Josef Vrana

Jeho Excelence
Msgre. ThDr. Josef Vrana
apoštolský administrátor olomoucký
Josef Vrana - náhrobek v katedrále svatého Václava
Josef Vrana - náhrobek v katedrále svatého Václava
Církev římskokatolická
Provincie moravská
Metropole Olomouc
Arcidiecéze olomoucká
Jmenování 28. února 1973
Nástupce sedisvakance, potom František Vaňák
Znak Znak
Svěcení
Kněžské svěcení 5. července 1928
Olomouc
světitel Stanislav Zela
Biskupské svěcení 4. března 1973
světitel Agostino Casaroli
1. spolusvětitel František Tomášek
2. spolusvětitel Štěpán Trochta
Osobní údaje
Země ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Datum narození 17. října 1905
Místo narození Stříbrnice u Kojetína, Rakousko-Uhersko
Datum úmrtí 30. listopadu 1987
Olomouc (82 let)
Místo úmrtí Olomouc, Československo
Místo pohřbení Katedrála svatého Václava v Olomouci, pod jižní věží
Národnost česká
Blízká osoba František Světlík (strýc)
Alma mater Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta v Olomouci
Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Jaroslav Vrana (17. října 1905 Stříbrnice u Kojetína[1] – 30. listopadu 1987 Olomouc) byl římskokatolický biskup, apoštolský administrátor olomoucké arcidiecéze (1973 – 1987). Kvůli značné vstřícnosti projevované vůči komunistické vládě a svému členství a později otevřené podpoře sdružení Pacem in terris je považován za kontroverzní postavu. Katolický disident Václav Benda dokonce nazval Vranu kolaborantem.[2]

Život

Josef Vrana vystudoval Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži (maturoval v roce 1924) a poté Bohosloveckou fakultu v Olomouci. V roce 1928 byl vysvěcen na kněze a poté se stal prefektem a v roce 1935 profesorem na rodném gymnáziu, kde působil až do jeho zrušení komunisty v roce 1950 (učil zeměpis a tělocvik).

Po roce 1950 působil postupně v duchovní správě v Roštíně, Zlíně (tehdy Gottwaldově), Velehradě (1954–1959) a Uherském Brodě (1959–1963). Poté přešel do Olomouce, kde se stal kanovníkem a kapitulním vikářem – toto povýšení dosažené zejména tlakem komunistických orgánů bylo výsledkem jeho povolnosti a ochoty přizpůsobit se požadavkům Státního úřadu pro věci církevní. Od roku 1964 spolupracoval se Státní bezpečností jako agent.[3]

V roce 1973 jej papež Pavel VI. na nátlak komunistické vlády jmenoval titulárním biskupem a apoštolským administrátorem olomoucké arcidiecéze. Vrana neměl nikdy plnou důvěru Vatikánu, který striktně odmítl jeho jmenování arcibiskupem olomouckým, které československá vláda navrhovala, souhlasil však s jeho jmenováním apoštolským administrátorem, pokud bude umožněno jmenovat spolu s ním i další biskupy.

Jako člen biskupského sboru Vrana prosazoval povolnost vůči vládě a podporoval sdružení Pacem in terris, v jehož řadách a předsednictvu zůstal i jako biskup, přestože byl jmenován výměnou za příslib, že SKD-PIT opustí. Zároveň se však snažil svědomitě plnit povinnosti správce arcidiecéze. Neměl důvěru ani ostatních biskupů a věřících, kteří jej z části považovali za zrádce, ani státu, který mu sice uděloval státní vyznamenání, na druhé straně ale omezoval jeho činnost a odposlouchával jeho telefony a kancelář.[4]

V říjnu 1975 obdržel čestný doktorát teologie od režimem ovládané Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Litoměřicích, katolická církev jej ale odmítla uznat.[5]

Opakovaně se dostával do střetů s mnohem méně poddajným pražským arcibiskupem Františkem kardinálem Tomáškem, zejména pak po roce 1982, kdy ignoroval dokument Kongregace pro klérus Quidam episcopi, který zakazoval kolaborantské hnutí Pacem in terris.[6]

Nedůstojný postoj biskupa Vrany ke státní moci nalezl i ohlas v undergroundové poezii:

„ V bělostné říze biskup Vrana

věří tak, jak mu věří strana.

Než trochu je mi s podivem,

že při mši svaté místo křížem

nežehná srpem a kladivem.

“
— Ivan Martin Jirous

[7][8]

Podle J. Vrany byla volně vytvořena fiktivní postava Rudolfa Havraje v románu Kateřiny Tučkové Bílá Voda (2022).

Odkazy

Reference

  1. ↑ Matriky - ACTA PUBLICA. www.mza.cz [online]. [cit. 2023-06-12]. Dostupné online. 
  2. ↑ BENDA, Václav. Znovu křesťanství a politika: jak dál po Velehradě?. In: BENDA, Patrik. Noční kádrový dotazník a jiné boje: Texty z let 1977-1989. Praha: Agite/Fra, 2009. ISBN 978-80-86603-85-8. S. 158–220.
  3. ↑ Archiv bezpečnostních složek. Registrační protokol operačních svazků, 1. zvláštní oddělení KS MV Ostrava, reg. č. 9976 [online]. [cit. 2011-01-20]. Dostupné online. 
  4. ↑ Vít ZATLOUKAL: Biskup Josef Vrana, Signály.cz, 17. 10. 2010 [cit. 15.06.15]. Dostupné online.
  5. ↑ Stejně jako další čestné doktoráty udělené z donucení kolaborujícím duchovním, jako byli Jozef Feranec, Štefan Onderko, Gejza Navrátil, Alexander Horák, Josef Plojhar a další; viz Stanislav Balík, Jiří Hanuš: Katolická církev v Československu 1945-1989; Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2007, ISBN 978-80-7325-130-7 (str. 137-138)
  6. ↑ Stanislav Balík, Jiří Hanuš: Katolická církev v Československu 1945–1989; Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2007, ISBN 978-80-7325-130-7 (str. 141)
  7. ↑ Magorovy labutí písně, básně z vězení ve Valdicích 1982-85 vyšlo také Magorova suma, S. 484, Praha 1998
  8. ↑ http://christnet.eu/clanky/5861/pet_bodu_o_krestanstvi_komunismu_a_dnesku.url

Literatura

  • ZBRANEK, Tomáš Benedikt. Životní příběh kontroverzního biskupa. Historický obzor, 2008, 19 (1/2), s. 32-34. ISSN 1210-6097.
  • ZBRANEK, Tomáš Benedikt. Před dvaceti lety zemřel kontroverzní biskup Josef Vrana. In: Střední Morava. Roč. 13, č. 25 (2007), Olomouc, s. 125–129.

Externí odkazy

Zdroj