále pořádané v Tokyo Dome, Japonsku. Každým rokem jsou zde desítky dalších K-1 kvalifikačních turnajů po celém světě. Dosud se K-1 události konaly v 38 zemích z celého světa.

Seznam zemí, ve kterých se K-1 události konaly

Kvalifikace a postup

Systém K-1 se čas od času mění, jako reakce na rostoucí popularitu v různých částech světa.

Na začátku, K-1 série byla jediným turnajem v Japonsku s bojovníky účastněných na základě pozvání. K-1 se nyní rozšířila do všech částí světa a byla rozdělena do předběžné Grand Prix-s, Fighting Network a kvalifikace. Existuje šest regionálních GPs na všech kontinentech (s výjimkou Afriky a Antarktidy) a všechny z nich mají právo vyslat vítěze k závěrečné kvalifikaci. Příprava je organizována v zemích s menší návštěvností a zahrnuje turnaje, odkud vítězové postupují do regionálního GPs.

K-1 se pokoušela získat si oblibu v USA držením dvou Gps, avšak jen pár Američanů se dostalo do finále. V roce 2006 se jeden z amerických Gps přesídlil do Aucklandu na Nový Zéland. Dále K-1 GP v Paříži ztratila své kvalifikační právo ve prospěch Amsterdamu.

Konečná eliminace je událost, kde 16 účastníků soutěží o 8 finálních míst. Seřazení se skládá z 6 nových vítězů GP, osm finalistů z předešlého roku plus dva bojovníci vybraní K-1 organizací. V roce 2006 zde byly nějaké drobné úpravy protože Peter Aerts byl nahrazen Glaube Feitosou, který dosáhl finálního utkání, proto byl zařazen v roce 2006 do Konečné eliminace.

V posledních letech se jedná o velké zklamání od K-1, má to co do činění z chybných rozhodnutí porotců, co se týče bodování jednotlivých zápasníků. Často se to děje ke zvýhodnění japonským bojovníkům, i když je zápas mezi dvěma nejaponskými zápasníky, je uděláno spoustu chyb v bodování.

Postup

Obvykle bojovníci z eliminace (16 bojovníků, 8 zápasů) super bojů jsou spárované kresbou. Tato událost je kombinována s ceremonií, kde si bojovníci ze skleněné mísy vytahují míčky s čísly. Míčky jsou označeny číslicemi od 1 do 8, stanovující jejich pořadí. Ten s číslem 1 si vybere jako první "prázdnou" sekci. Tento postup se opakuje, dokud si všichni zápasníci nevyberou svého prvního čtvrtfinálového soupeře.

Pravidla

  • Každý zápas je na 3 nebo 5 kol, každé kolo trvá 3 minuty
  • Zápas může být ukončen knockoutem, technickým knockoutem, rozhodnutím poroty, diskvalifikováním, nerozhodně
  • Oba rozhodčí a doktor mají plnou moc na ukončení zápasu
  • Zápas je bodován třemi porotci na základě desetibodového systému (vítěz každého kola získá 10 bodů, a poražený získá 9 nebo méně)
  • Pravidlo 3 knockdownů (3 knockdowny v jednom kole znamenají technický knockout)
  • Stojící osm (rozhodčí musí napočítat do 8 na všech knockdownech)
  • Zápasník může být zachráněn pouze zvonkem v posledním kole

K-1 eliminační turnaje:

  • Každý zápas trvá 3 kola
  • Pravidlo 3 knockdownů se změní na pravidlo 2 knockdownů pro všechny zápasy krom finále

Zdroj: K-1 Website

Fouly

Následující akce v K-1 jsou považovány za fouly:[5]

  • Úder hlavou či loktem
  • Údery na zadní část hlavy (zátylek)
  • Užití wrestling nebo judo hody, škrcení a páky
  • Kousání, dušení protivníka
  • Údery na krk
  • Útočení na protivníka pokud je na zemi nebo se z ní právě zvedá
  • Držení se lan ringu
  • Hrubé nadávky na rozhodčího
  • Údery mezi třísla
  • Zavinění protivníkova pádu z ringu
  • Dobrovolné opouštění ringu v průběhu boje
  • Být pasivní (bez útoku), zahrnuje opakované držení a klinčování

Zápasník je penalizován následujícími způsoby:

  • Varování – ústní napomenutí rozhodčím
  • Upozornění – bojovník dostane žlutou kartu
  • Odpočet bodů – bojovník dostane červenou kartu

Dvě varování se mění na jedno upozornění. Dvě upozornění se mění na odpočet bodů, a tři odpočty bodů v jednom kole znamenají diskvalifikaci.

Červená karta se podá automaticky, pokud bojovník fauluje se zlými úmysly.

Seznam K-1 světových šampionů

  • K-1 World Grand Prix Šampioni
Rok Vítěz Poražený
1993 Chorvatsko Branko Cikatić Nizozemsko Ernesto Hoost
1994 Nizozemsko Peter Aerts Japonsko Masaaki Satake
1995 Nizozemsko Peter Aerts Francie Jérôme Le Banner
1996 Švýcarsko Andy Hug Jižní Afrika Mike Bernardo
1997 Nizozemsko Ernesto Hoost Švýcarsko Andy Hug
1998 Nizozemsko Peter Aerts Švýcarsko Andy Hug
1999 Nizozemsko Ernesto Hoost Chorvatsko Mirko "Cro Cop" Filipović
2000 Nizozemsko Ernesto Hoost Nový Zéland Ray Sefo
2001 Nový Zéland Mark Hunt Brazílie Francisco Filho
2002 Nizozemsko Ernesto Hoost Francie Jerome Le Banner
2003 Nizozemsko Remy Bonjasky Japonsko Musashi
2004 Nizozemsko Remy Bonjasky Japonsko Musashi
2005 Nizozemsko Semmy Schilt Brazílie Glaube Feitosa
2006 Nizozemsko Semmy Schilt Nizozemsko Peter Aerts
2007 Nizozemsko Semmy Schilt Nizozemsko Peter Aerts
2008 Nizozemsko Remy Bonjasky Maroko Badr Hari (diskvalifikován)
2009 Nizozemsko Semmy Schilt Maroko Badr Hari
2010 Nizozemsko Alistair Overeem Nizozemsko Peter Aerts
  • K-1 World MAX Šampioni
Rok Vítěz Poražený
2002 Nizozemsko Albert Kraus Thajsko Kaolan Kaovichit
2003 Japonsko Masato Nizozemsko Albert Kraus
2004 Thajsko Buakaw Por. Pramuk Japonsko Masato
2005 Nizozemsko Andy Souwer Thajsko Buakaw Por. Pramuk
2006 Thajsko Buakaw Por. Pramuk Nizozemsko Andy Souwer
2007 Nizozemsko Andy Souwer Japonsko Masato
2008 Japonsko Masato Ukrajina Artur Kyshenko
2009 Itálie Giorgio Petrosyan Nizozemsko Andy Souwer
2010 Itálie Giorgio Petrosyan Japonsko Yoshihiro Sato

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku K-1 na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Former K-1 promoter gets prison for tax dodge. Japan Times. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-05-29. (anglicky) 
  2. ↑ a b Tashiro, H., & Tyrangiel, J. (2001): Turning the martial arts into mondo mayhem Archivováno 23. 8. 2013 na Wayback Machine. TIME (September 3, 2001) [cit. 2010-04-01].
  3. ↑ www.k-1.co.jp [online]. [cit. 2011-05-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-03-03. 
  4. ↑ Maylam, J. (2001): K-1 hits the spot: Ultimate fighters pack a punch The Japan Times (October 21, 2001) [cit. 2010-04-01].
  5. ↑ www.k-1.co.jp [online]. [cit. 2011-05-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-08-09. 

Odkazy

Externí odkazy

Zdroj