Ignaz von Ruber
| Ignaz von Ruber | |
|---|---|
 | |
| Ministr spravedlnosti Předlitavska | |
|
Ve funkci: 30. listopadu 1897 – 2. října 1899 | |
| Předchůdce | Johann Gleispach |
| Nástupce | Eduard von Kindinger |
| Člen Panské sněmovny | |
|
Ve funkci: 1902 – ??? | |
| Narození |
8. května 1845 Brno  Rakouské císařství
|
| Úmrtí |
7. listopadu 1933 Vídeň  Rakousko
|
| Alma mater |
Vídeňská univerzita Univerzita Št. Hradec |
| Profese | soudce |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Ignaz von Ruber (8. května 1845 Brno – 7. listopadu 1933 Vídeň) byl rakousko-uherský, respektive předlitavský státní úředník a politik, ministr spravedlnosti v první vládě Paula Gautsche a vládě Franze Thuna.
Biografie
Vystudoval Theresianum ve Vídni. V letech 1864–1868 absolvoval Vídeňskou univerzitu a v roce 1870 získal titul doktora práv na Univerzitě ve Štýrském Hradci. Od roku 1868 působil v justici, byl soudcem v Brně a od roku 1887 pracoval na generální prokuratuře ve Vídni. Od roku 1891 působil na kasačním soudu a roku 1896 se stal sekčním šéfem na ministerstvu spravedlnosti.[1]
Vrchol jeho politické kariéry nastal za první vlády Paula Gautsche, v níž se stal ministrem spravedlnosti. Post si udržel i v následné vládě Franze Thuna. Funkci zastával v období 30. listopadu 1897 – 2. října 1899.[2] Ve funkci čelil kritice, když roku 1898 nejvyšší soudní dvůr potvrdil platnost takzvané České charty z roku 1848, kterou rakouská vláda vyhlásila zrovnoprávnění obou zemských jazyků v Čechách. Vydal rovněž kontroverzní výnos o poplatcích za advokátní služby.[1]
Po odchodu z vlády nastoupil na pozici předsedy senátu nejvyššího soudního a kasačního dvora, jehož byl v letech 1907 až 1918 dokonce prvním prezidentem. V roce 1902 byl jmenován doživotním členem Panské sněmovny. Publikoval odborné studie, v nichž se zabýval právními dějinami Moravy. V roce 1909 byl povýšen na barona.[1]
Odkazy
Reference
- ↑ a b c Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950, R, s. 308–309. [online]. biographien.ac.at [cit. 2013-03-03]. Dostupné online. (německy)
- ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 588–589.
