Josefína Kounicová

Josefína Kounicová
Osmnáctiletá Josefína Horová v říjnu 1899
Osmnáctiletá Josefína Horová v říjnu 1899
Rodné jméno Josefa Horová
Narození 7. dubna 1881
Žinkovy
Úmrtí 4. října 1961 (ve věku 80 let) nebo 5. října 1961 (ve věku 80 let)
Praha
Choť Václav Robert z Kounic (od 1908)[1]
Rod Kounicové
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josefína Kounicová, rozená Josefa Horová (též Josefka; 7. dubna 1881 Žinkovy – 4./5. října 1961 Praha) byla česká mecenáška, druhá manželka JUDr. Václava hraběte Kounice.

Život

Narodila se v Žinkovech u Přeštic v Pošumaví 7. dubna 1881 do rodiny Barbory Horové a jejího muže tesaře Vojtěcha Hory,[2][3] pokřtěna byla jako Josefa.[4] Měla vlastní sestru Annu a další dvě starší sestry Barboru a Marii, jež si přivedla z předchozího manželství matka Barbora rozená Kuželová, provdaná Duchková.[5] Chudá rodina žila v dřevěné doškové chalupě a Josefína později ve vzpomínkách uváděla, že v mládí bývala slabá a často nemocná. Po dokončení obecné školy v Žinkovech (1886–1895) chtěla dále studovat, ale otec to s ohledem na finance a její zdraví nedovolil. Jen krátce tak docházela na měšťanskou školu do Nepomuku na ruční práce a jiné předměty.[3][6] Později ji přijala k sobě zámožná teta Barbora Ostratická, jejíž manžel byl vrchnostenský úředník na panském domě v Uherském Brodě.[2] Josefa zde nastoupila na jaře 1897 jako hospodyně a učila se ženským pracem, především vaření.[3] Od roku 1902 pracovala jako prozatímní účetní revidentka na zdejším velkostatku.[2]

Panský dům v Uherském Brodě v 90. letech 19. století

Uherskobrodské panství vlastnil již od roku 1611 šlechtický rod Kouniců.[7] Po Aloisi Václavu Kounicovi (1774–1848), který zemřel jako otec čtyř dcer a poslední mužský dědic moravské větve, převzal moravské državy Michael Karel Kounic (1803–1852) z české větve rodu, resp. po vleklém sporu s Aloisovými dcerami až v roce 1862 jeho prvorozený syn z manželství s Eleonorou Voračickou z Paběnic (1809–1898) Albrecht Kounic (1829–1897).[2][8]

Albrechtův nejmladší bratr Václav (1848–1913) se mezitím věnoval studiu práv a pak politické kariéře poslance Českého zemského sněmu i Říšské rady. Od roku 1877 byl ženatý s herečkou Josefínou Čermákovou (1849–1895), s níž sídlil na zámku Vysoká u středočeské Příbrami.[7] Druhá polovina 90. let mu však přinesla sérii ztrát: v květnu 1895 zemřela jeho choť,[9] v lednu 1897 bratr Albrecht[10] a v lednu 1898 matka Eleonora[11]. Václav se v dubnu 1897 vzdal poslaneckého mandátu a převzal starost o dědictví a rodový majetek na Moravě.[2][7] Pobýval zprvu převážně ve Slavkově a podle potřeby zajížděl do Uherského Brodu,[12] kde se ocitl přibližně ve stejné době jako Josefa Horová.[3]

Kdy se tehdy již padesátiletý hrabě poprvé setkal s prostou dívkou o 33 let mladší, není přesně známo.[13] Bedřich Maleček klade jejich seznámení do roku 1898.[7] V Kounicových zápiscích se první poznámky o Pepičce, jak jí pak říkal, objevily v červenci 1899.[14]

Reference

  1. ↑ Martin Rája: Svatba Václava Kounice a Josefíny Horové. In: Deník.cz. 18. května 2008. Dostupné online. [cit. 2024-03-09]
  2. ↑ a b c d e Václav hrabě z Kounic (1848–1913) – politik, mecenáš [online]. Uherský Brod [cit. 2024-03-08]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d KLOBAS, Oldřich. Šlechtic nejen rodem: Václav hrabě Kounic. 1. vyd. Brno: AVE, 1993. 111 s. ISBN 978-80-900941-2-3. S. 72. Dále jen KLOBAS (1993). 
  4. ↑ Žinkovy 16 [online]. Státní oblastní archiv v Plzni: Porta fontium [cit. 2024-03-09]. Dostupné online. 
  5. ↑ VRZÁČKOVÁ, Aneta. Josefína Kounicová – manželka šlechtice, politika a mecenáše. , 2014 [cit. 2024-03-10]. 68 s. Bakalářská práce. Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická. Vedoucí práce Milena Lenderová. s. 27. Dále jen VRZÁČKOVÁ (2014). Dostupné online.
  6. ↑ VRZÁČKOVÁ (2014). S. 29–30.
  7. ↑ a b c d MALEČEK, B. Zkáza zámečku Obora. Slavkov-Austerlitz [online]. Bedřich Maleček, 2020-05-15 [cit. 2024-03-08]. Dostupné online. 
  8. ↑ PERNES, Jiří; SÁČEK, Karel; KROPÁČKOVÁ, Lubomíra. Slavkov u Brna = Austerlitz : město nejen se slavnou historií. 1. vyd. Slavkov u Brna: BM Typo, 2007. 317 s. ISBN 978-80-903707-2-2, ISBN 80-903707-2-1. OCLC 186970800 S. 30–31, 69. Dále jen PERNES ad. (2007). 
  9. ↑ KLOBAS (1993). S. 62.
  10. ↑ KLOBAS (1993). S. 66.
  11. ↑ KLOBAS (1993). S. 71.
  12. ↑ KLOBAS (1993). S. 68.
  13. ↑ KLOBAS (1993). S. 73.
  14. ↑ KLOBAS (1993). S. 75.

Literatura

Externí odkazy

Zdroj