Intence

Intence (z latinského in-tendó, směřuji, napřahuji se, zamýšlím) znamená zaměření, úmysl, obrácení pozornosti k nějakému předmětu (to by nemělo být zaměňováno s obdobným slovem intenze, které v logice označuje smysl pojmu, jeho hlavní či ústřední význam).

Původně scholastický pojem intence oživil německý filosof Franz Brentano (1838–1917) a schopnost takového vztahu čili intencionalitu pokládal za charakteristický rys mysli. Většina myšlenkových aktů je skutečně zaměřena, obrácena k nějakému intencionálnímu předmětu, který může a nemusí být skutečný. Představa, úsudek, láska, nenávist, chtění a podobně se vždycky vztahují k něčemu; tvrzení vypovídá o něčem, otázka se ptá na něco. Myšlenkové akty se tedy samy „přesahují“ (transcendují) směrem k nějakému předmětu, a to i kdyby předmětem bylo toto myšlení samo. Nic podobného se u fyzických (čistě materiálních) objektů nevyskytuje.^[1]

Na tuto myšlenku navázal Edmund Husserl (1859–1938) a učinil zkoumání intencí a intencionality jedním ze základních kamenů své fenomenologie. Původní Brentanovu představu jeho kritikové opravili v tom, že některé akty mysli – například nálady – žádný předmět nemají, kdežto naopak intencionalitu můžeme pozorovat i u lidských jednání (ruka sahá po něčem) a předpokládat i u jiných živých bytostí (pes běží za zajícem). Někteří současní filosofové, například John Searle (* 1932) považují intencionalitu za silný argument proti pokusům o materialistický výklad myšlenkové činnosti.^[2]

Reference

Související články

• Fenomenologie
• Edmund Husserl

Externí odkazy

• (anglicky) Heslo „Intentionality“

Zdroj