Hanuš Thein

Hanuš Thein
Základní informace
Narození 17. ledna 1904
Pardubice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 30. prosince 1974 (ve věku 70 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbení Vyšehradský hřbitov
Povolání pedagog, režisér, operní pěvec, hudební pedagog a operní režisér
Nástroje hlas
Hlasový obor bas
Ocenění zasloužilý umělec
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hanuš Thein (17. ledna 1904 Pardubice – 30. prosince 1974 Praha) byl český operní pěvec (bas) a režisér. Mezi lety 1927–1939 a 1945–1973 působil v pražském Národním divadle.

Život

Hanuš Thein v letech 1922–1928 vystudoval zpěv na Konzervatoři hudby v Praze[1], kde pak řadu let působil i jako pedagog (mezi lety 1950 až 1974 zde byl profesorem operního herectví a režie).[2] Zpěv studoval u E. Fuchse a operní režii u Ferdinanda Pujmana.

Studoval též na právnické fakultě University Karlovy v Praze (od roku 1922), ale studia zanechal v roce 1927 po nabídce od Otakara Ostrčila na stálé hostování a později angažmá v Národním divadle. Zde působil jako sólista opery (od roku 1929) i jako režisér opery (od roku 1932) až do roku 1973. V sezónách 1963/1964, 1964/1965 a 1967/1968 byl šéfem opery. Dotkla se jej i nacistická perzekuce při aplikaci norimberských rasových zákonů, v Národním divadle byl ale nucen skončit v důsledku vládních rasových opatření již několik dní před okupací zbylé části českých zemích,[3] v roce 1945 pak byl internován (do té doby byl chráněn tzv. smíšeným manželstvím) v Terezíně, odkud několik dní před koncem války utekl. Zemřel v Praze 30. prosince 1974 na infarkt. Je pohřben na pražském Vyšehradě.[4]

Za svůj život hrál či režíroval mnoho představení. Mezi jeho nejvýznamnější role patřil Kecal v Prodané nevěstě, Doktor Bartolo v Lazebníku sevillském či Bartolo ve Figarově svatbě, z režijních počinů můžeme jmenovat Prodanou nevěstu, Káťu Kabanovou či Romeo, Julie a tma. Četné úspěchy slavil také v zahraničí např. v Německu, Nizozemsku a Velké Británii.

Ocenění

Odkazy

Reference

  1. ↑ Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 516
  2. ↑ Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 523
  3. ↑ JR. To nejnovější v kultuře. Národní listy. Julius Grégr, 1939-03-11, roč. 79, čís. 70, s. 5. Dostupné online. ISSN 1214-1240. 
  4. ↑ hrob operního pěvce Hanuše Theina na Vyšehradském hřbitově v Praze. 212.47.2.130 [online]. [cit. 2019-03-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-11. 

Literatura

  • Alexander Buchner: Opera v Praze, PANTON, Praha, 1985, str. 166, 168, 177, 180, 210, 211, 213, 214, 219
  • František Kafka: Hanuš Thein, Supraphon, 1971
  • Kolektiv autorů: Kniha o Národním divadle 1883 – 1963, Orbis, Praha, 1964, str. 65, 98, 103, 127–9
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 523–4
  • Hana Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 160, 232, 236, 280, 281, 284, 376, 384, 394–5, 398, 403
  • Hanuš Thein: Žil jsem operou Národního divadla, Melantrich, Praha, 1975

Externí odkazy

Zdroj