Heckler & Koch G11

Heckler & Koch G11
Finální verze G11 K2 s bajonetem
Finální verze G11 K2 s bajonetem
Typ Útočná puška
Místo původu Západní Německo
Historie výroby
Výrobce Heckler & Koch
Dynamit Nobel
Vyrobeno kusů 1000 kusů
Varianty G11K2
LMG11
Základní údaje
Hmotnost 3,65 kg
Délka 750 mm
Délka hlavně 540 mm
Typ náboje 4,73 × 33 mm DM11
Ráže 4,73 mm
Kadence 460 ran/min (plně automatická střelba)
2100 ran/min (tříranná dávka)
Úsťová rychlost 930 m/s
Účinný dostřel 400 m
Maximální dostřel 1000 m
Zásobování municí schránkový zásobník na 45 nábojů
Hledí Integrované optické hledí

Heckler & Koch G11 je prototypová útočná puška vyvíjená v letech 1968–1990 firmou Heckler & Koch ve spolupráci s Dynamit Nobel. Zbraň je významná díky využití beznábojnicového střeliva. Projekt začal v západním Německu když se tamější vláda rozhodla nahradit tehdejší pušku G3 lehčí zbraní, která měla vyšší šanci na zásah cíle. Počáteční studie vedly k myšlence malorážní a rychlopalné pušky, která střílí beznábojnicovou munici. Aby byla zajištěna dostatečná zastavovací/smrtící síla při používání tak malorážných nábojů, puška potřebovala možnost střílet třírannou dávku s vysokokapacitním zásobníkem.[1]

V roce 1990 firma H&K dokončila vývoj G11 a 3. dubna 1990 byl typ Spolkovým úřadem pro zbraňovou techniku a zakázky (BWB) schválen k vojenskému použití.[2] Zbraň byla zamýšlena pro Bundeswehr a další členy NATO v rámci programu Advanced Combat Rifle (ACR).[3][4] Přestože zbraň byla technickým úspěchem, nikdy se nedostala plně do výrobního procesu a do plného nasazení, kvůli politickým změnám které byly spojeny se znovusjednocením Německa a kvůli absenci zakázkové smlouvy. Bylo vyrobeno pouze 1000 zbraní. První dávku, kterou tvořilo pouze pár pušek[4] G11K2, obdržel Bundeswehr okolo roku 1990.[1] Nakonec německé ozbrojené jednotky nahradily G3 modernějším modelem G36.[5]

Historie a vývoj

Vývoj zbraně začal okolo roku 1967 když NATO přišlo s myšlenkou použití druhé standardní munice malého kalibru. Byli nominováni tři konkurenti, jeden americký, další belgický a nakonec německý Heckler & Koch. NATO začalo rychle ztrácet zájem o beznábojnicovou munici, ale západoněmecká vláda ve vývoji pokračovala.[6] Během let 1968–1969 vláda západního Německa zahájila studii o proveditelnosti budoucí útočné pušky a byly zadány tři zakázky pro firmy Diehl, IWKA Mauser a Heckler & Koch. Zadání bylo obecné a požadovalo vylepšenou pěchotní zbraň s lepší pravděpodobností zásahu než jakákoli která existovala, přičemž musela splňovat požadavky pro rychlost střelby a dostřel které nastavil FINABEL. Návrháři dostali volnou ruku ohledně konstrukčního řešení, ale Heckler & Koch si uvědomil že jediný způsob jak dosáhnout zásadního zlepšení bylo drasticky změnit přístup.[6][7][8]

Od samého začátku bylo jasné že požadovaná pravděpodobnost zásahu nemohla být dosažena s mechanickými mířidly. Optické hledí tedy bylo jediné řešení pro zlepšení přesnosti. Firma Hensoldt AG, která doručila 100 000 optických zaměřovačů pro G3, spolupracovala s H&K na vývoji malého zaměřovače s nízkým zvětšením které umožňovalo zaměřit cíl s oběma očima. Kvůli nákladům byl projekt zrušen. Kvůli krátké délce zbraně pro hledí by zbylo pouze 37 cm, což by nestačilo ani pro běžná mechanická mířidla. V polovině roku 1968, Hensoldt představil cenové dostupný reflexní zaměřovač. Ten byl založen na starém a téměř zapomenutém patentu a modernizovaná verze byla postavena odborníkem z montážního oddělení. Dne 30. září 1968, dostal Hensoldt zakázku na další vývoj.

V lednu roku 1973, se ministerstva obrany západního Německa a Velké Británie shodly na výměně informací ohledně vyvíjení pěchotních zbraní a munice. Dohoda byla navržena tak, aby prospěla oběma státům stejně. Západní Německo vyvíjelo beznábojnicovou munici, zatímco Velká Británie pracovala na zlepšení zbraní pro ráži 4,85x45mm.

V polovině roku 1974, několik plně funkčních prototypů G11 bylo představeno Bundeswehru. Dne 14. června 1974 ministerstvo obrany pověřilo FODTP se zahájením vývoje zbraně. Zkoušky o výkonu zbraně proběhly 18. a 19. prosince 1974. Dosažené kadence byla 1800 ran/min v dávkách a 400 ran/min při plně automatické střelbě. Dne 23. prosince 1974 dostal H&K vývojovou smlouvu v hodnotě 20 milionů[9]německých marek. Smlouva vyžadovala dokončení vývoje včetně otestování do podzimu 1977. Následně společnost H&K uzavřela se společností Hensoldt smlouvu na pokračující vývoj.[8]

Model G11 K1 byl dokončen v březnu 1987. Testování začalo v červnu roku 1987 v Hammelburgu a trvalo do ledna 1989. Zbraň dosahovala dvojnásobné pravděpodobnosti zásahu než G3. Poslední vývoj munice byl dokončen ke konci roku 1988. V březnu 1989 byl pro vyhodnocení ACR vytvořen první návod k obsluze pro G11 K1. V tuto dobu už začal vývoj G11 K2. V dubnu H&K začal instruovat testery jak se zbraní zacházet.[8][10]

V červnu 1993 bylo oficiálně oznámeno, že G11 nebude zavedena kvůli nemožnosti standardizace v rámci NATO.[10]

V roce 2004 byl zahájen program LSAT, který licencoval beznábojnicovou munici G11. V první fázi (do ledna 2005) byla HITP munice analyzována pomocí reverzního inženýrství.[10] V druhé fázi byla munice upravena podle požadavků americké armády. V květnu 2007 byla munice přizpůsobena ráži 5,56 mm. Vyvinuta byla i alternativa s polymerovým nábojnicovým pláštěm.[11]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b Heckler und Koch G11 caseless assault rifle. Modern Firearms [online]. 2010-10-27 [cit. 2025-05-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ Seel 1993, s. 156.
  3. ↑ Seel 1993, s. 83.
  4. ↑ a b Hogg a Adam 1996, s. 381.
  5. ↑ GRACZYK, Michael. High-Tech Revolution: The HK G11 Caseless Rifle and Its Legacy. Luxus Capital [online]. 2025-04-18 [cit. 2025-05-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ a b Gazette des Armes n°106 juin 1982 - Page 12 - 13 - Gazette des Armes n°106 juin 1982 - Gazette des Armes - armes et défense - autres - Loisirs - 1001mags - Magazines en PDF à 1 € et GRATUITS !. web.archive.org [online]. 2014-05-08 [cit. 2025-05-13]. Dostupné online. 
  7. ↑ GANDER, Terry (ed.). Jane's infantry weapons 2002 - 2003. 28th ed. Coulsdon: Jane's Information Group, 2002. ISBN 0-7106-2434-4.
  8. ↑ a b c Die G11 Story. Die Entwicklungsgeschichte einer High-Tech-Waffe, Wolfgang Seel, Journal Verlag Schwend GmbH, 1993, ASIN: B0027WQJAE
  9. ↑ Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-05-12, Der Spiegel 19/1982, 1982 Nr. 19, pp. 223–227, May 10, 1982
  10. ↑ a b c Versteck dich, wenn sie schießen: Die wahre Geschichte von Samiira, Hayrettin und einem deutschen Gewehr Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04, Jürgen Grässlin, Droemersche Verlagsanstalt, p. 399, 2003, ISBN 3-426-27266-0
  11. ↑ Lightweight Small Arms Technologies Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-01-10, Kori Spiegel, US Army ARDEC, May, 2008

Literatura

  • HOGG, Ian; ADAM, Rob, 1996. Jane's Guns Recognition Guide. Glasgow: HaperCollins Publishers. 512 s. ISBN 0-00-4709-799. Kapitola Heckler & Koch G11, s. 381. (anglicky) 
  • SEEL, Wolfgang, 1993. Die G11 Story: Die Entwicklungsgeschichte einer High-Tech-Waffe. Schwend: Journal-Verlag GmBH. 161 s. (německy) 
  • WESTWOOD, David, 2005. Rifles: An Illustrated History of Their Impact. 1. vyd. Santa Barbara, California: ABC Clio. 470 s. ISBN 1-85109-401-6. Kapitola Heckler and Koch G11 rifle, s. 255, 331. (anglicky) 

Externí odkazy

Zdroj