Isaiah Berlin

Isaiah Berlin
Narození 6. června 1909
Riga
Úmrtí 5. listopadu 1997 (ve věku 88 let)
Acland Hospital
Místo pohřbení Wolvercote Cemetery
Alma mater Corpus Christi College
St Paul's School
Povolání filozof, historik, vysokoškolský učitel, diplomat a historian of ideas
Zaměstnavatel Oxfordská univerzita
Ocenění Cena Jeruzaléma (1979)
čestný doktor Harvardovy univerzity (1979)
Erasmus Prize (1983)
Honorary doctorate from University of Toronto
Společník Britské akademie
… více na Wikidatech
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Isaiah Berlin – pamětní deska

Sir Isaiah Berlin (6. června 1909 Riga, Ruské impérium – 5. listopadu 1997 Oxford, Spojené království) byl rusko-britský filosof židovského původu, esejista a historik idejí, jeden z nejvýznamnějších teoretiků politického liberalismu.

Život

Vyrůstal v Rize, která tehdy patřla k Ruské říši, jako jediný syn velmi bohatého židovského obchodníka dřevem a přímého potomka slavného chasidského rabína Šneura Zalmana. Později žil v malé lesácké vesnici u Pskova a v Petrohradu, kde také zažil obě revoluce roku 1917. Roku 1920 se rodina odstěhovala zpátky do Rigy, ale i tam bylo znát sílící antisemitismus, takže roku 1921 se jedenáctiletý Isaiah ocitl v Londýně. Studoval na St. Paul's School v Londýně a pak klasické jazyky a filosofii v Oxfordu. Mezi absolventy byl první a získal Lockovu cenu. O rok později končil další studium politické filosofie a ekonomie opět jako nejlepší. Stal se tutorem a brzy profesorem na All Souls College v Oxfordu. Spřátelil se zejména se svým spolužákem A. J. Ayerem a s J. L. Austinem a roku 1940 se setkal v Cambridgi s L. Wittgensteinem. V letech 1940–1942 pracoval pro britskou informační službu v New Yorku a protože to byl neobyčejně společenský člověk, měl nejlepší informace i o zákulisí americké politiky. Vzbudil pozornost samého Wistona Churchilla a pracoval pak jako diplomat ve Washingotnu a v Moskvě. Dramatická setkání s Annou Achmatovou a Borisem Pasternakem na něho měla velký vliv a potvrdila jeho odmítavý postoj k totalitním režimům. Berlin také zprostředkoval vyvezení rukopisu Pasternakova románu "Doktor Živago" na západ. Roku 1946 se vrátil do Oxfordu, kde pak působil až do smrti. Roku 1956 se oženil s Alinou Halbanovou z rusko-židovské rodiny žijící v Paříži, roku 1957 byl povýšen do šlechtického stavu a 1971 vyznamenán britským Order of Merrit.[1] V letech 1963–1964 byl předsedou Aristotelské společnosti a v letech 1974–1978 Britské akademie. Roku 1966 založil v Oxfordu novou Wolfson College a stal se jejím prvním presidentem. Zpráva o jeho smrti se ocitla na titulních stránkách velkých britských i amerických novin.

Myšlení a dílo

Jeho první monografie, věnovaná životu a myšlení Karla Marxe (1939) nevzbudila velkou pozornost. Poprvé na sebe upozornil esejem „Dvojí pojem svobody“ z roku 1958, kde se pokusil přesně rozlišit představu „negativní svobody“ jako absence překážek a „pozitivní svobody“ jako schopnosti sebeurčování. Navázal tak na podobnou myšlenku B. Constanta a F. Nietzscheho, rozpracoval ji však metodou analytické filosofie.

„ Mají-li lidé – jak jsem přesvědčen – mnoho různých cílů, ne vždycky slučitelných navzájem, nedá se možnost konfliktu – a tragédie – nikdy úplně vyloučit z lidského života, osobního ani společenského. Nezbytnost volit mezi absolutními nároky je pak nevyhnutelným rysem lidského údělu. To dává cenu svobodě, jak ji pojímal Acton – jako cíl sám o sobě, a ne jako dočasná potřeba, vznikající z našich zmatených představ, iracionálních a neurovnaných životů, jako potíž, kterou by nějaký všelék mohl jednou napravit. “
— Dvojí pojem svobody (1958)

Zabýval se také vztahy mezi osvícenstvím a romantismem a i když sám stál na straně liberalismu, uznával, že lidský život a lidská zkušenost se nedá popsat geometrickými pojmy, což právě romantikové ukazují. Stal se tak jedním z nejvýznamnějších zastánců myšlenky pluralismu, kterou pokládal za nezbytný doplněk svobody. Důležité hodnoty jako svoboda, rovnost, spravedlnost, soucit, férovost nebo hledání krásy a pravdy jsou všem lidem více méně společné a přitom navzájem nesouměřitelné: nedají se hierarchicky uspořádat a nutně vedou ke konfliktům, které nelze řešit nějakým pravidlem.[1]

„ Nespravedlnost, chudoba, otroctví, nevědomost – to všechno se dá léčit reformou nebo revolucí. Ale lidé nežijí jen tím, že by bojovali proti zlu. Žijí z pozitivních cílů, individuálních a kolektivních, velice rozmanitých, málokdy předvídatelných, občas neslučitelných. “
— Political Ideas in the Twentieth Century (1950)

Po celý život také sledoval ruskou literaturu a kulturu, věnoval jí několik prací a přeložil do angličtiny například I. S. Turgeněva.

Berlin za svého života publikoval jen několik knih a desítky odborných článků, takže veřejnost ho znala z častých přednášek v rozhlase a z článků v novinách, kdežto vědecká obec mu nevěnovala velkou pozornost. To se změnilo až po roce 1974, kdy se jeden z jeho studentů začal věnovat pořádání a publikaci nesčetných rukopisů a textů, které pak postupně vycházely v několika svazcích. Berlin se tak stal klasikem liberálního myšlení a jedním z nejvlivnějších filosofů 20. století.[1]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c http://plato.stanford.edu/entries/berlin/

Literatura

  • I. Berlin, Čtyři eseje o svobodě. Praha: Prostor 1999

Související články

Externí odkazy

Zdroj