Jan Harrach (1904)

Jan Nepomuk Anton Karl Leonard Otto Bonaventura Maria Kleophas z Harrachu, Rohrau a Thannhausen
Jan Antonín Harrach před rokem 1945
Jan Antonín Harrach před rokem 1945
9. držitel jilemnického velkostatku
Ve funkci:
1935 – 1945
Předchůdce Otto Nepomuk z Harrachu
Nástupce velkostatek zkonfiskován
Narození 25. září 1904
Prugg
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 25. května 1945 (ve věku 40 let)
Bad Kreuznach
Francouzská okupační zóna Německa
Místo pohřbení neznámé
Občanství rakouské
Choť (1940) Stephanie von Elz (1917–2011)
Rodiče Otto Nepomuk z Harrachu (1863–1935) a Karolina Oettingen-Wallerstein (1873–1959)
Děti Ferdinand Harrach
Johanna Harrach
Náboženství římskokatolické
Commons Jan Harrach (1904)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Harrach Otto Johann s chotí Karolínou Oettingen-Wallerstein

Jan Nepomuk Antonín z Harrachu, německy Johann Nepomuk Anton Karl Leonhard Otto Bonaventura Maria Kleophas Graf von Harrach zu Rohrau und Thannhausen (25. září 1904 Prugg[1] – 12. května 1945 Bad Kreuznach) byl rakouský šlechtic z rodu Harrachů a poslední majitel rozlehlého harrachovského panství.

Životopis

Narodil se 25. září 1904 na rakouském zámku Prugg v Bruck an der Leitha[1].[2] Jeho otcem je Otto Nepomuk Harrach a jeho matkou Karolína Oettingen-Wallerstein. V Praze studoval lesní inženýrství.[3] Po smrti svého otce zdědil obrovské harrachovské panství, velkostatky Strkov – Planá nad Lužnicí, Jilemnici a Sadovou.

Na svém panství v Čechách příliš nepobýval, zámek Hrádek u Nechanic používal pouze jako letní sídlo a jinak bydlel ve Vídni nebo na rakouském zámku Rohau.[4] Na Hrádku u Nechanic však každoročně pořádal rozsáhlé hody, na které zval ostatní šlechtice.

Po Mnichovské dohodě přijal německé občanství. Doposud není vyjasněno, zda to udělal kvůli snaze ochránit svůj majetek na severu Čech nebo zda skutečně tíhnul k nacismu. 16. listopadu 1940 se v alpském městě Altaussee oženil s německou hraběnkou Stephanií von Eltz. Od 1. listopadu 1942 byl členem NSV (Nationalsozialistische Volkswohlfahrt – Nacionálně socialistická lidová sociální péče), což byla organizace založená nacisty při NSDAP a která byla i této straně podřízená.[2]

Po válce (červen 1945) vstoupil do účinnosti dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů a zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, který se vztahoval i na majetek rodu Harrachů. Z důvodů, že v této době byl Jan Harrach nezvěstný, požádala jeho žena Stefanie o udělení výjimky z konfiskace. Tato žádost byla opakovaně zamítnuta a konfiskace byla definitivně potvrzena pravomocným výměrem dne 31. března 1947.

V tu dobu už bylo jasné, že poslední majitel harrachovského panství zemřel 12. května 1945 v americkém zajateckém táboře Bad Kreuznach[5] stále jako příslušník Wehrmachtu a rakouský občan německé národnosti.[6]

Po smrti

Po Harrachově smrti a konfiskaci harrachovského majetku se ovdovělá Stephanie odstěhovala z Hrádku u Nechanic do Rakouska na rakouské sídlo Rohrau. Jeho dědicem se nejprve stal jeho syn Ferdinand, po jehož brzké smrti při automobilové nehodě však přešla dědická práva na Janova bratrance Ernesta, který se po roce 1989 domáhal restitucí harrachovských majetků.

Rodina

Se svou manželkou Stephanií von Eltz měl dvě děti.

  • Ferdinand Harrach (18. listopadu 1941 – 25. srpna 1961)
  • Johanna Harrach (* 10. července 1944)

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b Matriční záznam o narození a křtu farnost Bruck an der Leitha, Dolní Rakousy
  2. ↑ a b REDAKCE. Osvobození na Hrádku: Jak Harrachové přišli o své panství. Hradecký deník. 2015-05-05. Dostupné online [cit. 2020-03-28]. 
  3. ↑ ANDRESOVÁ, Klára. Zámecká knihovna na Hrádku u Nechanic [Castle Library Hrádek u Nechanic]. Praha, 2014. 168 s., 6 s. příloh. Diplomová magisterská práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav informačních studií a knihovnictví. Vedoucí magisterské práce PhDr. Richard Šípek, PhD.
  4. ↑ Archivovaná kopie. gis.fsv.cvut.cz [online]. [cit. 2020-03-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-13. 
  5. ↑ NOSEK, Petr. Státní zámek Hrádek u Nechanic: průvodcovský text. [S.l.: s.n.], 2004, l.
  6. ↑ HAVRANOVÁ, Denisa. Hrádek u Nechanic jako místo paměti. Pardubice, 2014. Bakalářská práce. Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická.

Externí odkazy

Zdroj