Ivan Hončarenko

Ivan Gončarenko
Gončarenko kolem roku 1943
Narození	1920 Sušilino, Sumská oblast, nyní Ukrajina
Úmrtí	9. května 1945 (ve věku 24–25 let) Praha
Vojenská kariéra
Hodnost	Poručík tankové brigády
Doba služby	5 let
Sloužil	Sovětský svaz Sovětský svaz (1940–1945)
Složka	Rudá armáda
Jednotka	1. tankový prapor 63. gardové tankové brigády „Čeljabinsk“
Velel	tank I-24
Války	Druhá světová válka
Bitvy	Povstání pražského lidu
Vyznamenání
multimediální obsah na Commons

Ivan Grigorijevič Gončarenko (ukrajinsky Гончаренко Іван Григорович, rusky Гончаренко, Иван Григорьевич, ; 1920 Sušilino, Bělopolský okres, Sumská oblast, 9. května 1945 Praha) byl sovětský důstojník, poručík ukrajinské národnosti, který bojoval ve Velké vlastenecké válce. Jako příslušník Rudé armády, tankové brigády generála Leljušenka padl při Pražském povstání v boji o Mánesův most.

Život

Absolvoval střední školu, oženil se s Aleksandrou Matvějevnou (která válku přežila) a v roce 1940 jako komsomolec dobrovolně nastoupil do armády. Vystudoval Blagoveščenskou vyšší důstojnickou školu pro tankisty a roku 1941 narukoval do války. Jako příslušník Rudé armády byl zařazen do tankové brigády na střední frontě, začínal jako mechanik.

Od roku 1944 byl Hončarenko velitelem tanku typu T-34/85, číslo I-24 u prvního tankového praporu 63. gardové tankové brigády „Čeljabinsk“ generála Leljušenka, 10. gardového dobrovolnického tankového sboru stráže Ural-Lvov, a přesunul se na Západní frontu.^[ujasnit] Jeho tank patřil do trojice tanků průzkumné čety Burakov-Hončarenko-Kotov, která během Pražské operace v noci z 8. na 9. květen 1945 pod velením poručíka L. E. Burakova vjela do Prahy jako první. Přestože Němci podepsali 8. května v Praze bezpodmínečnou kapitulaci, pokračovaly v centru boje s německou posádkou maršála Schörnera. Tři jmenované tanky se čtvrtým velitele Tonkonoga vyjely jako útočná formace od Pražského hradu Chotkovou silnicí s úkolem dobýt Mánesův most a zajistit přístup hlavních sil tankové brigády do centra města. Němci na Karlově a Mánesově mostě postavili bariéru ze čtyř samohybných děl. První k nim přijel tank Ivana Hončarenka, následovaný tanky Leonida Burakova, Pavla Kotova a Alexandra Tonkonoga. Hončarenkova posádka zničila jedno z děl a začala na Klárově najíždět na předpolí Mánesova mostu, ale Němci pomocí pancéřových pěstí tank s celou čtyřčlennou posádkou zneškodnili, Hončarenko a vojíni Mjagkov, Davydov a Postikov byli na místě mrtvi. Takto události popsal ve svých pamětech Leonid Burakov.^[1] Jejich pohřeb v parku před Rudolfinem je zachycen na autentické fotografii.^[2]

Gončarenkův tank

Hončarenkův zdemolovaný tank nemohl být přejmenován na tank č. 23, ani vztyčen jako pomník na Smíchově, protože byl troskou. Kromě toho šlo o tank střední velikosti, zatímco nový tank, který dal generál Leljušenko přivézt jako dar Čechům, patřil k největším.^[3] Ten pak byl roku 1991 přemalován na růžovo a později odstěhován do Vojenského technického muzea v Lešanech, kde je vystaven dosud.

Vyznamenání

• Řád rudé hvězdy – udělen roku 1944
• Řád vlastenecké války I. stupně – udělen posmrtně

Hrob a památník

Nápisová pamětní deska I. Hončarenkovi byla zasazena do výklenku vytesaného v břidlicové skále na Klárově, nedaleko místa, kde Hončarenko zemřel.

Pohřben byl do hromadného hrobu na Starém Městě uprostřed parku na tehdejším Smetanově náměstí, které bylo na počest padlých sovětských vojáků roku 1952 přejmenováno na Náměstí Krasnoarmějců. Hrob byl až do roku 1989 vyznačen pamětní deskou a záhonem ve tvaru pěticípé hvězdy, osazovaným rudými růžemi, karafiáty nebo tulipány. 20. prosince roku 1989 bylo náměstí přejmenováno na Náměstí Jana Palacha^[4] a v roce 1998 v souvislosti s projektem podzemních garáží hrob zrušen a ostatky všech vojáků přeneseny na vojenské pohřebiště sovětských vojáků na Olšanských hřbitovech.

Odkazy

Reference

Související články

• Tank č. 23

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ivan Grigorjevič Gončarenko na Wikimedia Commons

Zdroj