Jazyková práva

Jazyková práva (Linguistic rights) jsou lidská a občanská práva týkající se individuálního a kolektivního práva na volbu jazyka nebo jazyků pro komunikaci v soukromém nebo veřejném prostoru.[1]

Základní pojetí jazykových práv

V právní teorii se rozlišují dva hlavní způsoby, jak jazyková práva chápat:

  1. Objektivně právní smysl (language law) V této rovině jde o systém právních norem, zejména z oblasti veřejného práva (ústavního, správního či trestního), jimiž je vymezena povinnost používat určité jazyky v daných situacích. Subjekty právních vztahů si zde obsah práv ani povinností nemohou dojednat podle své vůle. Patří sem například pravidla stanovující úřední jazyk při jednání v oblasti státní správy či před soudy.
  2. Subjektivně právní smysl (language right) V tomto pojetí jde o právo jednotlivců užívat konkrétní jazyk, což zpravidla zahrnuje oblast soukromé komunikace, možnost vzdělávat se v mateřském jazyce nebo právo na informace v požadovaném jazyce. Taková práva jsou často chápána jako součást základních lidských práv a svobod, zvláště ve vztahu k menšinám.

Jazyková práva se dělí také podle hmotného a procesního práva. Hmotné právo upravuje samotné povinnosti a oprávnění (např. právo na výuku v mateřském jazyce), zatímco procesní právo se soustředí na postupy při uplatňování těchto práv (např. zajištění tlumočení v soudním řízení).

Dalším kritériem je míra podpory, kterou právo poskytuje. Tolerance-oriented práva chrání uživatele jazyka před aktivní asimilací a vyžadují od ostatních, aby užívání daného jazyka pouze tolerovali (tj. nebránili mu). Promotion-oriented práva naopak kladou na stát či jiné instituce požadavek aktivního jednání (např. povinnost poskytovat vzdělávání v menšinovém jazyce).[2]

Dokumenty

Mezi důležité dokumenty týkající se jazykových práv patří Všeobecná deklarace jazykových práv (1996)[3], Evropská charta regionálních či menšinových jazyků [4] (1992), Úmluva o právech dítěte[5] (1989) a Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin (1988)[6] a Úmluva o boji proti diskriminaci v oblasti vzdělávání (1960)[7] a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966)[8].

Jazyková práva v České republice

Česká republika nemá samostatný jazykový zákon. Čeština má postavení úředního jazyka de facto, nikoliv však de iure, Ústava České republiky totiž jazyk explicitně neupravuje. Jazyková práva jsou zakotvena v různých právních předpisech, zejména ve správním řádu[9], školském zákoně[10], procesních předpisech, a zákoně o právech příslušníků národnostních menšin[11].

Listina základních práv a svobod[12], která je součástí ústavního pořádku, zakazuje diskriminaci mj. na základě jazyka[13] a zaručuje menšinám právo na vzdělávání, informace a úřední styk v jejich jazyce[14]. Právo na tlumočníka je zajištěno řízeních před soudy a úřady[15].

Užívání jazyků ve veřejné správě upravuje např. § 16 správního řádu, podle nějž se jedná česky, výjimečně slovensky[16]. Národnostní menšiny, které tradičně a dlouhodobě žijí na území ČR, mohou jednat ve svém jazyce; náklady na tlumočníka v tomto případě hradí stát[17].

Zákon o právech příslušníků národnostních menšin komplexně upravuje jazyková práva menšin, např. právo na vícejazyčné názvy obcí[18], vzdělávání v jazyce menšiny[19], rozšiřování informací[20] či účast na veřejném životě[21]. Podmínky pro užívání těchto práv stanovují další zákony, např. zákon o obcích, pokud se k menšině přihlásilo alespoň 10 % obyvatel[22].

Čeština je primárním vyučovacím jazykem, školský zákon však zajišťuje výuku v jazyce menšiny, pokud je splněn minimální počet žáků[23]. Zákon o znakové řeči[24] pak například garantuje právo neslyšících na tlumočníka a užívání českého znakového jazyka.

Znalost češtiny je podmínkou naturalizace i získání trvalého pobytu. Požadovaná úroveň rozsahu znalosti jazyka je podle Společného evropského referenčního rámce pro jazyky stanovena na úrovni B1 pro udělení občanství[25] a na úrovni A2 pro účely získání povolení k trvalému pobytu[26].[27]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Linguistic rights na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Extra, G., and Yağmur, K. (2004). "Language rights perspectives".
  2. ↑ ŠLOSAR, Dušan; PLESKALOVÁ, Jana. Nový encyklopedický slovník češtiny. Praha: NLN, 2017. ISBN 978-80-7422-480-5. Heslo Jazykové právo. 
  3. ↑ Universal Declaration of Linguistic Rights, [cit. 25. 3. 2025] Dostupné online
  4. ↑ Sdělení č. 15/2007 Sb. m. s., Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o sjednání podpisu Evropské charty regionálních či menšinových jazyků. [cit. 25. 3. 2025]. Dostupné online.
  5. ↑ Sdělení č. 104/1991 Sb., Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o právech dítěte (zejm. články 17, 29, 30, 40)Dostupné online.
  6. ↑ Sdělení č. 96/1998 Sb., Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o sjednání Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin (zejm. články 5., 6., 9., 10., 11., 14.). [cit. 25. 3. 2025]. Dostupné online.
  7. ↑ Convention against Discrimination in Education, Article 5 [cit. 25. 3. 2025] Dostupné online
  8. ↑ Vyhláška č. 120/1976 Sb., Vyhláška ministra zahraničních věcí o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (zejm. článek 27). [cit. 25. 3. 2025]. Dostupné online.
  9. ↑ Zákon č. 500/2004 Sb., Zákon správní řád, § https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2004-500. [cit. 27. 3. 2025]. Dostupné online.
  10. ↑ Zákon č. 561/2004 Sb., Zákon o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). [cit. 27. 3. 2025]. Dostupné online.
  11. ↑ Zákon č. 273/2001 Sb., Zákon o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů. [cit. 27. 3. 2025]. Dostupné online.
  12. ↑ Usnesení č. 2/1993 Sb., Usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součástí ústavního pořádku České republiky. [cit. 27. 3. 2025]. Dostupné online.
  13. ↑ Čl. 3 odst. 1 usnesení č. 2/1993 Sb. - znění od 01.10.2021
  14. ↑ Čl. 25 odst. 2 usnesení č. 2/1993 Sb. - znění od 01.10.2021
  15. ↑ Čl. 37 odst. 4 usnesení č. 2/1993 Sb. - znění od 01.10.2021
  16. ↑ § 16 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. - znění od 01.01.2021
  17. ↑ § 16 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb. - znění od 01.01.2021
  18. ↑ § 8 odst. 1 zákona č. 273/2001 Sb. - znění od 01.07.2017
  19. ↑ § 11 odst. 1 zákona č. 273/2001 Sb. - znění od 01.07.2017
  20. ↑ § 13 odst. 1 zákona č. 273/2001 Sb. - znění od 01.07.2017
  21. ↑ § 6 odst. 1 zákona č. 273/2001 Sb. - znění od 01.07.2017
  22. ↑ Zákon č. 128/2000 Sb., Zákon o obcích (obecní zřízení), § 29. [cit. 27. 3. 2025]. [§ 29 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb. - znění od 01.03.2025 Dostupné online].
  23. ↑ § 14 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb. - znění od 01.03.2025
  24. ↑ Zákon č. 384/2008 Sb., Zákon, kterým se mění zákon č. 155/1998 Sb., o znakové řeči a o změně dalších zákonů a další související zákony. [cit. 26. 3. 2025]. Dostupné online.
  25. ↑ Vyhláška č. 433/2013 Sb., Vyhláška o prokazování znalosti českého jazyka a českých reálií pro účely udělování státního občanství České republiky. [cit. 27. 3. 2025]. Dostupné online.
  26. ↑ Nařízení vlády č. 31/2016 Sb., Nařízení vlády o prokazování znalosti českého jazyka pro účely získání povolení k trvalému pobytu, § 2. [cit. 27. 3. 2025]. Dostupné online.
  27. ↑ GLADKOVA, Hana; VAČKOVA, Kina. Jazykové právo a slovanské jazyky. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2013. ISBN 978-80-7308-464-6. S. 355-385. 

Literatura

Související články

Zdroj