Hanuš Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský

Hanuš hrabě Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský
Císařský komoří
Ve funkci:
1906 – 1918
Panovník František Josef I., Karel I.
Vojenská služba
Služba Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost rytmistr

Narození 24. června 1879
Černíkovice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 14. dubna 1955 (ve věku 75 let)
Rychnov nad Kněžnou
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Titul Hodnostní korunka náležící titulu hrabě hrabě (od 10. prosince 1918 české republikánské zřízení šlechtické tituly neuznává)
Choť (1918) Huberta, roz. Wurmbrand-Stuppach (1892–1967)
Rodiče Zdeněk Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský (1836–1892) a Olga z Khevenhüller-Metsch (1850–1932)
Děti 1. Marie Johanna, provd. Laxová (1919–2006)
2. Kryštof (1927–1999)
Příbuzní bratr: Bohuslav Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský (1876–1934)
bratr: Zdeněk Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský (1881–1941)
bratr: Albig Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský (1884–1956)
bratr: Norbert Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský (1887–1950)
bratr: Vilém Jaroslav Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský (1888–1965)
bratr: Egon Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský (1889–1971)
bratr: Othmar Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský (1891–1966)
děd: Theodor Kolowrat-Krakowský (1806–1875)
babička: Marie Louisa Niczky de Niczk (1811–1842)
vnuk: Jan Egon Kolowrat Krakowský Liebsteinský (* 1958)
Alma mater Univerzita Karlova
Zaměstnání diplomat
Náboženství římskokatolické
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Hanuš Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský (24. června 1879 Černíkovice14. dubna 1955 Rychnov nad Kněžnou)[1] byl český šlechtic z rodu Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský. Působil jako diplomat a později jako právník, který zastupoval pojišťovny a banky.[2] V září 1939 podepsal prohlášení české šlechty o věrnosti českému národu.

Život

Zámek Černíkovice, kde se Hanuš narodil

Pocházel z mladší (rychnovské) linie Kolowrat-Krakowských.[pozn. 1] Narodil se jako syn Zdeňka staršího Kolowrata Krakowského Liebsteinského (1836–1892) a jeho manželky Olgy z Khevenhüller-Metsch (1850–1932). Jeho starší bratr Bohuslav (1876–1934) a po něm mladší bratr Zdeněk (1881–1941) byli majiteli statku Rychnov nad Kněžnou. Kromě nich měl Hanuš ještě osm sourozenců, z nichž někteří zemřeli v Chile.

Navštěvoval gymnázium v Rychnově nad Kněžnou a poté vystudoval práva na Karlově univerzitě v Praze. Pak vstoupil do diplomatických služeb. V Paříži, kam byl vyslán jako vojenský atašé, se seznámil s Milanem Rastislavem Štefánikem. Nakonec působil jako legační sekretář československého ministerstva zahraničí ve Vídni.[3] Byl také předsedou správní rady Slovanské pojišťovny.[3]

V roce 1934 zemřel jeho bezdětný bratr Bohuslav, majitel statků Rychnov nad Kněžnou a Černíkovice. Hanuš se nástupnictví v rodě vzdal a majetek přešel na mladšího bratra Zdeňka s podmínkou, že příštím majorátním pánem bude jeho syn Kryštof.[3][4]

V září 1939 podepsal spolu s bratry Zdeňkem, Egonem a Othmarem prohlášení české šlechty o věrnosti českému národu. Proto pak byla na majetek jeho rodu uvalena vnucená správa.[3][5]

Po roce 1948 byl s rodinou vystěhován ze zámku Černíkovice, ale žádné náhradní bydlení jim nebylo přiděleno.[3][6] Přestěhovali se do Potštejna k Alžbětě Dobrzenské, roz. z Wenckheimu (1888–1964).[7] V roce 1953 byl on, jeho manželka a syn zatčeni.[8] Už více než sedmdesátiletý byl pracovně nasazen u státního statku u Trutnova, musel například zametat dvůr. Jeho manželka byla rok bez soudu držena ve vězení na Pankráci. Později i nadále bydleli v Potštejně.[9]

Rodina

Ve Vídni se 12. prosince 1918 oženil s Hubertou, roz. Wurmbrand-Stuppach (24. 6. 1892 Mauer bei Wien – 4. prosince 1967 Steyersberg), dcerou Wilhelma hraběte Wurmbrand-Stuppach a jeho manželky Margarethy ze Schenku. Narodily se jim dvě děti:[1]

  • 1. Marie Johanna (30. 7. 1919 Zámeček u Plzně – 17. 7. 2006 Hamilton, USA)
    • ∞ (25. 11. 1948 Černíkovice) Ivan Laxa (29. 10. 1918 Praha – 8. 12. 1982 Boston, USA)
  • 2. Kryštof (21. 6. 1927 Plzeň – 10. 12. 1999 Vídeň), v roce 1992 zrestituoval majetek
    • ∞ (9. 11. 1957 Teplice) Drahoslava (Dana) Jiroušková (16. 3. 1933 Katovice u Strakonic – 7. 9. 2015 Černíkovice)

Manželka se po Hanušově smrti vystěhovala z Československa do Rakouska a bydlela u svého bratra.[10]

Ocenění

Několikrát byl oceněn. Byl rytířem italského Řádu svatých Mořice a Lazara a držitelem královského švédského Řádu severní hvězdy.[3][6][7]

Odkazy

Poznámky

  1. V 19. století se rod Krakowských z Kolowrat rozdělil na dvě linie – starší (týneckou) Leopoldovu (1804–1863) a mladší (rychnovskou) Theodorovu (1806–1875). Františkem Antonínem II. Liebsteinským z Kolowrat vymřela v roce 1861 větev Kolowrat-Liebsteinských. V roce 1889 přešel se svolením císaře přídomek Liebsteinský na Theodorova syna Zdeňka (1836–1892).[2]

Reference

  1. a b POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 222–223. 
  2. a b VOTÝPKA, Vladimír. Návraty české šlechty. 2. vyd. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. 432 s. ISBN 80-7185-506-5. S. 149. Dále jen Návraty české šlechty. 
  3. a b c d e f JUŘÍK, Pavel. Kolowratové. Věrně a stále. Praha: Euromedia - Knižní klub, 2016. 152 s. ISBN 978-80-242-5163-9. S. 86. Dále jen Kolowratové. Věrně a stále. 
  4. Návraty české šlechty, s. 150
  5. Paradoxy české šlechty, s. 315
  6. a b VOTÝPKA, Vladimír. Paradoxy české šlechty. 2. vyd. Praha – Litomyšl: Paseka, 2013. 376 s. ISBN 978-80-7432-351-5. S. 314. Dále jen Paradoxy české šlechty. 
  7. a b Návraty české šlechty, s. 152
  8. ŠTĚPÁNKOVÁ, Ivana. Kryštof Kolowrat-Krakowský. Jsem zvyklý se v životě rvát. In: Česká šlechta žije! : Xantypa speciál : mimořádné vydání z archivu Xantypy (1995–2012). Příbram: Kovohutě Příbram nástupnická, 2012. ISBN 978-80-260-7195-2. S. 12.
  9. Kolowratové. Věrně a stále, s. 88
  10. Návraty české šlechty, s. 153

Literatura

  • JUŘÍK, Pavel. Kolowratové. Věrně a stále. Praha: Euromedia - Knižní klub, 2016. 152 s. ISBN 978-80-242-5163-9. 

Externí odkazy

Zdroj