Jedličkův ústav

Jedličkův ústav a školy
Budova Jedličkova ústavu na Vyšehradě.
Informace
Zkratka	JÚŠ
Právní forma	příspěvková organizace
Zřizovatel	Praha
Datum založení	1913
Zaměstnanci
Ředitel	Mgr. Petr Hrubý
Poloha
Město	Praha
Adresa	Vyšehrad, V Pevnosti 13/4
Identifikátory
IČO	70873160 (VR)
REDIZO	600027341
Oficiální web	www.jus.cz
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jedličkův ústav a školy v Praze je nejstarší české zařízení pro děti a mládež s tělesným postižením, které se dodnes věnuje vzdělávání, rehabilitaci, sociálním službám, komplexnímu rozvoji dovedností, využití tvůrčího potenciálu a zlepšení kvality života lidí s handicapem (vozíčkářům, mládeži po úrazech, dětem se somatickým znevýhodněním, s kombinovaným postižením, u některých služeb dokonce celé rodině s dítětem s tělesným postižením apod.).

Zařízení poskytuje nejen rehabilitační péči, ale i vzdělání. Zahrnuje mateřskou, základní a několik typů středních škol.^[1]

Jedličkův ústav byl založen na jaře roku 1913 na základě iniciativ pražského Spolku pro výchovu mrzáků. Založení ústavu je spojeno především s MUDr. Rudolfem Jedličkou, předsedou Spolku, jehož jméno je v názvu už od listopadu téhož roku.^[2] Jeho myšlenkou bylo "Z mrzáků žebrajících o almužnu vychovat plátce daní."^[1]

Od samých počátků byla patrná snaha o vybudování léčebné a vzdělávací instituce na novátorských, vědecky podložených, medicínsky obhajitelných, ekonomicky svépomocných a pedagogicky alternativních základech. O potřebě vzniku ústavu svědčí, že již v září 1913 informoval tisk o jeho přeplnění a nutnosti rozšíření.^[3]

Ústav v tomto pojetí znamenal funkční a stabilní organizaci, která měla racionální uspořádání a zároveň poskytovala prostor a bezpečí pro individuální rozvoj klientů. Přesně v tomto duchu byla naplňována idea zakladatele propojit při práci s konkrétními dětmi jinak oddělené obory jako pedagogiku, psychologii, medicínu, sociální práci, pracovní, mravní a estetickou výchovu v jeden celek a s využitím potenciálu významných osobností vytvořit autentický sociální systém.

František Bakule, Augustin Bartoš, Rudolf Jedlička, Michal Jedlička, František Kábele, Jan Pfeiffer, Anežka Krčková, Jan Pičman, Marie Vágnerová a dílo mnohých dalších patří k tradici Jedličkova ústavu a škol, která je rozvíjena v týmové práci a dalších specifických aktivitách.

Ve 20. letech 20. století byla za ředitele Augustina Bartoše kapacita ústavu navýšena výstavbou nové školy.

Prvním ředitelem se stal učitel a sbormistr František Bakule, který prosazoval integraci tělesně znevýhodněných dětí pomocí fyzické práce a uměleckých činností, včetně dětského sboru. Na začátku první světové války se ústav stal součástí programu zaměřeného na léčbu, rehabilitaci a integraci vojáků zraněných ve válce.^[1]

V roce 1920 převzal vedení ústavu Augustin Bartoš, který ho zastihl v neutěšené finanční situaci, ústav reorganizoval a podstatně nechal rozšířit jeho zázemí – nové internátní budovy, školní knihovnu, zřídil dílny pro terapeutické a pracovní vyžití, založil muzeum ústavu a zavedl výuku v internátní nemocnici. Implementoval také inovativní didaktické metody, jako výuku hrou v přírodě, tvořivou práci žáků a „neobvyklé psaní“ pro tělesně postižené, částečně inspirované i ze zahraničí.^[4]

Zřizovací spolek zanikl s koncem druhé světové války a Jedličkův ústav přešel pod státní správu a spojen s obdobným zařízením v Liberci. Po roce 1948 byl často přechodně spravován ministrem školství, ale větší část doby spadal pod sociální péči státu, což znamenalo ztrátu autonomie a možnosti volného rozvoje pedagogických i rehabilitačních inovací.

V období komunistického režimu byl přístup k lidem s postižením stigmatizující – považovali se za „sociálně nežádoucí“. Ústav tak fungoval často v izolaci od veřejnosti a chovanci byli uzavřeni ve vnitřním areálu bez širší společenské interakce. Jedličkův ústav byl navíc značně podfinancován – chyběly prostředky na moderní vybavení, rehabilitační pomůcky i adekvátní platy zaměstnanců, přičemž stát upřednostňoval ústavní péči před podporou sociálního začleňování a samostatnosti. Díky tomu se stával prostředím, kde se život koncentroval za zavřenými branami.

Tato vynucená uzavřenost ale zároveň podnítila vznik vlastního vnitřního života – kulturních, uměleckých i pracovních aktivit. Ústav rozšířil nabídku volnočasových programů, především řemeslné a ortoepické dílny, které se udržely dodnes. Jako úspěšný model v rámci rehabilitační péče jsou často zmiňovány právě tyto dílny, které vznikly v meziválečném období a dosáhly vrcholu v době normalizace.

Během socialistické éry došlo k opakovaným plánům na přestěhování ústavu na okraj Prahy, údajně pro zlepšení zázemí, ale v praxi šlo i o snahu „odklidit“ jeho obyvatel z městského centra – změnu ochotně odmítla veřejnost i odborná komunita. Výsledkem bylo zachování centrální polohy ústavu a kontinuity jeho života.^[5]

Po roce 1989 se Jedličkův ústav pro tělesně postižené stal symbolem zanedbané sociální péče přetrvávající z dob komunistického režimu. Jeho kritická situace, známá již od 60. let, vyvrcholila na jaře 1989 veřejnými protesty zaměstnanců a rodičů.

Dne 1. července 1990 se situace dostala do centra pozornosti díky zásahu Olgy Havlové, tehdejší první dámy. Společně s Výborem dobré vůle vstoupila do budovy místního úřadu Prahy 4 s cílem získat jasnou odpověď na otázku budoucnosti ústavu. Pokud by odpověď nedostala, byla připravena úřad neopustit.

Tato razantní akce, o níž byl informován i prezident Václav Havel, vedla ke zvýšení tlaku na zlepšení podmínek v ústavu a přispěla ke změně postoje veřejné správy k sociální péči. Sama Olga Havlová později uvedla, že své postavení vědomě využila pro prosazení důležitého sociálního tématu, které by jinak mohlo být přehlíženo.^[6]

Nadace Jedličkova ústavu vznikla v roce 1990 jako přímá reakce na dlouhodobé podfinancování a izolaci ústavu v době komunismu. Založila ji ředitelka Anežka Krčková s podporou Olgy Havlové s cílem pokračovat v tradici původního zaměření na důstojný a aktivní život lidí s postižením. Rozšířila působnost ústavu o bezbariérovou dopravu, osobní asistenci, chráněné dílny a sociální podniky, jako je chráněná dílna Borůvka Praha nebo sociální podnik Maturus. Dodnes organizuje benefiční akce a podporuje projekty, které usilují o skutečnou integraci klientů ústavu do společnosti.^[7]

Jedličkův ústav sídlí od svého založení v roce 1913 v areálu pevnosti Vyšehrad, kde dodnes funguje jako hlavní budova. Vzhledem k rostoucímu počtu žáků byla v roce 1926 za ředitele Augustina Bartoše otevřena nová školní budova (na dohled od hřiště Slavoje Vyšehrad), která byla později dostavěna o třetí a čtvrté poschodí. V roce 1951 byla otevřena mateřská škola, roku 1953 přibyly třídy druhého stupně a o rok později také zvláštní škola, která se následně rozšířila na tři třídy.

Komplex Jedličkova ústavu doplňují další budovy v oblasti Pankráce (katastrální území Nusle), zejména v ulicích U Jedličkova ústavu a Na Topolce, kde se nacházejí internáty, odborné dílny a rehabilitační zařízení. Zařízení ústavu jsou do značné míry přístupná i široké veřejnosti – například Obchůdek Borůvka, Ta Kavárna, školní bazén nebo různé kulturní a sportovní akce, které se v areálu pravidelně konají.

Po druhé světové válce se Jedličkův ústav rozšířil také do Liberce, kde zůstaly opuštěné budovy původně německého ústavu pro tělesně postižené. Zaměstnanci pražského ústavu pomohli zařízení uvést do provozu a vznikla tak druhá větev ústavu. V Praze se nadále vzdělávaly děti 1. až 5. tříd, zatímco v Liberci pokračovaly děti 6. až 8. tříd. Obě části byly po roce 1948 formálně spojeny, ale fungovaly odděleně.

Jedličkův ústav využíval od meziválečného období několik rekreačních objektů, které sloužily jako školy v přírodě, ozdravovny či letní tábory pro děti a mládež s tělesným postižením.

Prvním takovým objektem byla vila v Harrachově, kterou odkázal dětem zakladatel ústavu Rudolf Jedlička. Dům s parkem a lesem byl využíván až do roku 1950, kdy byl převeden na rekreační zařízení předsednictva vlády. Dodnes je ve správě Poslanecké sněmovny PČR a poslanci sem jezdí na zimní dovolené.^[8]

Od roku 1937 využíval ústav také zámeček v Lochovicích, který daroval spisovatel F. X. Šalda. Během druhé světové války sloužil jako přechodné azylové zařízení a po válce jako škola v přírodě. Ústav jej využíval až do roku 1953, kdy byl objekt odebrán a převeden pod sociální péči hlavního města Prahy.

V dalších letech ústav získal a střídal několik náhradních rekreačních objektů: vilu v Horním Maxově, dům v Doubici a objekt ve Větrově u Frýdlantu. V roce 1977 byl pro potřeby ústavu zakoupen chatkový tábor u obce Buková v jižních Čechách. Později byl získán i statek v samotné Bukové, který byl v následujících letech zrekonstruován a dodnes slouží k rekreaci klientů ústavu.

• Literární kritik F. X. Šalda učinil Jedličkův ústav svým univerzálním dědicem.^[9]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jedličkův ústav na Wikimedia Commons
• Oficiální stránky
• Jedličkův ústav Liberec
• Historie škol Jedličkova ústavu

Zdroj