Hynek Vojáček

Hynek Vojáček
Základní informace
Narození 4. prosince 1825
Zlín
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 9. února 1916 (ve věku 90 let)
Petrohrad
Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium
Žánry klasická hudba, duchovní hudba a opera
Povolání hudební skladatel, pedagog a publicista
Nástroje fagot a píšťalové varhany
Děti Vladimir Voyachek
Ludmila Ignatievna Friedmann
Rodiče Kašpar Vojáček
Příbuzní vnuk Alexandr Fridman
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hynek Vojáček, v Rusku používal jméno Ignatij Kašparovič Vojáček, (4. prosince 1825 Zlín[1] – 9. února 1916 Petrohrad) byl český hudební skladatel, pedagog a publicista.

Život

Otec skladatele byl vesnický kantor. Sbíral lidové písně na Valašsku. Jeho zápisy použil i František Sušil ve své sbírce „Moravské národní písně s nápěvy do textů vřazenými“. Základní hudební vzdělání tak skladatel získal u svého otce. Dalším jeho učitelem vsetínský varhaník Daněk.

Od roku 1838 byl fundatistou v klášteře augustiniánů v Brně, kde pokračoval ve studiu hudby u Gottfrieda Riegra a filosofie u Františka Matouše Klácela. Již v době studia na gymnáziu komponoval písně a chrámové skladby.

V roce 1845 odešel do Vídně, aby pokračoval ve studiu filosofie. Ve Vídni se účastnil činnosti slovanského pěveckého spolku. Po roce studia zanechal a po tři roky byl domácím učitelem v rodině hraběte Bethlena v Sedmihradsku. V roce 1848 se vrátil do Vsetína a pořádal koncerty s orchestrem zámku Světlova. Od roku 1858 působil jako sbormistr brněnského mužského pěveckého sboru Männergesangsverein, v němž řídil koncerty českých skladatelů.

Nakrátko odešel opět do Vídně. Seznámil se ruským skladatelem Alexejem Fjodorovičem Lvovem (mj. autorem ruské carské hymny: „Bože, cara chraň“) a s ním odešel do Ruska. Nejprve byl učitelem hudby v rodině generála Samsonova v Brestu. Samsonov byl totiž manželem Lvovovy sestry. V roce 1853 se stal kapelníkem 1. gardového (Preobraženského) pluku v Petrohradě a o tři roky později fagotistou carské opery. V tomto divadle pak působil téměř 50 let. Vedle toho byl učitelem hudby v carském divadelním učilišti a od roku 1862 profesorem teoretických předmětů na petrohradské konzervatoři.

Skladatelsky se v Rusku příliš neprosadil. Každoročně se však vracel na Valašsko a pokračoval v tradici svého otce, zabýval se sběrem valašských lidových písní. Udržoval přátelské styky s Leošem Janáčkem, i když pro jeho dílo neměl příliš pochopení. Z Petrohradu dopisoval do pražského hudebního časopisu Dalibor. Jedním z jeho nejúspěšnějších děl byla Slavnostní ouvertura, kterou byl 18. listopadu 1862 zahájen provoz Prozatímního divadla v Praze.

Dílo

Opery

  • Zajatá (1867)
  • Tamara, carevna gruzínská

Kantáty

  • Maruška. Obrázek z Pobečví (1907)
  • Na horách (1909)

Písně

Sbory

  • Stesk (1899)
  • 6 čtyřhlasých písní pro ženský nebo dětský sbor
  • Národy nehasnou (1846)
  • Hlas z Blaníka (František Matouš Klácel, 1849)
  • Teď mocný vane světem duch (Aleš Balcárek)
  • Desatero zpěvů (Adolf Heyduk, 1885)
  • Hostýnské písně
  • Udivení (Josef Václav Sládek, 1899)
  • Čechoslovanské prostonárodní písně

Kromě toho komponoval chrámové skladby, ouvertury pro orchestr, drobné skladby pro klavír a instruktivní etudy pro fagot.

Literatura

  • Československý hudební slovník osob a institucí II. (M–Ž), 1965, Státní hudební vydavatelství, Praha
  • Jitka Ludvová a kolektiv: Hudební divadlo v českých zemích - osobnosti 19. století, Česká divadelní encyklopedie. Praha, 2006, Academia ISBN 80-7008-188-0, ISBN 80-200-1346-6
  • Viktor Velek: Czech Vienna: the music culture of the Czech minority in Vienna 1840-1918. Czech Music, Apr 1, 2009
  • M. Bidlas: Hynek Vojáček jako dopisovatel českých novin z Ruska. In: Příspěvky k dějinám česko – ruských kulturních styků, sv.l. Praha 1965, s. 136.
  • BAJEROVÁ, Petra. Hynek Vojáček - život a dílo. Brno, 2016. Bakalářská práce. Janáčkova AMU, Hudební fakulta. Vedoucí práce Jana Michálková. Dostupné online.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu

Externí odkazy

Zdroj