Josef Antonín Háša

Josef Antonín Háša
Narození 25. listopadu 1902
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 17. září 1952 (ve věku 49 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolání podnikatel, filmový producent a divadelní ředitel
Děti Jan Háša 1. syn Pavel Háša 2. syn
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Antonín Háša, psáno také Haša[1] (25. listopadu 1902[2], Praha – 17. září 1952, Praha) byl český filmový producent, divadelní podnikatel a ředitel, zakladatel kabaretu Červené eso.

Život

Studium, první zaměstnání

Narodil se v Praze na Smíchově zámečníkovi Josefu Hášovi. Vystudoval reálné gymnázium a následně absolvoval abiturientský kurs na Obchodní akademii. Pak pracoval ve firmě Eta v Praze Vršovicích.

Divadlo

Režisér Jindřich Honzl jej seznámil s Janem Werichem krátce po prvním uvedení hry Vest Pocket Revue, kdy V+W hledali někoho, kdo by bych ochoten investovat do divadla.

V roce 1927 se tak stal Háša spolumajitelem Osvobozeného divadla[1]. Úvodní Hášův vklad činil 10.000 Kč a byl použit jako záloha na celoroční pronájem divadla v Umělecké besedě. Bylo pronajato na pátky, soboty a neděle v celé sezóně 1927/1928[3]. V Osvobozeném divadle působil od 15. září 1927 Háša oficiálně ve funkci administrativního (provozního) ředitele.

Osvobozené divadlo působilo zprvu v Umělecké besedě, později Háša zorganizoval přesun do Adrie na Václavském náměstí[4], kterou v září 1928 opouštěl Vlasta Burian a pak Háša našel působiště v novém obchodním paláci „U Nováků“ ve Vodičkově ulici[5], když přesvědčil majitele Josefa Nováka, aby jim pronajal divadelní prostory v budově. Divadlo mělo nejmodernější technické zařízení, dílny, pohodlné šatny a rozsáhlé zákulisí. Hlediště bylo schopné pojmout téměř tisíc lidí[6].

V Osvobozeném divadle působil Háša až do přelomu let 1931/1932.


Časopis

Byl současně majitelem a vydavatelem časopisu Osvobozeného divadla s názvem „Vest Pocket Revue“, který vyšel jako měsíčník v 7 číslech v období říjen 1929 až červen 1930. Časopis řídila Staša Jílovská, za redakci odpovídal Jan Mikota a tisk zajišťovala tiskárna Melantrichu[7].

Film

Jak rostl postupně zájem o hry V+W a Ježkovu hudbu, rozhodli se v roce 1931 pro natáčení filmů. V dubnu téhož roku byla zaregistrována veřejná filmová společnost VAW (V&W a spol.), jejímž prezidentem se stal Háša a hlavními podílníky Werich a Voskovec[8]. Háša měl dlouhodobé plány na natáčení několika filmů ročně. Společnost měla spolupracovat s francouzskou firmou Le Film Francais a pražskou společností konsorcia Gaumont-Franco-Film-Aubert. Prvním a nakonec jediným natočeným filmem byl Pudr a benzín, v režii Jindřicha Honzla. Film byl natáčen v pařížských ateliérech společnosti Gaumont a v exteriérech v Praze, Dobříši a v severních Čechách. Gaumont poskytl tehdy nejmodernější zvukový systém Radiocinema, umožňující také živé snímání zvuků okolního prostředí. Přes plánované natáčení v rozsahu pěti týdnů došlo ke značnému skluzu a Osvobozené divadlo tak zahájilo sezónu až v listopadu. Film měl premiéru 15. ledna 1932.

Po natočení filmu se firma ocitla v dluzích a exekuci a spory kolem vyúčtování nákladů vedly k trvalé roztržce mezi Hášou a dvojicí V+W a k odchodu Háši z Osvobozeného divadla na přelomu let 1931/1932[9]. Dluhy za natáčení musely být uhrazeny z tržby úspěšných her Golem a Caesar a V+W se museli nadále soustředit především na divadlo[10]. Protože se filmová společnost VAW rozpadla, další film dvojice V+W (Peníze nebo život) pak byl v roce 1932 pro Lloyd Film a AB Studio v Praze.

Červené eso

Po odchodu z Osvobozeného divadla založil v roce 1932 Háša „politický kabaret“ Červené eso, fungující v paláci ČTK, v nynější Opletalově ulici. V kabaretu působil také velký orchestr, hrající hot jazz. Kapelníkem byl E. F. Burian[11]. V kabaretu vystupovali mimo jiné také Ferenc Futurista a Jára Kohout. Kabaret ukončil svoji činnost z finančních důvodů v roce 1933.

Další působení

Po krachu Červeného esa se stal Háša propagačním pracovníkem v Melantrichu. Od roku 1938 byl pak ředitelem továrny na gramofonové desky Esta. Po odchodu z firmy v roce 1940 založil vlastní firmu Gramostudio v Havířské ulici v Praze (firma byla také krytím pro odbojovou činnost za války)[12]. Po válce jej ministr Kopecký jmenoval zmocněncem pro gramofonový průmysl. V roce 1946 se stal ředitelem národního podniku Gramofonový průmysl (předchůdce Supraphonu).

Na začátku roku 1949 založil v suterénních prostorách budovy ČTK v Opletalově ulici v Praze Divadlo hudby[13].

Rodina, smrt

Měl dva syny – Pavla Hášu (1929–2009), scenáristu a režiséra, manžela herečky Květy Fialové a MUDr. Jana Hášu (1925–1998), internistu v pražské Vojenské nemocnici, u kterého se léčil také Jan Werich[12].

Josef Antonín Háša zemřel v září 1952 na rakovinu[12].

Zajímavosti

  • Na svatbě Jana Wericha dne 1. 7. 1929 byl Háša jedním ze svědků (druhým byl Voskovec).
  • Háša si spolu s Jindřichem Štyrským a s Toyen zřídil v pasáži „U Nováků“ módní studio „Togo“. Stříkací metodou zde zdobili jemné textilie – šály, šátky, dámské prádlo a kravaty[14],[15]
  • Háša plánoval využít časopis Vest Pocket Revue také pro předpremiérové kampaně. Chtěl vyvolat kult Vestpocketky a použít jména Vest Pocket pro různé podniky s účastí nebo patronátem V+W. Plánoval i společné akce s populárním loutkovým divadlem Josefa Skupy, kdy Spejbl a Hurvínek měli spojit síly s V+W ve Vest-Pocket-Varieté. Plány se však neuskutečnily a časopis přestal vycházet v červnu 1930[16].
  • Když byl soubor Osvobozeného divadla na turné se zájezdovým programem s názvem Varieté Revue (od května 1930, celkem 49 představení), Háša s cílem zlepšení finanční situace divadla pronajal pražskou scénu olomoucké a brněnské operetě[17].
  • Od října 1929 umožnil v Osvobozeném divadle s cílem zvýšení výnosů také vystupování Mertenova divadla pro děti (Vojta Merten) s jeho tehdy populárním Kašpárkem[18]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b František Cinger: Tiskoví magnáti Voskovec a Werich, Akropolis, Praha, 2008, str. 11 v části „Lokální patriot“, ISBN 978-80-7304-099-4
  2. ↑ Archivní katalog. katalog.ahmp.cz [online]. [cit. 2019-06-25]. Dostupné online. 
  3. ↑ Michal Schonberg: Osvobozené, Odeon, Praha, 1992, str. 62
  4. ↑ Michal Schonberg: Osvobozené, Odeon, Praha, 1992, str. 77
  5. ↑ František Cinger: Tiskoví magnáti Voskovec a Werich, Akropolis, Praha, 2008, str. 45 v části „Vest Pocket Revue“, ISBN 978-80-7304-099-4
  6. ↑ Michal Schonberg: Osvobozené, Odeon, Praha, 1992, str. 98
  7. ↑ František Cinger: Tiskoví magnáti Voskovec a Werich, Akropolis, Praha, 2008, str. 3, 92 v části „Vest Pocket Revue“, ISBN 978-80-7304-099-4
  8. ↑ Michal Schonberg: Osvobozené, Odeon, Praha, 1992, str. 144
  9. ↑ František Cinger: Tiskoví magnáti Voskovec a Werich, Akropolis, Praha, 2008, str. 12-3 v části „Lokální patriot“, ISBN 978-80-7304-099-4
  10. ↑ Michal Schonberg: Osvobozené, Odeon, Praha, 1992, str. 164
  11. ↑ Jaroslav Kladiva: E. F. Burian, Jazzová sekce, Praha, 1982, str. 104
  12. ↑ a b c František Cinger: Tiskoví magnáti Voskovec a Werich, Akropolis, Praha, 2008, str. 13 v části „Lokální patriot“, ISBN 978-80-7304-099-4
  13. ↑ Supraphon: http://www.supraphon.cz/historie-spolecnosti/34-zalozeni-divadla-hudby
  14. ↑ František Cinger: Tiskoví magnáti Voskovec a Werich, Akropolis, Praha, 2008, str. 6-7 v části „Vest Pocket Revue“, ISBN 978-80-7304-099-4
  15. ↑ Academia: http://www.academia.cz/files/ukazky/9788020024428/ukazka.pdf Archivováno 16. 8. 2016 na Wayback Machine.
  16. ↑ Michal Schonberg: Osvobozené, Odeon, Praha, 1992, str. 99
  17. ↑ Michal Schonberg: Osvobozené, Odeon, Praha, 1992, str. 122
  18. ↑ Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 416

Literatura

Externí odkazy

Zdroj