Jan Nepomuk Arnošt z Harrachu

Jan Nepomuk Arnošt z Harrachu
Narození 17. května 1756
Vídeň
Úmrtí 11. dubna 1829 (ve věku 72 let)
Vídeň
Místo pohřbení Grabkapelle Harrach, Parndorf
Povolání sběratel umění
Ocenění rytíř Řádu zlatého rouna (1823)
Choť Marie Josefa z Lichtenštejna (od 1781)
Rodiče Arnošt Quido z Harrachu a Marie Josefa z Ditrichštejna
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Nepomuk Arnošt hrabě z Harrachu (německy Johann Nepomuk Ernst, Graf von Harrach, 17. května 1756 Vídeň - 11. dubna 1829 tamtéž) byl rakouský šlechtic z rodu Harrachů. Byl znám jako sběratel umění, humanista a průmyslník a také rytíř Řádu zlatého rouna.

Život

Narodil se jako syn hraběte Arnošta Quida z Harrachu (1723–1783) a jeho manželky Marie Josefy, rozené hraběnky z Ditrichštejna a Mikulova (1736–1799). Jeho bratrem byl lékař Karel Boromejský z Harrachu.

Po studiích práv odešel do Mohuče, kde jej roku 1776 kurfiřt a říšský kancléř Bedřich Karel Josef z Erthalu jmenoval dvorním a vládním radou, od roku 1777 působil jako soudní rada.

Poté, co si získal dobrou pověst, ho v roce 1779 povolala císařovna Marie Terezie do rakouských státních služeb a jmenovala ho do úřadu vládního rady.

V roce 1785 jej císař Josef II. jmenoval skutečným říšským dvorním radou. V roce 1792 doprovázel císaře na korunovaci ve Frankfurtu, ještě téhož roku opustil státní službu, aby se mohl věnovat správě rodového majetku.

Již jeho předchůdce Ferdinand Bonaventura II. z Harrachu se zasadil o hospodářský rozvoj Janovic u Rýmařova na Olomoucku. DO tohoto regionu v roce 1750 přivezl z Čech první tkalce, zárověň pro ně nechal postavit domy s pozemky. V jeho díle následně pokračoval Jan Nepomuk Arnošt, v moravských Janovicích ve výrobě plátěného zboží a úspěšně posiloval rozvoj také podniků v Čechách, např. sklářské hutě a železárny v Jilemnici a huť ve Šluknově.

Jan Nepomuk Arnošt z Harrachu zemřel ve Vídni dne 11. dubna 1829.

Manželství

29. ledna 1782 se Jan Arnošt oženil s Marií Josefovou princeznou z Lichtenštejna (1763–1833), palácovou dámou a dámou hvězdného kříže, dcerou Karla Josefa z Lichtenštejna.[1] Jejich manželství však zůstalo bezdětné.

Odkaz

V době jeho skonu pracovalo v jeho továrnách 600 tkalců plátna, 3000 přadlenů a množství nezávislých řemeslníků. Ve sklárnách se vyrábělo flintové sklo pro optické přístroje a ve městech se stavěly základní školy. Podařilo se mu udržet výrobu i během válečných let od roku 1805 do roku 1817. Za své služby obdržel v roce 1823 Řád zlatého rouna.

Hrabě Jan Nepomuk shromáždil velkou sbírku umění. Za 22 000 zlatých koupil Hertelovu sbírku a rozšířil ji na nejcennější sbírku v monarchii. Po svém bratrovi Karlovi Boromejském navíc zdědil cennou sbírku karikatur. Kromě toho vlastnil také rozsáhlou knihovnu. Na zámku Prugg v Brucku nad Litavou nechal vytvořit slavnou květinovou zahradu s východoindickými keři z čeledi paznehtníkovitých, které byly proto pojmenovány Harrachia[2] (synonymum pro krosandry). V roce 1820 poprvé vykvetl květ lotosu ořechonosného.[3]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Johann Nepomuk Ernst von Harrach na německé Wikipedii.

  1. FALKE, Jacob von. Geschichte des fürstlichen Hauses Lichtenstein Band 3. [s.l.]: W. Braumüller Dostupné online. S. 274. (německy) 
  2. DIETRICH, Friedrich Gottlieb. Vollständiges Lexicon der Gärtnerei und Botanik oder alphabetische Beschreibung vom Bau, Wartung und Nutzen aller in- und ausländischen, ökonomischen, officinellen und zur Zierde dienenden Gewächse: Neue Nachträge zum vollständigen Lexicon der Gärtnerei und Botanik ... : [Neu entdeckte Pflanzen ...]. Neue Nachträge, Bd.: 1-10. [s.l.]: Gädicke Dostupné online. S. 321. (německy) 
  3. Wiener Zeitschrift für Kunst, Literatur, Theater und Mode: Tagsblatt für die gebildete Lesewelt. [s.l.]: Strauß's sel. Witwe Dostupné online. S. 818. (německy) 

Literatura

  • Constantin von Wurzbach: Harrach, Johann Nepomuk Ernst Graf. In: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich. 7. Theil. Kaiserlich-königliche Hof- und Staatsdruckerei, Wien 1861, S. 379 (Digitalisat).

Zdroj