Gaius Sallustius Crispus

Sallustius
Narození 1. října 86 př. n. l.
Amiternum
Úmrtí 13. května 35 př. n. l. (ve věku 50 let)
Řím
Povolání starořímský historik, spisovatel, básník, starořímský politik a starořímský voják
Politická strana Populárové
Choť Terentia
Děti Gaius Sallustius Crispus
Příbuzní Sallustia (sourozenec)
Gaius Sallustius Crispus Passienus a Sallustia (vnoučata)
Funkce Tribun lidu
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Gaius Sallustius Crispus

Gaius Sallustius Crispus (86 př. n. l. Amiternum – 35 př. n. l. nebo 34 př. n. l. Řím) byl římský politik a historik.

Život

Sallustius se narodil do bohaté rodiny pocházející ze sabinského města Aminternum (poblíž dnešní L'Aquily. Vzdělání získal v Římě, kde se také rozhodl vstoupit do politického života. Podobně jako jeho krajan Marcus Tullius Cicero, i Sallustius byl tzv. homo novus, tj. člověk, který se jako první příslušník svého rodu prosadil v politice bez rodinné tradice a zázemí. Do politiky vstoupil Sallustius roku 55 př. n. l. jako quaestor, poté se stal lidovým tribunem. V této funkci podporoval Caesara a Clodia. V roce 50 př. n. l. se mu za tuto podporu jeho odpůrci pomstili tím, že byl vyloučen ze senátu, údajně pro mravní nezpůsobilost.

V období občanské války se přidal na Caesarovu stranu a díky jemu se roku 46 př. n. l. stal praetorem a byl jmenován místodržitelem v nově vytvořené provincii Africa Nova. V tomto úřadě se však neosvědčil a po návratu do Říma byl obviněný z finanční zpronevěry. Pouze Caesarův vliv ho zachránil před žalobou a opětovnou ztrátou senátorské hodnosti. Po Caesarově smrti se plně věnoval historické a literární činnosti a zbytek života prožil v luxusním sídle uprostřed rozsáhlých zahrad, které sám založil a které po jeho smrti nesly jeho jméno (Horti Sallustiani).

Dílo

Catilinovo spiknutí, první strana renesančního kodexu ze 16. století připraveného pro papeže Lva X.
  • Sallustius napsal tři historické spisy:
    • De coniuratione Catilinae (Catilinovo spiknutí), monografie,
    • Bellum Iugurthinum (Válka s Jugurthou), monografie,
    • Historiae (Dějiny), ve kterých navázal na dílo historika Lucia Corneilia Sisenny.
  • Dále se pod jeho jménem dochovaly dva poradní dopisy Caesarovi, jak lépe uspořádat římské státní záležitosti (Duae epistolae de republica ordinanda) a řeč proti Ciceronovi (Invectiva nebo Declamatio in Ciceronem) u těchto děl však existují pochybnosti, zda je Sallustius jejich skutečným autorem.

Z jeho historických spisů se obě monografie zachovaly, ale z Historií, které byly jeho nejzralejším dílem, zbylo jen několik set zlomků, z toho v úplnosti čtyři řeči a dva dopisy. V těchto dílech nešlo Sallustiovi ani tak o věrný výklad událostí, jako spíše o moralistické objasnění historického dění, motivů a charakterů jednajících osob. Charakteristická je pro něho snaha odhalit příčiny věcí a míru zodpovědnosti jednajících lidí za vývoj událostí. Svůj vzor viděl v řeckém historikovi Thúkydidóvi, s nímž byl už ve starověku srovnáván, a kromě toho byl silně ovlivněn filozofickým pojetím dějin, jak je formuloval řecký stoik Poseidónios.

Jeho zkušenosti s rozháranými poměry v Římě i vlastní politické neúspěchy vyvolaly u něho hluboký pesimismus a přesvědčení, že rozklad společnosti, jehož vyvrcholením byly občanské války, byl podmíněn morální degenerací vládnoucí nobility. Srovnává zidealizovanou minulost s bezútěšnou současností, ale připouští, že v minulosti byla jednota obce a vojenská i morální síla upevňována díky existenci vnějšího nebezpečí (po poražení Kartága, posledního nebezpečného zahraničního soupeře, došlo k morálnímu úpadku a vnitřnímu rozvratu a rozbroji. Za téma svých děl proto zvolil záměrně příkladné události, kde se úpadek projevil nejvíc.

V Catilinově spiknuti líčí mladého nadějného, ale dobrodružného a mravně zvrhlého aristokrata, který se snažil k sobě připoutat nespokojené vrstvy obyvatelstva, bouřil obec a v letech 63–62 př. n. l. usiloval ozbrojeným spiknutím o diktaturu. Proti Catilinovi vyzdvihuje Caesara a Catona mladšího jako jediné skutečné velké osobnosti doby.

Ve Válce s Jugurthou popisuje události z let 111–105 př. n. l., jejichž průběh přičítá znovu vojenské neschopnosti, hrabivosti a prodejnosti nobility. Proti aristokratům staví „muže z lidu“ Gaia Maria, ztělesňujícího římskou zdatnost, a proto schopného válku s numidijským králem Jugurthou vyhrát.

I v Historiích sledoval Sallustius v popisech události z let 77–67 př. n. l. (boje s Quintem Sertoriem, třetí válka s Mithridatem, povstání Spartakovo a další) tutéž tendenci jako ve svých monografiích.

Přestože má Sallustius občas daleko k objektivnosti, svou hloubkou historického pochopení, smyslem pro rozpornost společenského dění a neobyčejnou bystrostí úsudku se řadí mezi největší antické historiky. Má svůj vlastní styl (jasnost, hutnost, preciznost vyjadřování myšlenek). Díla obsahují mnoho řečí, úvah, popisů osobností, archaismů a poetismů a jsou charakteristické zobrazením ostrého rozporu mezi ctností a neřestí.

Česká vydání

Externí odkazy

Zdroj