Ivan Kandyba

Ivan Kandyba (Іва́н Олексі́йович Кандиба)
Narození 7.6.1930
Stulno, Lublinské vojvodství, Polská republika
Úmrtí 8.11.2002
Lvov
Místo pohřbení Lyčakivský hřbitov (49°50′ s. š., 24°3′8″ v. d.)
Národnost ukrajinská
Vzdělání Právnická fakulta Lvovské univerzity
Alma mater Právnícká fakulta Lvovské univerzity
Povolání právník
Znám jako zakládající člen Ukrajinské Helsinské skupiny, politický vězeň
Ocenění Řád za odvahu 1. třídy
Politické strany All-Ukrainian Political Movement "State Independence of Ukraine"
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Náhrobek Ivana Kandiby na čestném poli Lychakivského hřbitova ve Lvov

Ivan Oleksijovyč Kandyba (* 7. června 1930, Stulno - 8. listopadu 2002, Lvov) byl ukrajinský aktivista za lidská práva. Spoluzakladatel Ukrajinské Helsinské skupiny. Po roce 1992 byl členem, později předsedou obnovené OUN. V pracovních táborech gulag strávil celkem 22 let.[1]

Životopis

Narodil se 7. června 1930 ve vesnici Stulno v Chełmské zemi (nyní Polsko), v rolnické rodině. V roce 1945 byla rodina Kandybových nuceně přesídlena do Ukrajinské SSR a usadila se nejprve v Mykolajivské, později Rivenské oblasti. V roce 1953 absolvoval právnickou fakultu Lvovské univerzity. Do roku 1961 pracoval ve městě Hlyňany ve Lvovské oblasti jako notář, lidový soudce a advokát.[1]

Protisovětská činnost

V roce 1960 se seznámil s Levko Lukjaněnkem. Podporoval myšlenku vytvoření podzemní marxistické strany Ukrajinský svaz dělníků a rolníků (Українська робітничо-селянська спілка, URSS), která by prosazovala odtržení Ukrajiny od SSSR.[2] Členové strany se scházeli v Kandybově bytě. V témže roce se aktivně zapojil do ilegální činnosti - distribuoval časopis Naše Slovo (Наше Слово), který vycházel v Londýně, seznamoval různé lidi s programem URSS a účastnil se diskusí o programu strany.

V roce 1961 bylo zatčeno 7 členů URSS, včetně Kandyby. Ivan Kandyba byl za "zradu státu" odsouzen na 15 let v táboře s přísným režimem. Byl vězněn v pracovních táborech v Mordvinsku (ZhKh-385/11, Javas) a Permské oblasti (VS-389/35, Vsekhsvyatskaya)[2] a 4 roky strávil také ve věznici v Vladimiru. V roce 1969 zaslal spolu s Levko Lukjaněnkem a Mychajlo Horynem do zahraničí "Výzvu Komisi OSN pro lidská práva" o farmakologickém ovlivňování politických vězňů.[3]

Propuštěn byl po odpykání celého patnáctiletého trestu v lednu 1976.[1] V Moskvě se setkal s Andrejem Sacharovem, Petro Hryhorenkem, Jurijem Orlovem a O. Ginzburgem.[3] Ve Lvově, kde žil jeho starý otec, bylo Ivanu Kandybovi odepřeno povolení k pobytu. Usadil se tedy ve městě Pustomyty, kde žil v letech 1976-1981[4]. Pracoval v dílně na opravu elektrických přístrojů a jako topič.

Roku 1976 byl zakládajícím členem Ukrajinské Helsinské skupiny. Jako její aktivní účastník si průběžně dopisoval s politickými vězni, setkával se s členy Moskevské Helsinské skupiny. Jedno z Kandybových delších prohlášení, napsané v lednu 1979 a adresované prezidiu Nejvyššího sovětu SSSR, je k dispozici v angličtině pod názvem Russian Unlawfulness in Ukraine (1980).[1]

Byl neustále pod zpřísněným administrativním dohledem (od osmi hodin večer musel být doma). Pokoušel se získat povolení k vycestování do USA na pozvání své sestry, ale bylo zamítnuto.[5] Byl předvolán na Výbor státní bezpečnosti SSSR, kde mu nabídli povolení k pobytu ve Lvově a práci v jeho oboru za přiznání v tisku a televizi.[2]

V roce 1981 byl znovu zatčen jako poslední člen UHG, který byl dosud na svobodě. Byl obviněn ze spoluautorství a šíření protisovětských materiálů (včetně dokumentů Ukrajinské Helsinské skupiny). V témže roce byl odsouzen k deseti letům v táboře se zvýšenou ostrahou a pěti letům ve vyhnanství, přičemž byl uznán za zvlášť nebezpečného recidivistu.

Byl vězněn v táboře VS-389/36-1 (Kučino) a poté přemístěn do tábora VS-389/35. V roce 1988 byl Ivan Kandyba za to, že trval na svém statusu politického vězně a odmítl pracovat, umístěn na samotku, kde byl držen 65 dní.[2] Dne 5. září 1988 byl Ivan Kandyba omilostněn výnosem Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR. Z vězení byl však propuštěn až 9. září poté, co na protest držel hladovku a úřady vyhověly žádosti prezidenta USA Ronalda Reagana, aby politického vězně propustil.

Aktivity od získání nezávislosti

V roce 1990 se podílel na založení celoukrajinského politického sdružení "Státní nezávislost Ukrajiny". Byl prvním předsedou strany a zakladatelem a poté redaktorem stranických novin "Nepokořený národ".

Od roku 1992 byl členem obnovené Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). Okamžitě byl kooptován do výboru pro legalizaci a obnovu OUN na Ukrajině (OUNvU). Na druhé konferenci "legální" OUN v roce 1993 byl zvolen místopředsedou OUN-UP a v roce 1996 předsedou OUN-UP. Od roku 2001 byl čestným předsedou OUNvU. Strana ale nezískala význam jaký měla v předválečných letech a na politické scéně byla marginálním hráčem.[1]

Zemřel 8. listopadu 2002. Byl pohřben na Ličakovském hřbitově ve Lvově, pole č. 67[6].

Státní vyznamenání

  • Řád za odvahu 1. třídy (8. listopadu 2006) [7]- za občanskou odvahu, obětavost v boji za prosazení ideálů svobody a demokracie a u příležitosti 30. výročí založení Ukrajinské občanské skupiny pro realizaci Helsinských dohod (posmrtně).

Reference

  1. ↑ a b c d e Ivan Jaworsky: Kandyba, Ivan, Internet Encyclopedia of Ukraine
  2. ↑ a b c d KANDYBA, Ivan Oleksiyovych
  3. ↑ a b Ю. Д. Зайцев: КАНДИ́БА Іван Олексійович, Modern Ukraine, 2012
  4. ↑ PUSTOMYTY, History of community development
  5. ↑ В.Овсієнко: КАНДИБА ІВАН ОЛЕКСІЙОВИЧ, Disidentské hnutí Ukrajiny
  6. ↑ Криса Л., Фіголь Р. Личаківський некрополь, Львів, 2006, ISBN 966-8955-00-5
  7. ↑ У К А З ПРЕЗИДЕНТА УКРАЇНИ: Про відзначення державними нагородами України засновників та активістів Української Громадської Групи сприяння виконанню Гельсінкських угод, 8.11.2006

Literatura

  • Kasjanov G. ,The Dissenters: Ukrainian Intellectuals in the Resistance Movement of the 1960s-1980s (Odpůrci: ukrajinští intelektuálové v hnutí odporu v 60. až 80. letech 20. století).
  • Rusnachenko A. Národní osvobozenecké hnutí na Ukrajině.
  • Alekseeva L. Dějiny disentu v SSSR: Vesta, 1992.

Externí zdroje

Zdroj