Hirola
 Hirola | |
|---|---|
 Hirola s typickou kresbou v obličeji
| |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 kriticky ohrožený druh[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše |
živočichové (Animalia) |
| Kmen |
strunatci (Chordata) |
| Podkmen |
obratlovci (Vertebrata) |
| Nadtřída |
čtyřnožci (Tetrapoda) |
| Třída |
savci (Mammalia) |
| Řád |
sudokopytníci (Artiodactyla) |
| Podřád |
přežvýkaví (Ruminantia) |
| Čeleď |
turovití (Bovidae) |
| Podčeleď |
buvolci (Alcelaphinae) |
| Rod |
hirola (Beatragus) |
| Binomické jméno | |
|
Beatragus hunteri (Sclater, 1859) | |
 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Hirola (Beatragus hunteri nebo Damaliscus hunteri) patří mezi nejmenší buvolce, má z nich však nejdelší rohy. Je to velmi vzácné zvíře, které čelí akutní hrozbě vyhynutí.
Popis
Jedná se o nápadně štíhlého kopytníka s výrazně prohnutými rohy, které mohou měřit až 72 cm a mají na sobě vystouplé prstence. Délka těla činí 120 až 200 cm, výška v kohoutku 95–105 cm a hmotnost 80 až 118 kg.[2] Zbarvení je stejnoměrně pískové nebo světle žlutohnědé, pouze mezi očima a kolem nich má zvíře zřetelnou bílou linii tvarem připomínající cvikr.
Samci jsou větší a jejich rohy jsou delší a tlustší. Na šíji mají velmi silnou kůži, která slouží jako ochrana před zraněním ve vzájemných soubojích.
Hirola žije v rodinných skupinách nebo malých stádech o počtu 5 až 40 jedinců, vedených nejsilnějším samcem. Samci nemající svá stáda vytváří mládenecké skupiny, které mohou žít pospolu s buvolci topi.[2]
Živí se převážně trávou,[2] případně listy a výhonky keřů. Vyskytuje se v suchém křovinatém buši nebo polopouštních oblastech na poměrně malém území v pohraničních oblastech mezi Keňou a Somálskem, zejména v povodí řek Jubba a Tana. Vzhledem k tomu, že se jedná o oblast ohroženou rozšiřováním pouští, byla v 70. letech část hirol odchycena a přesunuta do národního parku Tsavo, kde se dobře aklimatizovaly a k roku 2015 jich tam žilo 76.[3]
Ohrožení
Jedná se o kriticky ohrožený druh, jehož počty nepřesahují několik set jedinců (udává se 200 až 400), přičemž ještě v roce 1979 jich žilo nejméně 18 000.[2][3] Hlavními hrozbami jsou lov, nemoci, úbytek stanovišť, sucho a kompetice s domácími zvířaty o zdroje potravy.[3]
V zajetí se chová jen výjimečně. Poprvé byl chován v 70. letech v ZOO Dvůr králové nad Labem, kde se je podařilo i rozmnožit.
Galerie
-
Hirola s mládětem -
Odpočívající hiroly -
Hirola -
Umělecké vyobrazení hiroly (1889) -
Morfologie hlavy hiroly
Reference
- ↑ Červený seznam IUCN 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-02]
- ↑ a b c d CASTELLÓ, José R. Bovids of the World. Antelopes, Gazelles, Cattle, Goats, Sheep, and Relatives. Princeton and Oxford: Princeton University Press, 2016. 664 s. ISBN 978-0-691-16717-6. S. 506–507.
- ↑ a b c IUCN SSC Antelope Specialist Group. Hirola Beatragus hunteri [online]. IUCN, 2017 [cit. 2021-12-12]. Dostupné online.
Literatura
- Vágner, Josef: Afrika, ráj a peklo zvířat, Praha, 1990.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu hirola na Wikimedia Commons
